Marc-Pierre de Voyer, hrabě d'Argenson

Marc-Pierre de Voyer, hrabě d'Argenson
Marc-Pierre de Voyer, hrabě d'Argenson
Rodné jméno	Marc-Pierre de Voyer de Paulmy
Narození	16. srpna 1696; Paříž
Úmrtí	22. srpna 1764 (ve věku 68 let); Paříž
Místo pohřbení	Kostel Saint-Nicolas-du-Chardonnet
Povolání	politik a aristokrat
Ocenění	velkokříž Řádu svatého Ludvíka
Choť	Anne Larcher
Děti	Marc-René de Voyer, hrabě d'Argenson
Rodiče	Marc-René de Voyer de Paulmy d'Argenson
Příbuzní	René-Louis de Voyer, markýz d'Argenson (sourozenec); Marc-René de Voyer de Paulmy d'Argenson (vnuk)
Funkce	police lieutenant general (1720); police lieutenant general (1722–1724); prezident (Francouzská akademie věd; 1731); prezident (Francouzská akademie věd; 1741); ministr války Francie (1743–1757); … více na Wikidatech
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marc-Pierre de Voyer de Paulmy, hrabě d'Argenson (Marc-Pierre de Voyer de Paulmy, comte d'Argenson, vicomte de Paulmy, baron de La Haye, La Guerche et des Ormes-Saint-Martin) (16. srpna 1696, Paříž, Francie – 22. srpna 1764, Paříž, Francie) byl francouzský státník. Od mládí zastával řadu státních úřadů a patřil k významným osobnostem vlády Ludvíka XV.. V letech 1742–1757 byl ministrem války a realizoval řadu reforem v armádě, z titulu svých dalších funkcí se věnoval i urbanistickému rozvoji Paříže a založil největší pařížské náměstí Place de la Concorde. Stýkal se s osobnostmi francouzského osvícenství a podpořil vznik první francouzské Encyklopedie, byl též členem Francouzské akademie věd. V roce 1757 byl odvolán na popud královy milenky markýzy de Pompadour a od té doby žil v soukromí. Jeho starší bratr René-Louis de Voyer, markýz d'Argenson (1694–1757) byl spisovatelem a v letech 1744–1747 ministrem zahraničí.

Mládí editovat

Château Les Ormes (Touraine), sídlo hraběte d'Argensona

Pocházel ze staré nižší šlechtické rodiny připomínané v Touraine od 13. století, předkové se v 17. století začali prosazovat ve státních službách. Narodil se v Paříži jako mladší syn významného organizátora státní správy Marca de Voyer, markýze d'Argenson (1652–1721). Studoval práva a díky vlivnému postavení svého otce od mládí zastával úřady ve státní správě. Od roku 1719 byl radou pařížského parlamentu a právníkem státní rady (maître des requêtes ), po otci převzal funkci generálporučíka pařížské policie (1720–1721) a od roku 1721 byl intendantem v Tours. V roce 1723 by krátce kancléřem regenta vévody Orleánského, po jeho smrti se stal členem státní rady (1724). Krátce vykonával úřad ředitele cenzury knih (1737–1738) a v této funkci projevoval značně liberální názory. V letech 1738–1740 byl prezidentem královské rady a v letech 1740–1742 intendantem v Paříži.

Ministr války editovat

Hrabě d'Argenson, rytina podle Rigaudova portrétu z roku 1763

Vrcholem jeho kariéry byla dlouhodobá funkce francouzského ministra války (1742–1757), kterou vykonával od války o rakouské dědictví až do počátku sedmileté války. Spolu se svým starším bratrem markýzem Argensonem, který byl v letech 1744–1747 krátce ministrem zahraničí, inicioval úspěšné tažení do Flander završené vítěznou bitvou u Fontenoy (1745). Spolu s vítězem od Fontenoy, maršálem de Saxe, poté stál u řady reforem v armádě, mimo jiné obnovil v jednotlivých provinciích dobrovolnické milice. Po válce obohatil francouzské vojenství založením důstojnické školy Ecole militaire a reorganizoval také dělostřelectvo. Mimoto se nadále angažoval ve správě Paříže a na jeho popud bylo v letech 1754–1763 založeno náměstí Place de la Concorde. U veřejnosti byl velmi populární, naopak u královského dvora se musel potýkat s intrikami četných nepřátel, měl ale dlouhodobou podporu Ludvíka XV. Stejně jako starší bratr udržoval kontakty s významnými osobnostmi osvícenství (Diderot, d'Alembert, Voltaire). Jako mecenáš měl podíl na vzniku první francouzské Encyklopedie, která začala vycházet v roce 1751. Byl také členem Francouzské akademie věd a Akademie písemností a krásné literatury.

V padesátých letech 18. století nesouhlasil s novým směrem francouzské zahraniční politiky a spojenectvím s habsburskou monarchií, za nímž stál významný rakouský diplomat kníže Václav Antonín Kounic. Na počátku sedmileté války d'Argenson jako ministr války striktně odmítal pokus o soupeření s Británií na moři a prosazoval jen pozemní válku v Evropě. Na jeho pádu měl kromě odklonu od vládní politiky vliv také nepřátelský postoj ke králově milence markýze de Pompadour, proti níž dlouhodobě intrikoval. Právě na popud paní de Pompadour byl v únoru 1757 odvolán z funkce ministra války, v úřadu jej krátce v letech 1757–1758 nahradil jeho synovec Marc-Antoine de Voyer, markýz d'Argenson (1722–1787).^{[pozn. 1]}

Po odvolání z vlády byl donucen k odchodu do soukromí a žil na svém panství Les Ormes v Touraine. Návrat do Paříže mu byl povolen až po smrti markýzy de Pompadour, zemřel ale několik dní poté.^[3]

S manželkou Anne Larcher (1706–1754) měl dva syny, starší z nich Marc-René de Voyer, hrabě d'Argenson (1722–1782) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generálporučíka. Potomstvo rodiny žije dodnes, současným představitelem rodu je Jean-Denis de Voyer de Paulmy, 10. markýz d'Argenson (*1952).

Odkazy editovat

Poznámky editovat

↑ Odvolávání ministrů mělo po celou dobu vlády Ludvíka XV. neměnný charakter a vždy se jednalo o velmi krátkou proceduru. Ministr obdržel od krále stručný písemný vzkaz: "Pane, nepotřebuji již nadále vašich služeb. Louis" Pro takto propuštěného ministra to téměř bez výjimky byl konec kariéry, odvolaným ministrům bylo vesměs doporučeno, aby se odebrali na své venkovské statky a byl jim zapovězen další pobyt u dvora. Personální obsazení nejvyšších státních úřadů do značné míry ovlivňovaly královy milenky a ministři byli odvoláváni bez ohledu na předešlé dlouholeté zásluhy. Byl to i případ hraběte d'Argensona, který byl v nemilosti propuštěn po čtyřiceti letech ve státních službách na podnět markýzy de Pompadour.

Reference editovat

↑ Аржансон. In: Velká sovětská encyklopedie, svazek 3.
↑ Аржансон. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek II.
↑ MÜLDNER, Josef: Dopisy paní du Barry (překlad z originálu Lettres originales de Madame la comtesse du Barry (1779)); Plzeň, 1921

Literatura editovat

Ottův slovník naučný, díl 2.; Praha, 1889 (reprint 1996), s. 634–635 ISBN 80-7185-063-2
BORDONOVE, Georges: Ludvík XV. Milovaný - Nemilovaný král; Praha, 2006 268 s. ISBN 80-7243-297-4
CAMPBELL, Peter: Power and Politics in Old Regime France, 1720–1745; Londýn, 2004 ISBN 978-0415063333
COMBEAU, Yves: Le comte d'Argenson. Ministre de Louis XV; Paříž, 1999 ISBN 978-2900791288
MITFORD, Nancy: Madame de Pompadour; Praha, 1998 283 s. ISBN 80-86128-22-9
STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000 407 s. ISBN 80-7277-010-1
TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2

Externí odkazy editovat

Obrázky, zvuky či videa k tématu Marc-Pierre de Voyer, hrabě d'Argenson na Wikimedia Commons
Rodokmen rodu d'Argenson
Rod d'Argenson na Encyclopedia Britannica

[3] Odvolávání ministrů mělo po celou dobu vlády Ludvíka XV. neměnný charakter a vždy se jednalo o velmi krátkou proceduru. Ministr obdržel od krále stručný písemný vzkaz: "Pane, nepotřebuji již nadále vašich služeb. Louis" Pro takto propuštěného ministra to téměř bez výjimky byl konec kariéry, odvolaným ministrům bylo vesměs doporučeno, aby se odebrali na své venkovské statky a byl jim zapovězen další pobyt u dvora. Personální obsazení nejvyšších státních úřadů do značné míry ovlivňovaly královy milenky a ministři byli odvoláváni bez ohledu na předešlé dlouholeté zásluhy. Byl to i případ hraběte d'Argensona, který byl v nemilosti propuštěn po čtyřiceti letech ve státních službách na podnět markýzy de Pompadour.

[e590654a4bcd4a56a8b8258d5ee1fd8dd9c4b686-1] Аржансон. In: Velká sovětská encyklopedie, svazek 3.

[707736d15f41f35b24182a8ffa917b0f4ec46043-2] Аржансон. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek II.

[4] MÜLDNER, Josef: Dopisy paní du Barry (překlad z originálu Lettres originales de Madame la comtesse du Barry (1779)); Plzeň, 1921

[1]

[2]

[pozn. 1]

[3]