Otevřít hlavní menu

Ljudmila Pavličenková

odstřelovačka Rudé armády

Ljudmila Pavličenková (rusky Людмила Михайловна Павличенко, rodným jménem Bělovová rusky Людмила Белова; 12. července 1916 Bílá Cerekev (Ukrajina)27. října 1974 Moskva)[1][2] byla nejúspěšnější sovětská odstřelovačka ruské[1] národnosti.

Ljudmila Pavličenková
Poštovní známka vydaná na počest Ljudmily Pavličenkové v roce 1976
Poštovní známka vydaná na počest Ljudmily Pavličenkové v roce 1976
Narození 12. července 1916
Bila Cerkva
Úmrtí 10. října 1974 (ve věku 58 let)
Moskva
Příčina úmrtí cévní mozková příhoda
Místo pohřbení Novoděvičí hřbitov
Alma mater Fakulta historických věd Kyjevské univerzity (1937–1945)
Zaměstnavatel Sovětské námořnictvo (1945–1953)
Ocenění Leninův řád (1943)
Hrdina Sovětského svazu (1943)
Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1943)
medaile Za obranu Oděsy
medaile Za bojové zásluhy
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu (od 1945)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Před válkouEditovat

Největší část dětství prožila v rodné Bílé Cerekvi na Ukrajině.

V patnácti letech otěhotněla a provdala se za Alexeje Pavličenka. Manželství se brzy rozpadlo. Otce Ljudmily přeložili do Kyjeva, kde pracovala jako dělnice v továrně Arsenal, kde se zapsala do střeleckého kroužku Osoaviachimu (předchůdce Dobrovolné společnosti pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem DOSAAF). Ve střelbě z malorážky byla nejlepší ze všech a postoupila do kurzu pro odstřelovače, kde vynikla ve střelbě z pušky Tokarev. Po odchodu z továrny se zapsala v roce 1937 na fakultu historie Kyjevské univerzity.[2] Prázdniny před posledním semestrem, ve kterém měla získat diplom, trávila u moře v Oděse. Tam ji 22. června 1941 zastihla zpráva o přepadení její vlasti nacisty.

Dobrovolnice v Rudé armáděEditovat

Ljudmila se přihlásila na vojenské správě jako dobrovolnice do Rudé armády. Stala se příslušnicí 25. „Čapajevské“ divize,[1] u které v letech občanské války sloužil její otec. Ten však v té době již nežil a tak jediným člověkem, kterému velmi často psala, byla její matka v Bílé Cerkvi. Snajperskému „řemeslu“ se učila přímo v první linii. Jejím partnerem byl Leonid Kicenko ukrajinsky Леонід Кіценко, se kterým se znala ještě z Kyjeva; na frontě podali zprávu o registraci svatby, Klicenko však v únoru 1942 podlehl smrtelnému zranění.[2]

Jako instruktora jí přidělili zkušeného střelce Vasilije Kovtuna. V jeho doprovodu pak zastřelila u vsi Biljajivka (ukrajinsky Біляївка; rusky Беляевка) západně od Oděsy první dva Němce. Když v říjnu 1941 byla 25. divize po ukončení obrany Oděsy evakuována k Sevastopolu, měla na osobním kontě již 187 německých i rumunských vojáků a důstojníků. Na Mekenzijevských horách (ukrajinsky Мекензієві гори; rusky Меке́нзиевы го́ры) u Sevastopolu, které tvořily severní okraj obrany, se poprvé střetla s německým snajperským esem. Jejich vzájemný souboj trval celé dva dny, ale trpělivost se Ljudě vyplatila. Z brašny mrtvého Němce pak ukořistila jeho zápisník se záznamy o zabití více než čtyř set francouzských, britských a sovětských vojáků. Seržantka Pavličenková však nevedla pouze snajperský způsob boje, zúčastnila se obrany v prvním sledu, odrážení nepřátelských protiútoků a také průzkumných misí. Při jedné z nich palbou z lehkého kulometu pobila desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem. V květnu 1942 jí poblahopřál velitel Přímořské armády generál Petrov. Tehdy již podporučík Pavličenko byla instruktorku nováčků a zaškolila jich několik desítek. Jako odstřelovačka měla 309 potvrzených zásahů, z toho bylo 36 nepřátelských odstřelovačů.

Cesta po Západě - hvězda sovětské propagandyEditovat

V červnu 1942 byla počtvrté raněna, spolu s posledními obránci Sevastopolu evakuována a stala se hvězdou sovětské propagandy.[3]

Po příjezdu na Malou zemi byla vybrána za členku delegace, pozvané Mezinárodním svazem studující mládeže k návštěvě Velké Británie, Spojených států a Kanady, která se uskutečnila v roce 1942. Přes severní Afriku odletěla do Londýna a navštívila Coventry, kde předala šek od sovětských občanů na obnovu tohoto těžce zkoušeného města. Ve Washingtonu, kde byla přijata prezidentem F. D. Rooseveltem a Eleanor Rooseveltovou, jako první občan SSSR vstoupila do Bílého domu.[4] Absolvovala mnoho tiskových konferencí a mítinků, na kterých líčila Američanům útrapy, kterými prochází její vlast, ale i hrdinství sovětských občanů při její obraně. V New Yorku, kde promluvila ve velké hale k občanům města o potřebě otevření druhé fronty, zapěl na její počest černošský zpěvák Paul Robeson. Při návštěvě Hollywoodu se osobně setkala s Charlesem Chaplinem,[3] který ji přijal velice přátelsky a s neskrývaným obdivem. Jen zde odložila svoji uniformu s distinkcemi staršího poručíka a oblékla po letech opět civilní šaty, které ji darovala první dáma. Při návštěvě Toronta v Kanadě pak obdržela dva dárky – pušku Winchester s optickým hledím a pistoli Colt-semi automatic s vyrytým věnováním.

Po svém návratu do SSSR se kapitánka Pavličenková již na frontu nevrátila. Stala se instruktorkou ve škole pro snajperky nedaleko od Moskvy.

Roku 1943 byla povýšena na majora.[1]

Po válceEditovat

Potřetí se provdala v roce 1945 za Konstantina Andrejeviče Ševeljova (rusky Шевелёв Константин Андреевич, 1906-1963).[2] Téhož roku 1945 vstoupila do komunistické strany. Po válce obhájila svoji diplomovou práci na univerzitě a do roku 1953 zůstala sloužit v armádě, jako vědecký pracovník při štábu námořnictva.[1] Poté pracovala v Sovětském výboru válečných veteránů.[1] Zúčastnila se konference Mezinárodní federace žen v Kodani.

V roce 1957 jí Eleanor Rooseveltová při své cestě po SSSR oplatila návštěvu.[4] Počátkem 60. let navštívila Ljudmila Pavličenková země západní Afriky, které navštívila společně s delegací sovětské Asociace družby s národy Afriky.

Zemřela 27. října 1974, kdy ve svých 58 letech podlehla náhlé mozkové příhodě.

VyznamenáníEditovat

FilmEditovat

V roce 2015 byl dokončen životopisný film o Ljudmile Pavličenko, pod názvem Bitva o Sevastopol (v originále Битва за Севастополь).[5]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h ШКАДОВ, И. Н., et. al. Герои Советского Союза: Краткий биографический словарь. Т. 2. Любов — Ящук. М.: Воениздат, 1988. 863 s. S. 217. (rusky) 
  2. a b c d Snajper Ljudmila Pavlichenko, životopis (rusky)
  3. a b CATTABI, Silvio. The Gun Book for the Girls. [s.l.]: Down East Books, 2013. Dostupné online. S. 67. (angl.) 
  4. a b Smithsonian.com: Eleanor Roosevelt and the soviet sniper
  5. Filmová databáze FDb.cz: Bitva o Sevastopol

Externí odkazyEditovat