Odkolkové z Újezdce

šlechtický rod

Odkolkové z Újezdce, starším pravopisem z Oujezdce (Odkolek von Augezdetz), někdy i Odkolkové z Újezda (Odkolek von Augezt, Augezd) byl český vladycký rod doložený od 14. století, píše se po Újezdci u Mladé Boleslavi, členové v 16. století doloženi jako drobní pozemkoví vlastníci statků v severních a středních Čechách, zmíněny i na Moravě a ve Slezsku. Z rodu vynikl zejména Vilém Jindřich Odkolek († 1681), který koupil Mžany a především panství Barchov, působil jako regentem liechtensteinských panství, později královským radou a soudcem komorního soudu až nakonec vrchním nad královskými statky. Za něho byl rod povýšen do stavu svobodných pánů roku 1680 a polepšen erb. Potomky Viléma Jindřicha pokračovala tzv. česká větev rodu, která vymřela na začátku 19. století, od Vilémova bratra Jana Buriana († 1666) pokračovala tzv. rakouská větev, která žila ještě v druhé polovině 19. století. Podle rodinné tradice roudnických měšťanů Odkolků pocházeli tito od mladšího syna Viléma Jindřicha Ferdinanda († 1680), který měl podle rodinné dohody přestal užívat odznaky šlechtictví kvůli nerovnorodému sňatku.

Odkolkové z Újezdce
Erb po polepšení roku 1680
Erb po polepšení roku 1680
ZeměČechy, Morava
Titulysvobodní páni
ZakladatelMikuláš (?)
Rok založení1383

ErbEditovat

Původně na štítu ve zlatém poli půl kozorožce. Tato varianta potvrzená pozdějším polepšením z roku 1680 je považována za autentickou, existuje ale více variant, v jednom Dírenském erbovníku je hlavní figurou půl kozla, v modrém poli a figura stříbrná.[1] Po polepšení roku 1680: čtvrcený štít dostal do 1. a 4. pole starý erb, do 2. a 3. zlatý pruh příčný v černém a do prostředku štítu zeleného draka, jako odkaz na prabábu Viléma Jindřicha Dorotu z Vartemberka. Stočený zelený drak byla důležitá část erbu Vartenberků, původně odznak Dračího řádu, který ale u Vartenberků získal charakter stálé figury. Nad štítem měl dvě helmice, na pravé křídlo svrchu zlaté, odspodu černé, na levé brněnou ruku s mečem.

Větve roduEditovat

Rakouská větevEditovat

 
Albert Josef Odkolek (1788-1857) s rodinou z rakouské větve rodu

Rakouští Odkolkové z Újezda (užívali většinou tuto formu, v němčině Freiherr Odkolek von Augezt a svůj titul odvozovali od privilegia získaného Vilémem Jindřichem roku 1680[2]) pocházeli od bratra Viléma Jindřicha Jana Buriana. Měl jediného syna Karla Lva, který zemřel 1707 v Brně. Mezi syny Karla Lva patřil voják Karel Josef († 1740). Jeho syn Josef Wolfgang pokračoval ve vojenské kariéře, dosáhl hodnosti nejvyššího vachtmistra (Oberstwachtmeister, odpovídá přibližně majorovi) a padl r. 1789 u Bělehradu. Jeho synové byli: 1. Josef (* ok. r. 1770 v Sibiu – 1809?), stal se 1787 praporčíkem, roku 1805 hejtmanem, roku 1809 nejv. vachtmistrem a padl (1809?) u Řezna. 2. Antonín Ludvík (*ok. r. 1775 – 1811) působil ve státní službě, byl 1808 koncipistou u dvorské kanceláře a od r. 1809 sekretářem u gubernia ve Štýrském Hradci. 3. Albert Josef (1784–1857) absolvoval Tereziánskou akademii, byl koncipistou u vlády dolnorakouské, pak krajským komisařem v Somboru. Roku 1812 usadil se ve Vídni a měl dům na Singerstrasse 888. Měl mimo jiné syna Josefa Karla Alberta Leopolda (1818–1862), jenž byl sekretářem stavovského výboru ve Vídni. Josef měl ze dvou manželství jediného syna Augusta (* 1856), který je posledním zmiňovaným členem (jím snad větev vymřela).[3]

Roudničtí OdkolkovéEditovat

V literatuře bývá někdy zmiňována příslušnost měšťanské rodiny doložené v Roudnici nad Labem od Antonína Kryštofa Odkolka. Antonín Kryštof měl být nejmladším synem Ferdinanda († 1680). Ferdinand si vzal dceru poddaného, což v důsledku vedlo k uzavření rodinné smlouvy, podle které Ferdinand dostal prostředky na zakoupení majetku v Mlázovicích, ale on ani jeho potomci neměli nadále užívat šlechtický titul. Z této rodiny pocházel mlynář a pekař František Odkolek v Praze, mlynář Josef Odkolek (1850–1933) v Pardubicích. August Sedláček dokonce bez podrobností uvádí, že Josef František Odkolek, starší bratr pekaře Františka Odkolka, „vymohl si uznání svého hesla a starožitného rodu“ a skutečně jeho syn, konstruktér zbraní Adolf Odkolek, sám šlechtický titul užíval (Odkolek von Augezd), jinak však Sedláček nepublikoval konkrétní příbuzenské vztahy mezi generacemi Antonína Kryštofa a pekaře Františka Odkolka.

Ačkoliv zmíněnou tradici přijímal August Sedláček v Ottově slovníku naučném[4] a nověji ji připouští i Petr Mašek,[5] o oprávněnosti existují pochyby, objevují se v genealogické práci Jana Dobřenského.[6] Pokud šlechtický rod pozbyl svoje šlechtictví podobným způsobem, jakým se to mělo stát u Odkolků, mohla rodina žádat o obnovení šlechtictví (renobilitace). Nebylo zveřejněno na základě jakého právního titulu začal užívat Josef František Odkolek titul, pouze v případě Odkolků zmiňuje Jan Županič jeden renobilitační případ,[7] kdy člen rodiny, litoměřický lékárník Karl Odkolek, podal v roce 1889 žádost na c. k. ministerstvo vnitra o potvrzení šlechtického stavu právě s odkazem na odvozovaný původ od Ferdinanda Odkolka. Ministerstvo se žádostí zabývalo, pojalo značné pochybnosti o původu žadatele a vyjádřilo se, že „šlechtický původ Karla Odkolka podle jím předložených důkazů nebylo možné vyloučit, ale ani jednoznačně prokázat“. Požádalo proto ještě o vyjádření české místodržitelství, které „zdůraznilo, že je nezbytné, aby průkazné materiály předložil sám. Protože tak neučinil, odložil šlechtický odbor 18. dubna 1890 jeho žádost ad acta“. Karl Odkolek tedy nesměl titul užívat.[6]

ReferenceEditovat

  1. Hrdinová, Martina. Erby ctihodné šlechty slavného Království českého: edice a analýza dvou erbovníků české šlechty z 80. let 17. století. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013. 694 s. ISBN 978-80-200-2196-0. S. 259. Rod č. 504. Erb č. 1508 (erbovník NA, RAV inv. č. 58).
  2. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser, 1859, s. 549-550.
  3. Mašek, s. 34.
  4. SEDLÁČEK, August. Ottův slovník naučný - Osmnáctý díl. [s.l.]: Nakladatelství Jan Otto, 1902. Dostupné online. S. 628. 
  5. MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl II N–Ž. Praha: Argo, 2010. 664 s. ISBN 978-80-257-0294-9. S. 34–35. 
  6. a b ŽUPANIČ, Jan. Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra. Praha: Agentura Pankrác, 2014. 1047 s. ISBN 978-80-86781-24-2. S. 186. 
  7. Zmínka též v Elznic, Václav. Renobilitační procesy pražské. Ostrava: Klub genealogů a heraldiků, 1986. 32 stran. Zmíněn na s. 30. Spis uložen NA, fond „Ministerstvo vnitra - Šlechtický archiv, Vídeň“, inv. č. 96, karton 41. Dostupné on-line: [1].

LiteraturaEditovat

  • Petr Mašek. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II, s. 34.

Externí odkazyEditovat