Mansijci jsou malý obsko-ugrický národ obývající levý břeh řeky Ob. Z dalších uralských národů na východě sousedí s Chantyjci. Území obývané Mansijci se v minulosti značně měnilo. Ve středověku obývali také část území na západ od Uralu. Od roku 1396 se objevuje vnější označení Mansijců jakožto Vogulů (rusky Вогулы). V 16. a 17. století byl hlavním zdrojem obživy lov, obdělávání lesů a u severních Mansijců navíc nahánění sobů. Do 18. století byla značná část národa rusifikovaná nebo tatarizovaná. Nicméně v průběhu 19. století se počet Mansijců postupně zvyšoval, což se opět zlomilo na konci 19. století.[2] Většina Mansijců žije v Chantymansijském autonomním okruhu. Zatímco se počet příslušníků tohoto národa dle posledních sčítání lidu v Ruské federaci zvyšuje, počet mluvčích mansijštiny klesá. A tak podle censu z roku 2010 pouhých 7,6 % Mansijců uvedlo mansijštinu za svůj mateřský jazyk.[3]

Mansijci
Mansijská skupina
Mansijská skupina
Země s významnou populací
Rusko Ruská federace
Rusko12 269 (2010)[1]
Jazyk(y)
mansijština, ruština
Příbuzné národy
Chantové

Období před obsazením Rusy editovat

 
Mansijci

Za původní oblast obývanou Mansijci zřejmě můžeme považovat oblast okolo jižního Uralu. Osvojili si schopnosti jezdectví. Na sever po obou úbočích Uralu se posunuli v důsledku klimatických změn. Když se posléze klima opět ochladilo, přesunuli se do tajgy. V této době se z nich stali lovci a rybáři. Návrat na jih byl nejpravděpodobněji blokován jinou, silnější populací. Na evropském úbočí Uralu byli sousedy permských kmenů Udmurtů a Komijců. Na druhém úbočí ze severu čelili jižním Samojedům. Mluvčí obsko-ugrických jazyků byli pravděpodobně běloši do doby než došlo ke smíšení s mongoloidní populací (pravděpodobně Samojedy), která zde již žila. Proto jsou Chantyjci a Mansijci prezentováni širokou škálou rasových typů. V jedenáctém století turkické kmeny postupně postupovaly ze stepi do lesů a tlačili Mansijce, Chantyjce a Selkupy dále na sever nebo je asimilovali. Na západním Uralu Komijci pomalu vytlačovali Chantyjce od horního toku řeky Pečora. Ve 14. století byl na východě založen Turko-tatarský chanát. Tento si vynucoval placení tributu ve formě kožešin a dalších lesních produktů od Mansijců, jižních Chantyjců, Selkupů a dalších.[4]

Způsob života editovat

 
Rodina Mansijců

Jednotlivé klany Mansijců řídili dědiční vůdcové. Celková populace Chantyjců a Mansijců okolo roku 1500 se odhadovala na 16000. Jižní Mansijci se kromě lovu a rybaření zabývali také zemědělstvím, chovem dobytka a včelařstvím. Severní část Mansijců si osvojila chov sobů od Něnců. Oděvy se vyráběly ze sobí kůže, kožešin, a dokonce z ptačích a rybích kůží. Na jihu si Mansijci osvojili od Tatarů tkaní pláten z kopřiv či konopí. Původní náboženství Mansijců bylo animistické. Mimo jiné uctívali duše obývající jezera, stromy a zvířata. Na posvátných místech v lesích se mužští členové klanu shromažďovali na ceremonie, při kterých šaman obětoval koně (v případě jejich nedostatku soba či jiné zvíře). Mrtví nebyli pohřbívání pod zem, ale uloženi k odpočinku do dřevěných rakví nad zemí. Byli vybavení zbraněmi a náčiním, které by mohli užít v posmrtném životě. Zatímco každý klan zakazoval zabíjení svého totemového zvířete, všichni sdíleli úctu k medvědům.

Reference editovat

  1. RU: GKS. Dostupné online. (rusky) 
  2. LINTROP, Aado. The Mansi - History and Present Day [online]. Eesti Kirjandusmuuseumi folkloristika osakond, 2004 [cit. 2017-01-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. A language of Russian Federation [online]. Dallas: SIL International, 2016 [cit. 2017-01-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. TAAGEPERA, Rein. [s.l.]: Psychology Press, 1999. ISBN 0415919770. Kapitola Hanti-Mansia and Iamal-Nenetsia. 

Externí odkazy editovat