Otevřít hlavní menu

Lobbování (z angl. lobby, původně vrátnice, předsíň, v přeneseném smyslu zájmová skupina) je soustavné prosazování skupinových zájmů zejména u orgánů státu a jeho představitelů (politiků a úředníků), ale v obecném smyslu také v médiích (mediální lobbing) a v široké veřejnosti. V širší podobě je lobbování součástí public affairs, tzv. managementu veřejných záležitostí, prováděné firmami (in-house lobbisté), oborovými asociacemi, agenturami a konzultačními společnostmi či právníky. Vedle subjektů prosazujících své komerční zájmy provádějí lobbing rovněž některé nevládní organizace, odbory a další instituce občanské společnosti.

Obsah

Původ pojmu a definiceEditovat

Název se patrně odvozuje od prastarého zvyku, že se prosebníci (římští klienti) shromažďovali v předsíni vlivných osob, panovníků a později i poslanců apod. V historických společnostech se tedy jednalo o způsob, jak se poddaní a podřízení snažili ovlivnit rozhodování mocnějších ve svůj prospěch, případně ve prospěch své skupiny. Podobně se tomu tak dělo v předsálí Kongresu USA (lobby), kde občané kontaktovali své kongresmany. Přestože se traduje, že poprvé slovo "lobbing" použil americký prezident Ulysses Grant[1], jeho použití v podobném smyslu se datuje již do 17. století a do britského parlamentu[2]. V moderních demokratických státech, kde se státní moc chápe jako delegovaná občany ve volbách a zprostředkovaná volenými zástupci (např. poslanci), je styk poslanců s voliči nezbytný a žádoucí. Je ústavně zaručen jako petiční právo. Proto mají volení funkcionáři a poslanci své kanceláře a hodiny pro veřejnost.

Samotný lobbing upravuje spousta definicí, odborná literatura nejčastěji pracuje s tou od Luigiho Graziana: „Lobbing je specializovaná a odborná reprezentace prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb, ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbista dodává informace a technicko-odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace.“

Lobbing tedy představuje jakési nošení informací, které by svou hodnotou měly přispět v zákonodárném, ale i exekutivním procesu. Je nedílným prvkem teorie pluralismu. V demokratických společnostech může přispívat k vylepšování přijímaných regulatorních opatření, či pomáhat při samotné tvorbě jednotlivých politik.

Dělení lobbinguEditovat

Z politologického hlediska lze lobbování podle typu adresáta dělit na složku:

  1. Výkonnou - jedná se většinou o krátkodobé zájmy (např. jmenování do funkce).
  2. Zákonodárnou - účelem zpravidla bývá dlouhodobější změna v systému.
  3. Soudní - jedná se o ovlivňování soudních rozhodnutí (zejména v anglosaském právním systému).
  4. Volební - nejčastějším předmětem je získávání finančních prostředků na volební kampaně (týká se převážně USA). [3]

Lobbování a korupceEditovat

Na druhé straně může takové ovlivňování snadno přejít v korupci, tj. zneužívání svěřené pravomoci k soukromému či skupinovému prospěchu. Korupce zde může mít různé podoby, například:

  1. prosazovaná věc by neoprávněně zvýhodnila nebo naopak poškodila určitou osobu nebo skupinu;
  2. prosazovaná věc by poškodila veřejný zájem;
  3. prosazovaná věc je v osobním zájmu funkcionáře (tzv. střet zájmů);
  4. funkcionář chce za prosazení této věci protislužbu nebo platbu.[4]

Protože nebezpečí korupčního ovlivňování funkcionářů státu roste s růstem jeho politické a hospodářské moci, snaží se mu některé moderní státy čelit tím, že lobbování regulují zákony. Tak v USA i ve Velké Británii existují seznamy oprávněných lobbistů, kteří zastupují jisté zájmové skupiny. Podobnou úpravu má i Polsko a Litva.

Podle Lawrence Lessiga  je lobbying  jinou formou korupce, která však poškozuje demokracii více než klasická korupce „něco za něco“.

Etické rozměry lobbinguEditovat

Všichni lobbisté by měli při svých aktivitách dodržovat určité etické zásady. Obecně platí, že lobbista by měl být vždy schopen odpovědět na tři následující otázky: Kdo jste a koho zastupujete?, Jaká je struktura vaší organizace?, Co konkrétně chcete změnit a jakým způsobem toho chcete dosáhnout? [5]

Celá řada států a organizací také vytvořila etické kodexy, k nimž se lobbisté mohou povinně musí přihlásit.[zdroj?] Lobbisté, registrovaní při některých institucích Evropské unie, se například zavazují k následujícímu:

  1. Obecné principy - lobbisté se budou chovat čestně a poctivě k zaměstnancům i konkurentům a vyvarují se jakéhokoli jednání, které by mohlo být považováno za korupční.
  2. Transparentnost a otevřenost - absolutní otevřenost vlastní osoby, společnosti i skupiny, kterou lobbista zastupuje, úmyslně nemást osoby, u nichž je lobbing prováděn, zákaz rozšiřování nepravdivých, polopravdivých, zkreslených, neověřených či neověřitelných zpráv a zvěstí.
  3. Důvěrnost - veškeré informace, které lobbista při své činnosti získá (ne pouze utajené) nebude šířit třetím osobám, není-li to nezbytně nutné.
  4. Konflikt zájmů - jakýkoliv střet zájmů se v profesním životě zcela zakazuje. Nastane-li, lobbista jej neprodleně vyřeší nebo své lobbovací činnosti zanechá.
  5. Zaměstnávání bývalých pracovníků institucí EU - zvláštní dodatky upraví, které z nich a za jakých podmínek je možno zaměstnat (tyto podmínky jsou však všeobecně vnímány jako přísné).
  6. Finanční pobídky - lobbista nesmí úředníkovi poskytnout jakoukoli finanční pobídku, majetkový ani jiný prospěch či zvýhodnění. Za jedinou výjimku je považováno občerstvení ve standardní kvalitě a rozsahu.[6]

V České republice do dnešního dne žádný (byť formální a dobrovolný) obecně platný kodex chování lobbisty neexistuje.[6]

Lobbing v Evropské uniiEditovat

Lobbing je při institucích evropské osmadvacítky velice rozšířeným fenoménem, do kterého zástupci národních i nadnárodních společností každoročně investují nemalé finanční prostředky.

Vůbec nejvyšší výdaje na lobbisty, pracující v Bruselu a Štrasburku, vykazuje belgická společnost YARA, která do lobbingu ročně investuje více než sedm milionů eur. Jen těsně za ní zaostávají švýcarský Philip Morris, belgický ExxonMobil Petroleum & Chemical a rumunská Microelectronica, které lobbistům ročně zaplatí pět milionů eur.

V první desítce pak figurují ještě Microsoft, Shell, Siemens, General Electrics Company, Huawei a německá strojírenská firma Evonik Industries, které na lobbing ročně vynaloží od dvou do čtyř milionů eur.

Nejvýše postavenou českou společností v žebříčku nákladů na lobbisty je Skupina ČEZ s ročním výdajem necelých tři sta tisíc eur.[7]

Pro výše zmíněné firmy pracují stovky soukromých lobbovacích agentur. Suverénně nejvíc jich je registrováno v Belgii (1707), kterou následuje Německo (868), Francie (736), Velká Británie (723) a Itálie (648). V Česku je pak registrováno 55 agentur.[8]

ReferenceEditovat

  1. A Lobbyist by Any Other Name?. NPR.org. Dostupné online [cit. 2018-09-03]. (anglicky) 
  2. A Lobbyist by Any Other Name?. NPR.org. Dostupné online [cit. 2018-09-03]. (anglicky) 
  3. SCHNEIDER, Jiří. Lobbying and Interest Representation. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007. 
  4. Srv. P. Frič a kol., Korupce na český způsob. Praha 1999.
  5. HODGES, MEGAN A WOODS, GEOFFREY. Aby váš hlas byl vyslyšen. První vydání. vyd. Praha: Informační centrum nadací a jiných neziskových organizací, 1998. ISBN 80-902284-4-5. S. 15. 
  6. a b REGULACE PROCESU PROSAZOVÁNÍ ZÁJMŮ V EVROPSKÉ UNII LOBBISTICKÉ KODEXY CHOVÁNÍ. In: Mezinárodní vztahy.. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, v.v.i, 2010. S. 30-54. 
  7. LOBBYFACTS.EU. Companies spending most on lobbying [online]. 2014. Dostupné online. 
  8. DISTRIBUTION OF LOBBYING ORGANISATIONS BY COUNTRY. Lobbyfacts.eu [online]. 2014. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Lobbování v USAEditovat

Lobbování v EvropěEditovat