Otevřít hlavní menu

Brikcí z Cimperka (asi 1535-1599) byl pražský zvonař, kovolijec a pražský měšťan. Pocházel ze zvonařské rodiny, jeho děd byl Bartoloměj Pražský a jeho otec Ondřej Pražský. Brikcí je považován za největšího českého zvonaře všech dob.

Brikcí z Cimperka
Narození 1535
Úmrtí 1599 (ve věku 63–64 let)
Příčina úmrtí mor
Rodiče Ondřej Pražský
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Zvon od Brikcího z Cimperka v Muzeu města Ústí nad Labem

Varianty jménaEditovat

Brikcí užívá též latinskou variantu Briccius. Predikát z Cimperka se vyskytuje v různých podobách – latinsky a Stanimonte, německy von Zinnberg, jinak též z Cinnberga apod. Predikát obdržel v r. 1571, do té doby užíval jméno Brikcí Pražský nebo Briccius Pragensis.

Údaje o životěEditovat

Brikcí z Cimperka byl synem zvonaře Ondřeje Pražského, který se podílel na výrobě některých zvonů pro katedrálu sv. Víta. Když v r. 1550 dosáhl plnoletosti (od tohoto údaje se odvozuje jeho datum narození mezi léty 1530-1535), vydal se sbírat zkušenosti do ciziny. S přestávkami přebýval v Německu a Polsku do r. 1553. První známý český zvon s jeho jménem pochází z r. 1552. Místo jeho první pražské dílny není známo, ale v r. 1571 přesídlil do Široké ulice (dnešní Jungmannovy) na Novém Městě. Tehdy také obdržel predikát z Cimperka.

Díky zvonařství si Brikcí získal pozici váženého pražského měšťana, zasedal v zemském sněmu. Byl také zpěvák a hudebník, člen literátského bratrstva v kostele sv. Michala v Opatovické ulici, jemuž daroval nádherně iluminovaný kancionál. Měl rozsáhlou knihovnu a sbírku obrazů.

V r. 1599 zemřel na mor. Několik zvonů a připravených forem zůstalo v jeho pozůstalosti, takže některé zvony nesou jeho jméno, ačkoli jsou pozdějšího data.

Rodina a dědicovéEditovat

Rod Brikcího pokračovatelů je poměrně spletitý, nicméně žádný z jeho následovníků už nedosáhl proslulosti svého otce a od každého z nich známe jen několik málo výrobků.

  • Brikcího pomocníkem byl jeho mladší bratr Zikmund, který rovněž v r. 1571 obdržel predikát z Cimperka. Zemřel v r. 1581. Jeho syn jménem Brikcí odléval zvony do r. 1606, kdy zemřel, a zanechal po sobě syna Brikcího, který zemřel kolem r. 1620 a je posledním známým Brikcího příbuzným.
  • Brikcí byl dvakrát ženat. První žena se jmenovala Voršila, druhou ženou byla Alžběta z Volfenburku, která vedla zvonařskou dílnu po manželově smrti, ale jen do r. 1602, kdy byl majetek rozdělen mezi několik dědiců. V dílně s ní spolupracoval také významný zvonař Daniel Tapienus, který se do Prahy přestěhoval z Kutné Hory.
  • Brikcí měl sedm dětí.
    • Syn Brikcí (zemřel r. 1601) se rovněž věnoval zvonařství a zanechal po sobě syna Jana Krištofa z Cimperka, o němž nevíme nic dalšího, jen že byl též zvonařem.
    • I druhý syn Bartoloměj se věnoval kovolijectví, ale vyráběl především křtitelnice a cínové nádobí. Zemřel počátkem 17. století. Jeho syn Jan Zvonař z Cimperka vedl jeho dílnu do své smrti v r. 1606.
    • Nejmladší dcera Anna se vdala za Ondřeje Kocoura z Votína, který byl jedním z 27 popravených v r. 1621.

Nejpozději kolem r. 1620 se stopa rodu ztrácí a není známo, jaký další osud měla slavná zvonárna.

ZnakEditovat

Udělením predikátu z Cimperka získal Brikcí znak s figurou lva, stojícího na skále se třemi vrcholky, který předními tlapami podpírá zvon. Motto zní: DEUS ADJUTOR ET PROTECTOR MEUS. Pavel Brikcí nalezen v matrikách oddaných Milevsko 2 na internetu. 13.10.1669 M2F274 oddán Jakub Hodějovec Zbislav + Alžběta Sýkorová Zbislav svědci:Pavel Brikcí a Hans Sedlář. Boreš Roman

ZvonyEditovat

Brikcí za svůj život odlil přes 80 zvonů, k nejznámějším patří zvony ve věži baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, nebo zvon v Třebenicích.

 
Sádrový odlitek části zvonu od Brikcího z r. 1595 z kostela sv. Barbory v Dubicích

Charakteristika zvonůEditovat

  • Jeho zvony mívají plášť bohatě zdobený. Jako první zvonař začal využívat celou plochu jako jeden kompaktní celek.
  • Formy některých reliéfů převzal od jiných zvonařů (např. Tomáše Jaroše nebo Petera Flötnera), ale upravil je a obohatil.
  • Vytvořil vlastní profil zvonu – velmi odlehčený a dokonale melodický. Při nesprávném zacházení však jeho zvony snadno praskají.
  • Reliéfy se vyznačují promodelováním detailů a čistotou tvarů, než je tomu u starších zvonů – a to včetně zvonů Tomáše Jaroše z Brna.
  • V nápisech užívá latinu, němčinu i češtinu.
  • Jako první český zvonař začal v nápisech užívat frakturu. Užíval ovšem i humanistickou kapitálu -majuskuli.
  • Patří k prvním, kdo do biblických citátů v textech na zvonech vkládá i číslo příslušného verše.

Další dílaEditovat

Kromě chrámových zvonů odléval také stolní zvonky, hmoždíře, křtitelnice, cymbály, náhrobní desky, cínové rakve a řadu dalších kovolijeckých výrobků.

KřtitelniceEditovat

  • Křtitelnice do kostela v Domašíně.
  • Křtitelnice ve Vojkově u Votic z r. 1581.
  • Křtitelnice v Novém Rychnově z r. 1584.

CimbályEditovat

  • Cimbál do kostela sv. Barbory v Kutné Hoře.
  • Cimbál pro bránu v Rakovníce z r. 1581.

Náhrobní deskyEditovat

  • Náhrobní tabule Jana Hrušky z Březnice v Lounech z r. 1568.
  • Náhrobní tabule v kostele sv. Jindřicha v Praze z r. 1584.
  • Náhrobní tabule p. Petra Chotka v kostele ve Vranném z r. 1591.

RakveEditovat

  • Cínová rakev do Lobkovické hrobky v Chomutově z r. 1583.
  • Rakev v hrobce Krajířů z Krajku v kostele sv. Havla v Mladé Boleslavi z r. 1588.

LiteraturaEditovat

  • DOBRODINSKÝ, Jaroslav. Památková ochrana zvonů. IN: Zprávy památkové péče XV / 1955. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1955, s. 99 – 104.
  • GUTH, Karel. Vývoj výzdoby zvonů v Čechách. IN: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1917, Praha 1918, s. 12 – 15.
  • CHYTIL, Karel. Brikcí z Cimperka. IN: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění, Praha 1917, s. 28 – 36.
  • KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha 1958.
  • MANOUŠEK, Rudolf. Studie k dějinám zvonů. IN: Slévárenství 1966 / 8, s. 305 – 310.
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 73. 
  • ROHÁČEK, Jiří. Nápisy města Kutné Hory. Praha: Artefactum 1996.
  • RYBIČKA, Antonín. O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, 1886, s. 15-24.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra–Brum. Praha: Libri, 2007. 110–224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 178. 
  • WINTER, Zikmund. Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách : 1526-1620. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909. Dostupné online. 

Související článkyEditovat