Wikipedie

Zdrobnělina

slovo, které nese přídatný významový rys menšího rozměru

Deminutivum (v češtině zřídka diminutivum, také zdrobnělina, slovo zdrobnělé, v souvislosti se jmény též jméno zdrobnělé[1]:s.125) je slovo s významem zdrobnělým (ve srovnání s neutrálním slovem příbuzným), často doprovázeným pozitivními konotacemi.[2]:s.25

Opakem deminutiv (slov zdrobnělých) jsou augmentativa (slova zveličelá).[2]:s.19, 25

Substantiva

editovat

Předmětem zdrobňování jsou nejčastěji substantiva. Deminutiva pak jsou desubstantivní odvozeniny, jejichž sufix je nositelem významového znaku menšího rozměru nebo pragmatického rysu hodnocení (častěji pozitivního než negativního).[1]:s.125 Význam pouze emocionální, nikoliv kvantitativní (menší) mají deminutiva jako tatínek, maminka, pivečko nebo sluníčko.[3]:s.301 V některých případech se jedná pouze o formální deminutivum, a výsledné slovo má jiný význam (voda – vodka); přípony, které se používají pro vytváření deminutiv, se používají také pro tvoření slov

Na rozdíl od němčiny, ve které přidáním deminutivní přípony -chen nebo -lein vzniká vždy neutrum,[4] čeština obvykle zachovává rod základového substantiva. Zdrobněliny, u nichž dochází ke změně rodu, jsou spíše výjimečné (květ - kvítko, dveře - dvířka).[1]:s.125[3]:s.300

Nejrozšířenější českou deminutivní příponou je -(e)k (s pohybným e),[Pozn 1] u maskulin je častá přípona -ík. Tyto přípony vytváří deminutiva 1. stupně. Některá slova tvoří deminutiva 2. stupně (strom – stromek – stromeček) a příležitostně i dalších; některá substantiva jsou schopna tvořit deminutiva pouze 1. stupně (zajíc – zajíček), nebo pouze 2. stupně (duše – dušička).[3]:s.300–301 Pro vytváření deminutiv 2. stupně slouží především přípony -eč(e)k, -íč(e)k, které ve středním rodě mají podobu -ečko, -ičko; pro ženský rod je repertoár bohatší: -ečka, -ička, -ěnka, -inka.

Při připojení deminutivní přípony dochází často k dloužení nebo krácení předchozí slabiky (hrad > hrádek, vůz > vozík, kráva > kravka, mísa > miska, hrouda > hrudka) a palatalizaci (plocha > ploška, noha > nožka, klika > klička, čepice > čepička). Proto lze přinejmenším některé přípony deminutiv 2. stupně považovat za mechanickou dvojí aplikaci téže přípony (strom+ek > stromek, stromek+ek > stromeček).

Zdrobněliny se v češtině vytvářejí častěji od substantiv konkrétních než abstraktních a jen zřídka od vzorů předseda a soudce. Někdy zdrobněle vytvořené slovo získá samostatný význam - ručička (hodin), víčko (oka), párek, bratřík. Některé zdrobněliny vytvořené od stejného slova mají různý význam - chlap - chlápek, chlapík, houba - hubka, houbička, důl – důlek, dolík, dolíček. Získání nového významu je běžné v biologické taxonomii – tetřev – tetřívek, výr - výreček. Někdy se zdrobňovací význam téměř ztratí a deminutivum je v podstatě synonymní vůči svému základu - srna - srnka, kniha - knížka, svíce - svíčka, kanár - kanárek.[5]

Ve srovnání s češtinou bohatší možnosti tvoření zdrobnělých substantiv má například slovenština. Od základového slova dub se tam odvozují deminutiva dubec, dúbok, dúbôčik, dubkáčik, zatímco čeština disponuje pouze deminutivy doubek, doubeček.[6]

Podobně široký inventář zdrobnělin jako čeština má nizozemština. V jiných germánských jazycích, například v angličtině je repertoár zdrobnělin daleko užší.[7]

Podobu a funkci zdrobnělin mají i mnohé domácké podoby jmen.

Adjektiva a adverbia

editovat

Někdy se za deminutiva paradoxně považují i adjektiva charakterizovaná „zvýšenou mírou vlastnosti“[1]:s.177 (např. malinký).[2]:s.25[8] Definici zdrobnělin odpovídají spíš adjektiva vyjadřující oslabení vlastnosti nebo směřování k vlastnosti (např. německá adjektiva ältlich, bläulich, rundlich nebo schwächlich).[9]:s.233, 263 V tomto smyslu jsou deminutivy i česká adjektiva tvořená příponami -av(ý) (např. bělavý či hořkavý) a -iv(ý) (jako šedivý, prchlivý a lenivý), vyjadřující slabší intenzitu vlastnosti.[10]

Obdobně jako přídavná jména se zdrobňují i příslovce: například lehounce vedle neutrálního lehce.

Verba

editovat

Deminutivně chápaný děj (někdy doprovázený expresivním příznakem) v češtině pojmenovávají slovesa končící na -olit (např. mrholit nebo drmolit) a slovesa se sufixem -k- (např. tlapkat nebo hopkat), resp. jeho rozšířenou a intenzivnější variantou -ink- (např. spinkat nebo hajinkat).[1]:s.192–196[11]

V němčině je deminutivní význam spatřován u sloves jako hüsteln, kränkeln, lächeln nebo tänzeln.[9]:s.173, 350[12]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Díky tomu, že v češtině mají deminutiva obvykle stejný rod jako původní slovo, řadí se zdrobnělá feminima ke vzoru žena a neutra ke vzoru město. Proto mají v základním tvaru na rozdíl od maskulin neprázdnou koncovku -a nebo -o, která způsobí vypuštění pohybného (e) z přípony, díky čemuž se může zdát, že jde o tři různé přípony, -ek u maskulin, -k(a) u feminin a -k(o) u neuter. Srovnej tvary s nulovou koncovou 1sg. líst-ek, 2pl. srn-ek, 2pl. koťát-ek oproti tvarům s nenulovou koncovkou 1pl. líst-ky, 1pl. srn-ky, 1pl. koťát-ka.

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e ŠLOSAR, Dušan. Příruční mluvnice češtiny. Příprava vydání Petr Karlík, Marek Nekula, Zdenka Rusínová; redakce Petr Kovařík. 2., opravené vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s. ISBN 80-7106-134-4. 
  2. ↑ a b c LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. Redakce Jana Kreiselová. Dotisk 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 128 s. ISBN 80-244-0720-5. 
  3. ↑ a b c HAUSER, Přemysl. Mluvnice češtiny 1. Příprava vydání Jan Petr, Miloš Dokulil, Karel Horálek, Jiřina Hůrková, Miloslava Knappová. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 568 s. 
  4. ↑ GALLMANN, Peter. Die Grammatik. Příprava vydání Matthias Wermke, Kathrin Kunkel-Razum, Werner Scholze-Stubenrecht. 7., kompletně přepracované a rozšířené vyd. Mannheim, Lipsko, Vídeň, Curych: Dudenverlag, 2005. 1343 s. ISBN 3-411-04047-5. Kapitola Das Substantiv, s. 155. (němčina) 
  5. ↑ ŠTÍCHA, František. Substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem. Praha. Naše řeč [online]. 1978 [cit. 2013-08-01]. Roč. 61, čís. 3. Dostupné online. 
  6. ↑ JEDLIČKA, Alois. Slovenština. Příprava vydání Jaromír Bělič, Alois Jedlička, Eugen Jóna, Jozef Ružička, Jozef Štolc. 6. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 211 s. Kapitola Tvoření slov, s. 43. 
  7. ↑ ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 194. 
  8. ↑ KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov. Redakce Dana Pokorná. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN 80-200-1351-2. S. 159. 
  9. ↑ a b FLEISCHER, Wolfgang; BARZ, Irmhild; SCHRÖDER, Marianne. Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache. 3., nezměněné vyd. Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 2007. 382 s. ISBN 978-3-484-10682-6. (němčina) 
  10. ↑ KUCHAŘ, Jaroslav. Mluvnice češtiny 1. Příprava vydání Jan Petr, Miloš Dokulil, Karel Horálek, Jiřina Hůrková, Miloslava Knappová. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 568 s. Kapitola Odvozování přídavných jmen, s. 381. 
  11. ↑ MEJSTŘÍK, Vladimír. Mluvnice češtiny 1. Příprava vydání Jan Petr, Miloš Dokulil, Karel Horálek, Jiřina Hůrková, Miloslava Knappová. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 568 s. Kapitola Odvozování sloves, s. 417. 
  12. ↑ HELBIG, Gerhard; BUSCHA, Joachim. Deutsche Grammatik. Ein Handbuch für den Ausländerunterricht. Redakce Manuela Beisswenger. 3. vyd. Berlín, Mnichov: Langenscheidt, 2004. 654 s. ISBN 3-468-49493-9. Kapitola Verb, s. 62. (němčina) 

Literatura

editovat
  • Pavel Eisner: Chrám i tvrz, kapitola 12.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zdrobnělina&oldid=23630067“