Otevřít hlavní menu

Zvonička

malá stavba se zavěšeným zvonem
Zvonička na stromě v Božtěšicích
Zvonička pod hradem Střekovem
Zvonička pod hradem Litice

Zvonička je solitérní stavba, případně věžovitá nástavba jiné stavby, sloužící k zavěšení zvonu.

Obecně je zvonička malá zvonice či zdrobnělé označení zvonice. Podle definice Hany Hlušičkové zvonička na rozdíl od zvonice není funkčně spjata s kostelem, nýbrž je samostatná, výjimečně může funkčně souviset s kaplí, nahrazovat věžičku kaple (např. zvonička v Dolních Zálezlích), nejčastěji však stojí v obcích, které kapli ani kostel nemají.[1]

PočátkyEditovat

Ke vzniku obecních zvoniček dal popud především ohňový patent Marie Terezie, vydaný 21. srpna roku 1751. Obsahoval celkem 30 článků, které kromě nařízení zvonit, pokud vartýř vidí požár, a mít zvonek v každé obci, vydával také nařízení sázet stromy mezi domy, mít na návsi rybníček aj. Patent byl později ještě zpřísněn 24. ledna 1787 Josefem II., který zjistil, že vrchnost k jeho realizaci přistupuje velmi liknavě. Tato liknavost byla také důvodem, proč zvoničky mívají velmi variabilní výstavbu a rozměry – neboť se liší nejen teritoriálně a dobově, ale také podle majetkových možností vrchnosti.

TypologieEditovat

Nejjednodušším typem obecní zvoničky je, když se zvonek zavěsí do koruny stromu – někdy není ani zastřešen. Tímto stromem bývá zpravidla mohutná návesní lípa, dub apod., není to však obecně platným pravidlem – například v Oslavici u Žďáru nad Sázavou visel zvonek až do roku 1839 na švestce.

Listí stromu velmi oslabuje slyšitelnost zvonku, proto se místo toho nahrazují zvoničky v rozsochách stromů samostatně stojícím rozsochatým kůlem, rovněž někdy zastřešeným. Tomuto typu se říká dvoják, zouvák nebo též vidlák (označení se zaměňují). Podobně jednoduchá zvonička je tvořena nikoli jedním rozsochatým kmenem, ale dvěma kmeny, nazývá se šrák.

Dalším vývojovým krokem ve výstavbě zvoničky je vystavění boudy kolem kůlu. Tato bouda umožňuje zvoníkovi lépe čelit nepřízni počasí při zvonění, je ji též možné zamknout a navíc zvyšuje stabilitu kůlu. Posledním krokem je pak snaha, aby tato bouda byla nejen trvanlivá, ale také reprezentativní, a proto bývá více či méně architektonicky a slohově provedena. Bouda pak mívá kůl buď uvnitř nebo na své střeše.

Zvoničky byly ve své době  umisťovány na vyvýšená místa např. na významné stromy, vysoké budovy, vyvýšeniny v reliefu krajiny.

ReferenceEditovat

  1. HLUŠIČKOVÁ, Hana. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-160-4. S. 488. 

LiteraturaEditovat

  • Jiří Černý: Návesní kaple a zvoničky na Pelhřimovsku – příspěvek k poznání drobných sakrálních objektů, Vlastivědný sborník Pelhřimovska 2002, str. 12–28
  • Josef Kšír: Dřevěné zvoničky na Hané, Vlastenecký spolek musejní, Olomouc 1947
  • KUČA, Karel. České, moravské a slezské zvonice. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-018-7. S. 9. 
  • Josef František Svoboda: Zvoničky na moravském Horácku, Národopisná společnost českoslovanská, Praha 1932

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat