Karel Bellmann

pražský zvonař

Karel Bellmann (* 1782 Königsberg2. srpna 1855[1] Praha) byl pražský dvorní zvonař, nejvýznamnější český zvonař první poloviny 19. století. Po jeho smrti převzal zvonařskou dílnu syn Karel Ferdinand Bellmann (1820–1893), který stál v jejím čele do r. 1869. Poté se vedení dílny ujala jeho mladší dcera, Anna Bellmannová (1825–1893). V roce 1876 dílna zanikla.

Karel Bellmann
Narození1785
Prusko Königsberg, Prusko
Úmrtí2.8.1855
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníEvangelický hřbitov
PovoláníZvonař, majitel zvonárny
ChoťAnna Bellmannová (roz. Kühnerová)
DětiKarel Ferdinand Bellmann - syn
Anna Bellmannová - dcera
Karolína, provdaná Lumbe (1823-1897) - dcera
PříbuzníJan Václav Kühner - tchán
Arthur Maschka-Bellmann - vnuk
Ingo Bellmann - potomek
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Údaje o životěEditovat

Karel Bellmann se narodil v pruském Königsbergu (dnešním Kaliningradě) jako syn zvonaře Albrechta Bellmanna a jeho ženy Florentiny. Začátkem 19. století odešel do Prahy, kde nastoupil jako tovaryš u významného zvonaře Jana Václava Kühnera. Po Kühnerově smrti v roce 1802 vedla podnik vdova Anna Marie Kühnerová. V roce 1810 se Bellmann oženil s jejich dcerou Annou (* 1794, † 1864) a převzal činnost plně vybavené zvonařské dílny této rodiny do svých rukou. Až do roku 1816, kdy vdova Anna Marie Kühnerová zemřela, odléval zvony pod jménem Kühnerů. Teprve poté na nich začal užívat vlastní signaturu. Kühnerovská tradice značně poznamenala jeho samostatnou tvorbu, vzešla odtud například forma úchytové koruny s charakteristickými ženskými obličeji.

 
Zvon v kostele Povýšení svatého Kříže v Kadani z roku 1819

Později byl Karel Bellmann jmenován císařským a královským dvorním zvonařem (k. k. Hofglockengiesser). Produkce z jeho dílny byla značně rozsáhlá, zvony odléval pro řadu kostelů, především v Praze a ve středních Čechách. Mnoho zvonů přelil ze zvonů starších, ale uchovával jejich původní nápisy i reliéfy.

Dílna rodiny Bellmannovy sídlila na Novém Městě pražském v Pasířské , tj. dnešní Jungmannově ulici č. 28 (čp. 747/II), v domě zvaném U Zvonařů, či u Tří Zvonků, v pobytové přihlášce pražského magistrátu se od roku 1830 uvádí dům čp. 740/II a v letech 1850-1870 ještě sousední domy čp. 741/II a 742/II. [2] Řemeslu se zde vyučili i oba synové Josef (* 1817) a Karel Ferdinand (* 1820). V blízkosti místa, kde stál nedochovaný dům se zvonařskou dílnou, se ve dvoře dochovala kamenná klasicistní kašna z roku 1824, věnovaná manželce Anně.[3]

V roce 1845 zakoupil Karel Bellmann Císařský mlýn v Bubenči se strojní papírnou a veškerým příslušenstvím, kterou vedl svým nákladem.[4] Po jeho smrti v roce 1856 majetek přešel na jeho syna Karla Ferdinanda Bellmanna a dceru Karolínu Christinu, provdanou za bankéře Augusta Lumbeho. V roce 1865 si Císařský mlýn od manželů Lumbeových na 10 let pronajala rodina Piette-Rivage.

Nejmladší Bellmannova dcera Augusta (* 1827) byla manželkou významného anatoma Wenzela Grubera.

V roce 1855 utrpěl Bellmann vážná zranění, když nechal poprvé rozeznít zvon v kostele Sv. Jeronýma v Sedlci u Prčic. Na jejich následky za několik týdnů zemřel. Pochován byl na evangelickém hřbitově v Praze.

Po jeho smrti na několik let převzal dílnu syn Karel Ferdinand. Oproti otci vyrobil daleko méně zvonů, věnoval se vlastní knihtiskárně a nakladatelství a zvonařskou dílnu předal své sestře Anně (* 1825). V roce 1876 dílna Bellmannnů, která patří k nejvýznamnějším českým zvonárnám 19. století, zanikla.

DíloEditovat

 
Zvon Bartoloměj při rekvizici v roce 1917
 
Zvon Anna z kadaňského kostela Povýšení svatého Kříže při rekvizici v roce 1942

Bellmannovi odlili mnoho zvonů pro pražské chrámy, velká a malá města i venkovské kostely a zvoničky. Drtivá většina zvonů se nedochovala, protože v období první i druhé světové války byly rekvírované – zabavené kvůli získání barevných kovů pro válečné účely a roztavovány na výrobu zbraní.

Jen v Praze pocházelo z jejich dílny 63 zvonů, z nichž se dochovalo pouhých 8. Mezi ně patří dva zvony v Praze Dolních Chabrech ve zvonici u kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Zdejší zvony Karla Bellmana z roku 1843 a Anny Bellmannové z roku 1870 obě války přečkaly a jsou tak k vidění dodnes.[5] Další dochované pražské zvony se nacházejí v Kapli svatého Kříže na Pražském hradě, Kostele Nejsvětějšího Salvátora, Kostele sv. Antonína v Holešovicích, v Kostele Všech Svatých ve Slivenci, 2 zvony v pražských Dolních Chabrech ve zvonici na Stětí Sv. Jana Křtitele a dva malé zvony v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně.

Největší zvon zhotovený v dílně Bellmannů byl zvon Bartoloměj pro katedrálu svatého Bartoloměje v Plzni z roku 1854. V té době byl druhým největším zvonem v Čechách. Vážil přes pět tun, měřil necelé dva metry. Vznikl přelitím Bartoloměje od Václava Pernera (1838), rozbitého z rozmaru arciděkana Antonína Hlavana, údajně kvůli nehezkému zvuku. Vyzvednut na věž byl 11. června 1854, rekvírován za první světové války.[6]

Největší dochovaný zvon Anna se nachází v Kadani v Kostele Povýšení svatého Kříže. Původní zvon zanikl při požáru 11. října 1811. Nákladem obce byl v 6. února 1819 nahrazen. Nese reliéf svaté Anny, německý nápis, dosahuje dolního průměru 180 cm, výšky s korunou 175 cm a hmotnosti zhruba 3,5 tuny. Přestál rekvizice za první světové války, rekvírován byl 7. července 1942 za druhé světové války, ale do jejího konce nedošlo ke zničení, takže mohl být v roce 1946 restituován a vrácen na věž. Patří k největším zvonům Litoměřické diecéze.[7]

Další z nemnoha dochovaných zvonů - sv..Josef - je v obci Jakub u Sedlce u Kutné Hory - v kostele sv.Jakuba.

ZvonyEditovat

Dochované zvonyEditovat

  • 1819 – zvon sv. Anna pro Kostel Povýšení svatého Kříže v Kadani, reliéf svaté Anny, německé nápisy, dolní průměr 180 cm, výška s korunou 175 cm, hmotnosti zhruba 3,5 tuny, rekvírován až v roce 1942, nedošlo ke zničení, v roce 1946 vrácen na věž

Charakteristika zvonůEditovat

  • Z rodinného dědictví pocházejí ženské obličeje zdobící ucha koruny a též bohaté vegetativní výzdobné pásy na pláštích zvonů.
  • Při přelévání starších zvonů byly často pořízeny kopie starší výzdoby a nápisů, které pak byly použity na zvon nový, takže na nich zůstala zachována část původní výzdoby.
  • Zpravidla byly užívány německé nápisy (zejména signatura).

Další dílaEditovat

Kromě zvonů vyráběl i hodinové cymbály a další kovolijecké výrobky.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2022-02-20]. Dostupné online. 
  2. Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2022-06-08]. Dostupné online. 
  3. Kašna při zdi Františkánské zahrady :: Pražské kašny a fontány. www.prazskekasny.cz [online]. [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. 
  4. Bubeneč - papírna Císařský mlýn. www.bubenec.eu [online]. [cit. 2021-03-09]. Dostupné online. 
  5. CHVÁTAL, Tomáš. Zvonice u kostela Stětí sv. Jana Křtitele. www.osop-chabry.cz [online]. Občanské sdružení na ochranu památek v Dolních Chabrech, z.s. [cit. 2021-03-09]. Dostupné online. 
  6. Seznam největších zvonů v Česku. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Page Version ID: 20866075. 
  7. Kostel Povýšení svatého Kříže (Kadaň). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Page Version ID: 20782300. 
  8. Ondřejov - Farní kostel sv. Šimona a Judy. depositum.cz [online]. [cit. 2021-04-06]. Dostupné online. 
  9. Z HISTORIE ZVONŮ FARNOSTI KOSTELA MATKY BOŽÍ PŘED TÝNEM V PRAZE [online]. [cit. 2020-04-06]. Dostupné online. 
  10. Zvonička na Labské. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Page Version ID: 19703955. 
  11. - OSOP chabry. www.osop-chabry.cz [online]. [cit. 2021-04-06]. Dostupné online. 
  12. Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2022-02-07]. Dostupné online. 
  13. Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2022-02-01]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • RYBIČKA, Antonín. O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, 1886. 
  • KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958.
  • KONEČNÝ, Stanislav. Zvony v Poličce a na Poličsku. Polička: Kulturní služby města Poličky, 1999. ISBN 80-902459-4-3. S. 107. 
  • Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1902. Dostupné online. Kapitola heslo Bellmann, Karel. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat