MiG-17
Mikojan-Gurevič MiG-17 (rusky: Микоян и Гуревич МиГ-17, v kódu NATO „Fresco“) je proudový stíhací letoun vyvinutý v Sovětském svazu na přelomu 40. a 50. let a vyráběný od roku 1952. Sloužil v četných leteckých silách v mnoha variantách. Jedná se o pokročilý vývoj podobný typu MiG-15 z dob korejské války. Licenční výroba probíhala i v Polsku (jako PZL-Mielec Lim-6) a Číně (jako Šenjang J-5).
| MiG-17 | |
|---|---|
.jpg) | |
| Určení | Stíhací letoun |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | Závod č. 1 (Kujbyšev) Závod č. 21 (Gorkij) Závod č. 31 (Tbilisi) Závod č. 126 (Komsomolsk) Závod č. 153 (Novosibirsk) |
| Konstruktérská skupina | Mikojan-Gurevič |
| První let | 14. ledna 1950 |
| Zařazeno | říjen 1952 |
| Charakter | Několik ve službě |
| Uživatel | Sovětské letectvo (dříve) Československé letectvo (dříve) Letectvo ČLR (dříve) Vietnamské letectvo (dříve) |
| Vyrobeno kusů | 10 603 ks |
| Vyvinuto z typu | MiG-15 |
| Varianty | PZL-Mielec Lim-6 Šenjang J-5 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Také byl krátce americkým letectvem značen jako „Type 38“ před tím, než se začaly používat kódy NATO.[1] Poprvé byl nasazen v roce 1958 během druhé krize v Tchajwanské úžině a později se během vietnamské války ukázal jako účinná hrozba proti modernějším americkým nadzvukovým letounům.
Vývoj editovat
MiG-17 vznikl jako celokovový samonosný středoplošník se šípovitým křídlem a jeho design byl založený na předchůdci – MiGu-15bis, přičemž největší změnou oproti MiGu-15 byla konstrukce křídel. Ta měla u kořene šípovitost 45° a na vnější části 42°. Dalšími viditelnými změnami byly tři aerodynamické plůtky na každém křídle (MiG-15 měl jen dva), prodloužená zadní část, kýlový hřeben – pro zvýšení podélné stability – s patkou chránící trup letadla při přistávání. Celková konstrukce MiGu-17 byla podobná MiGu-15 a obě letadla používala stejný motor Klimov VK-1. Nové letadlo dostalo označení I-330 (SI).
První prototyp SI-01 poprvé vzlétl 14. ledna 1950 a jeho pilotem byl Ivan Ivaščenko. V únoru 1950 na něm tento pilot ve vodorovném letu dosáhl rychlosti 1 114 km/h (M=1,03) ve výšce 2200 m. Po havárii tohoto prototypu 17. března 1950 (I. Ivaščenko při něm zahynul) začaly zkoušky druhého prototypu SI-02 až po víc než roce. Ty skončily 20. června 1951 rozhodnutím zařadit letadlo pod označením MiG-17 do sériové výroby. Odhadovalo se, že při použití stejného motoru bude MiG-17 rychlejší o 40–50 km/h oproti MiGu-15 a bude mít i lepší ovladatelnost ve větších výškách. Po začátku sériové produkce bylo letadlo několikrát modifikované a vylepšované.
Základní verze MiGu-17 bylo víceúčelové stíhací letadlo vyzbrojené třemi kanóny. Mohlo sloužit i jako stíhací bombardér i když jeho pumová zátěž byla v porovnání s ostatními tehdejšími podobnými letadly menší. Místo pum nesl častěji přídavné nádrže.
Z druhé verze prototypu SI-02 později vznikla verze MiG-17P do každého počasí, vybavená radarem RP-1 Izumrud. Na jaře 1953 vstoupila do výroby verze MiG-17F s motorem VK-1F s přídavným spalováním, které dopomohlo k celkovému vyššímu výkonu (nový motor zvyšoval výkon po dobu tří minut o 25 %). Další výrobní verzí byl MiG-17PF s motorem VK-1F spolu s radarem Izumrud.
V roce 1956 vznikla z malé série 47 letadel verze MiG-17PM vyzbrojená čtyřmi střelami vzduch-vzduch Kaliningrad K-5 (RS-2U nebo AA-1 Alkali pod označením NATO). Také vznikla i malá série průzkumné verze MiG-17R s motorem VK-1F. Celkově bylo v SSSR do zastavení výroby roku 1958 vyrobeno několik tisíc kusů různých verzí MiGu-17.
Výzbroj a výstroj editovat
Verze pro denní provoz (MiG-17 a MiG-17F) byly vyzbrojeny dvěma kanóny Nudelman-Richtěr NR-23 ráže 23 mm (každý s 80 náboji) a jedním kanónem Nudelman N-37 (se 40 náboji) umístěnými na společné lafetě pod nasávacím otvorem. Pro zaměřování palby sloužil automatický gyroskopický zaměřovač ASP-4NM. Verze vybavené radarem Izumrud (MiG-17P a MiG-17PF) nesly místo kanónu N-37 třetí kanón NR-23 se zvýšeným počtem nábojů 100 pro každý kanón. Takto se měla kompenzovat hmotnost samotného radaru ale hmotnost letadla i tak vzrostla o víc než 200 kg oproti „čisté“ verzi MiG-17 což mělo za následek pokles výkonu a zhoršení letových vlastností. Toto vyřešila až instalace nového motoru VK-1F s přídavným spalováním. Všechny varianty mohly nést 50 kg až 250 kg pum na nosnících pod křídly. Nosníky byly ale většinou využívané pro 400litrové přídavné nádrže. Průzkumná verze MiG-17R byla vyzbrojena jen dvěma 23mm kanóny NR-23.
Jediná verze MiGu-17 schopná nést rakety vzduch-vzduch byla MiG-17PM (nebo MiG-17PFU), která nesla čtyři rakety Kaliningrad K-5. Tato verze ale nenesla žádné kanóny.
Některé země své MiGy upravily na nesení neřízených střel nebo bomb na přídavných nosnících. Kubánské MiGy-17 mohly nést i rakety AA-2 Atoll.
Výroba v licenci editovat
V roce 1955 obdržela Polská lidová republika licenci na výrobu MiGu-17. Takto byly vyráběné MiGy-17F továrnou WSK-Mielec pod označením Lim-5. První stroj byl vyroben 28. listopadu 1956 a do roku 1960 fabrika vyprodukovala 477 kusů. Pod označením Lim-5R se vyráběla i průzkumná verze s kamerou AFA-39. V letech 1959–1960 bylo vyrobeno 129 kusů MiGu-17PF pod označením Lim-5P. Fabrika také produkovala několik variant pro pozemní podporu: Lim-5M od roku 1960, Lim-6bis od roku 1963 a Lim-6M (přestavěný v 70. letech) a i dvě průzkumné verze Lim-6R a MR.
V ČLR byl první MiG-17F sestavený v roce 1956 z dílů dovezených z SSSR, následovaný licenční výrobou v Šenjangu od roku 1957. Verze vyrobené v Číně byly označované jako Šenjang J-5 nebo F-5 (pro export). Od roku 1964 byly vyráběné verze s radarem podobné MiGu-17PF pod označením J-5A (nebo F-5A). Číňané vyvinuli i dvousedadlovou cvičnou verzi JJ-5 (FT-5 pro export) s použitím kabiny ze stroje JJ-2 (licence MiGu-15UTI). Tato verze vyráběná v letech 1966–1986, byla poslední vyráběnou verzí MiGu-17 a zároveň jedinou dvousedadlovou.
Služba editovat
Úlohou MiGu-17 a mnoha jiných sovětských stíhaček bylo hlavně sestřelování amerických bombardérů a ne souboje s nepřátelskými stíhači. Podzvukový MiG-17 měl být efektivní proti pomalejším, těžkým nákladem vyzbrojeným americkým stíhacím bombardérům a strategickým bombardérům (jako B-50 Superfortress a B-36 Peacemaker, které byly ještě poháněny pístovými motory). Když USAF zavedlo do výzbroje strategické bombardéry schopné letu nadzvukovou rychlostí jako B-58 Hustler nebo General Dynamics FB-111 musely typ MiG-17 vystřídat nadzvukové typy MiG-21 a MiG-23.
MiG-17 se na přelomu 50. a 60. let stal standardním stíhacím letounem ve všech zemích Varšavského paktu. Byly používány i mnoha jinými státy hlavně v Africe a Asii. Celkově sloužil ve vzdušných silách víc než 30 zemí. Mnoho vyrobených MiGů-17 bylo ještě na začátku 21. století stále ve službě (např. v Angole, Mali, Mosambiku, Severní Koreji, Súdánu či Tanzanii) i když ne všechny v aktivní. Toto činí z MiGu-17 jedno z nejdéle sloužících stíhacích letadel.
Bojovou premiéru MiGy-17 absolvovaly během Suezské krize v roce 1956 a od té doby se zúčastnily třech dalších válek a jiných menších konfliktů mezi arabskými státy a Izraelem.
V roce 1958 se dostaly do potyček nad Tchajwanským průlivem, když 17-tky ČLR narazily na F-86 Sabre sloužící v Letectvu Čínské republiky.
MiGy-17 byly hlavním stíhačem ve výzbroji vzdušných sil vietnamské lidové armády v roce 1965. Ve Vietnamské válce, kde sloužily po boku MiGů-19 a MiGů-21, zaznamenaly i svá první vítězství. Někteří severovietnamští piloti preferovali obratnost MiGu-17 před rychlostí MiGu-21. MiGy-17 se tu prosadily např. proti americkým nadzvukovým stíhacím bombardérům F-105 Thunderchief.
Byly použity i během Nigerijské občanské války v letech 1967 až 1970, pilotované nigerijskými nebo žoldnéřskými piloty z NDR, SSSR, Jižní Afriky, Velké Británie či Austrálie.
Varianty editovat
- I-330
- Prototyp
- MiG-17
- Základní verze s motorem Klimov VK-1
- MiG-17A
- Verze s motorem Klimov VK-1A s delší dobou životnosti
- MiG-17P
- Verze do každého počasí vybavená radarem Izumrud
- MiG-17F (Lim-5)
- Základní stíhací verze s motorem Klimov VK-1F s přídavným spalovaním
- MiG-17PF (Lim-5P)
- Verze do každého počasí vybavená radarem Izumrud a motorem Klimov VK-1F s přídavným spalovaním
- MiG-17PM/PFU
- Verze vybavená radarem Izumrud a čtyřmi raketami RS-2U
- MiG-17R
- Průzkumná verze s motorem Klimov VK-1F a kamerou
Uživatelé editovat
Současní editovat
- Letectvo Korejské lidové armády – 106 letounů Shenyang F-5 a 135 Shenyang FT-5 ve službě. [2] Zprávy o špatné úrovni provozuschopnosti však naznačují míru letové způsobilosti nižší než 50 %[3]
Bývalí editovat
Afghánistán
Albánie
Alžírsko
Angola
Bangladéš
Bulharsko
Burkina Faso
Československo
Čína
Egypt
Etiopie
Guinea-Bissau
Indonésie
Irák
Jemen
Kambodža
Kongo
Kuba
Libye
Madagaskar
Maďarsko
Mali
Maroko
Mongolsko
Mosambik
NDR
Nigérie
Pákistán
Polsko
Rumunsko
Somálsko
Sovětský svaz
Srí Lanka
Súdán
Sýrie
Tanzanie
Uganda
Vietnam
Zimbabwe
Specifikace (MiG-17) editovat
Data podle: Vraný, Hurt[4]
Technické údaje editovat
- Posádka: 1 (pilot)
- Rozpětí: 9,628 m
- Délka: 11,360 m
- Výška: 3,800 m
- Nosná plocha: 22,600 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 3798 kg
- Vzletová hmotnost : 5340 kg
- Max. vzletová hmotnost : 6076 kg
- Pohonná jednotka: 1 × turbokompresorový motor Klimov VK-1A
- Výkon pohonné jednotky: 2700 kp (26,478 kN)
Výkony editovat
- Maximální rychlost: 1085 km/h ve výšce 5000 m
- Dostup: 14 700 m
- Čas výstupu do výšky 5000 m: 2 minuty 30 sekund
- Čas výstupu do výšky 10 000 m: 6 minut 36 sekund
- Dolet: 1165 km (bez přídavných nádrží)
- Max. dolet s příd. nádržemi: 1735 km
Výzbroj editovat
- 1 × 37mm kanón N-37D se zásobou munice 40 nábojů, dva 23mm kanóny NR-23 s 80 náboji na zbraň
- 2 × 250kg letecká puma
Specifikace (MiG-17F) editovat
Technické údaje editovat
- Posádka: 1 (pilot)
- Rozpětí: 9,628 m
- Délka: 11,360 m
- Výška: 3,800 m
- Nosná plocha: 22,600 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 3950 kg
- Vzletová hmotnost : 5354 kg
- Pohonná jednotka: 1 × turbokompresorový motor Klimov VK-1F
- Max. výkon (s příd. spalováním): 3380 kp (33,146 kN)
- Max. vzletová hmotnost : 6286 kg
Výkony editovat
- Maximální rychlost: 1154 km/h ve výšce 3000 m
- Dostup: 16 470 m
- Čas výstupu do výšky 5000 m: 2 minuty 36 sekund
- 1 minuta 48 sekund (s přídavným spalováním)
- Čas výstupu do výšky 10 000 m: 5 minut 48 sekund
- 4 minuty 6 sekund (s přídavným spalováním)
- Dolet: 1080 km (bez přídavných nádrží)
- Max. dolet s příd. nádržemi: 1670 km
Výzbroj editovat
Specifikace (MiG-17PF) editovat
Technické údaje editovat
- Posádka: 1 (pilot)
- Rozpětí: 9,628 m
- Délka: 11,680 m
- Výška: 3,800 m
- Nosná plocha: 22,600 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 4234 kg
- Vzletová hmotnost : 5620 kg
- Max. vzletová hmotnost : 6552 kg
- Pohonná jednotka: 1 × turbokompresorový motor Klimov VK-1F
- Max. výkon (s příd. spalováním): 3380 kp (33,146 kN)
Výkony editovat
- Maximální rychlost: 1123 km/h ve výšce 3000 m
- Dostup: 16 300 m
- Čas výstupu do výšky 5000 m: 3 minuty 6 sekund
- 1 minuta 54 sekund (s přídavným spalováním)
- Čas výstupu do výšky 10 000 m: 7 minut 36 sekund
- 4 minuty 30 sekund (s přídavným spalováním)
- Dolet: 1100 km (bez přídavných nádrží)
- Max. dolet s příd. nádržemi: 1730 km
Výzbroj editovat
- 3 × 23mm kanón NR-23
- 2 × 250kg puma
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Parsch, Andreas and Aleksey V. Martynov. "Designations of Soviet and Russian Military Aircraft and Missiles: 5.1 "Type" Numbers (1947-1955)." Non-U.S. Military Aircraft and Missile Designations, revised 18 January 2008. Retrieved: 30 March 2009.
- ↑ World Air Forces 2021 [online]. flightglobal.com [cit. 2021-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 Jan 2021. (anglicky)
- ↑ The AMR Regional Air Force Directory 2012 [online]. Asian Military Review, February 2012 [cit. 2012-08-12]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
- ↑ VRANÝ, Jiří; HURT, Zdeněk. Mikojan MiG-17, Hawker Hurricane Mk.I, Spad S VII/XII/XIII. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1989. Dostupné online. ISBN 80-206-0125-2.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikojan-Gurevič MiG-17 na Wikimedia Commons - MiG-17 FRESCO na Global Security.org
- MiG-17 Fresco na Global Aircraft
- mig17.com
- Military.cz
