Junkers F 13

(přesměrováno z Junkers F.13)

Junkers F.13 (také známý jako F 13) bylo německé jednomotorové dopravní letadlo, které poprvé vzlétlo 25. června 1919. Bylo to první civilní letadlo, které bylo celé pokryto vlnitým plechem a jako první mělo bezpečnostní pásy pro cestující. Mělo velmi pokročilý design. Výroba Junkersů F 13 byla zastavena v roce 1932. Bylo vyrobeno kolem 60 různých variant. Letoun byl používán mnoha aeroliniemi po celém světě.

Junkers F.13
UrčeníDopravní letoun
PůvodVýmarská republika
VýrobceJunkers
ŠéfkonstruktérOtto Reuter
První let25. června 1919
Zařazeno1920
Vyřazeno30. léta
Výroba1919-1932
Vyrobeno kusů322
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik a vývoj editovat

 
Junkres F 13 (D-1608) a Tomáš Baťa

Vývoj stroje F-13 započal již v den německé kapitulace 11. listopadu 1918, kdy profesor Hugo Junkers zadal ing. Otto Reuterovi vypracování návrhu na civilní dopravní letoun. Projekt J-12, vycházející z vojenského J-10 byl zamítnut, Junkersem byl přijat až zcela nově koncipovaný projekt J-13 pro dva piloty a čtyři cestující.

Ve společnosti Junkers Flugzeug und Motorenwerke A.G. (oficiální název od 24. dubna 1919) v Dessau započali se stavbou hned tří prototypů současně, z nichž jeden byl určen pro pevnostní zkoušky. Před dohotovením prvních prototypů bylo označení změněno na Junkers F-13, kdy písmenem F továrna Junkers nadále označovala jednomotorové dopravní letouny.

První let F-13, pokřtěného "Annelise", proběhl 25. června 1919 s pohonnou jednotkou Mercedes D.IIIa o výkonu 117 kW, krátce nato následovaný druhým strojem "Herta" (imatrikulace D-1, později D-183). Již 13. září 1919 dosáhl pilot Monz se strojem "Annelise" neoficiálního (Německo tehdy nebylo členem FAI) světového výškového rekordu vystoupáním do hladiny 6750 m s osmi osobami. K výkonu F-13a dopomohl rovněž nový motor BMW IIIa o výkonu 132 kW.

Sériová produkce typu probíhala v letech 1919 až 1932 v celkovém počtu 322 exemplářů. V rozmezí těchto let vzniklo mnoho variant s poměrně složitým systémem označování změn draku a pohonných jednotek. Za typové číslo Junkers uváděl souhláskami variantu draku, samohláskami variantu motoru. Jako první takto označovaný letoun byl zkonstruován Junkers F-13ba s motorem Junkers L-2 o výkonu 147 kW. Označení e pak bylo přiděleno verzi s motorem Junkers L-5 o 228 kW, i pro variantu s pohonnou jednotkou BMW-IV o výkonu 236 kW, o s BMW-Va o 265 kW, u s motorem Pratt & Whitney Wasp o výkonu 330 kW, y s Armstrong Siddeley Puma o 169 kW a ä pro F-13 s pohonem Armstrong Siddeley Jaguar o výkonu 323 kW atd. Podle typu přistávacího zařízení, kolový podvozek, lyže, nebo plováky se uplatňovaly zkratky L, S a W.

Popis letounu editovat

Junkres F-13 byl jednomotorový samonosný dolnoplošník pro dvoučlennou posádku a 3-4 cestující. K potahu kovové kostry draku byl použit vlnitý duralový plech. Z téhož materiálu byly i krycí plechy. Cestující seděli uvnitř trupu v zakryté kabině, zatímco posádka byla v otevřeném pilotním prostoru. Chráněna byla pouze větrnými štíty. Podvozek byl pevný, odpérovaný, v zádi trupu byla umístěna ostruha. Pro použití u Baťovy letecké společnosti byl na letoun namontován řadový šestiválcový motor Walter W-IV o výkonu 240 k (176 kW) při 1400 ot/min a poháněl pevnou kovovou dvoulistou vrtuli.[1]

Uživatelé editovat

 
F 13 fy D-190 firmy Lloyd Ostflug poté Junkers Luftverkehrs AG.

V Německu F-13 sloužily u tradičního tuzemského dopravce Lufthansa v počtu 55 kusů, která poslední stroje vyřadila z pravidelné linky Vratislav-Jelení Hora (tehdy Breslau a Hirschberg) až v roce 1938. F-13 používaly také Junkersovy společnosti Junkers Luftverkehr a dopravní pobočka v Íránu Junkers Luftverkehr Persien. Zde F-13a v roce 1924 používalo také íránské vojenské letectvo.

Už v roce 1920 se typ podařilo prostřednictvím Johna Larsena exportovat do USA pod označením JL-6. Pro americkou poštovní správu létalo osm exemplářů na spoji New York-Chicago-Omaha a na některých úsecích dálkové linky New York-San Francisco. V roce 1921 získal pilot E. A. Stinson na JL-6 vytrvalostní rekord 26 h 19,5 min.

 
Junkers F 13 (CH 91) letecké společnosti Ad Astra Aero

Největší počet F-13 (49 letounů) se dostalo do SSSR, kam první kusy Junkers dodal v roce 1922. V tomto a následujícím roce byly nasazeny na lince Moskva-Nižnij Novgorod (Gorkij). Poté zakoupila společnost Dobrolet 10 strojů F-13, které létaly mezi Moskvou a Kazaní, Taškentem a Alma Atou, Bucharou, Chivou a Dušanbe. V SSSR byly tyto letouny používány rovněž dopravními společnostmi Ukrvozduchpuť a Zakavia.

V roce 1924 zakoupilo Ministerstvo veřejných prací na III. mezinárodní letecké výstavě v Praze jeden exemplář Junkers F-13ci (výr. č. 741, L-BALH) se zvětšeným rozpětím křídla, který byl osazen motorem Walter W-IV. Uvažovalo se i o zakoupení licence, ale československé továrny v té době nebyly připraveny na komplikovanou stavbu celokovového letounu.[1] Letoun původní imatrikulace D-431 pojmenovaný Steissvogel, vyrobený v roce 1925 a krátce vlastněný společností Junkers[2] byl s imatrikulací L-BALH využíván ČSA do roku 1927. Byl zkušebně nasazen u ČSA avšak do pravidelného provozu na tratě nebyl nikdy nasazen. V roce 1928 byl vojenským letectvem využíván ke zkouškám radiostanic a v letech 19311933 létal s imatrikulací OK-ALH v Moravskoslezském Aeroklubu Brno. Letoun byl z leteckého rejstříku vyřazen 5. ledna 1934 po letecké havárii 7. září 1933.[3]

Polsko odebralo 16 strojů, kde sloužily u společností Aero-Targ Poznan a PLL Aerolot, používány byly rovněž u Danziger Luftpost Svobodného města Gdaňsk.

K dalším civilním uživatelům patřila např. švýcarská letecká společnost Ad Astra Aero, britská firma Imperial Oil Ltd., nebo brazilské aeorlinky Varig, kde byl poslední letoun F-13 (PP-VAG) vyřazen až v roce 1948.

Stroje Junkers F-13 využívala také řada vojenských letectev, mj. Bolívie, Číny, Švédska (1928-1943) a Finska (jednotka LeLv 44).

Zajímavosti editovat

Jeden ze strojů tohoto typu použil bývalý rakousko-uherský panovník Karel I. při svém nezdařeném pokusu o znovuzískání trůnu v Maďarsku koncem října 1921, kdy spolu se svou manželkou Zitou vzlétli ze švýcarského letiště Dübendorff, přistáli na upraveném poli u maďarské obce Dénesfa a následně pokračovali vlakem ze Šoproně do Budapešti.

Junkers F 13 (D-1608) byl osobním letounem průkopníka letectví v Československé republice, velkopodnikatele a zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati. Stal se mu osudným. Dne 12. července 1932 došlo na firemním letišti v Otrokovicích k vážné letecké nehodě. Jejími oběťmi se stali dva zakladatelé zlínského letectví: továrník Tomáš Baťa a šéfpilot Jindřich Brouček. Jejich letadlo Junkers F 13 se krátce po startu brzy ráno, při plánovaném letu do města Möhlin, za snížené viditelnosti v údolí řeky Moravy, zřítilo do prostoru pomocných závodů továrny necelý kilometr od letiště.[4] Replika letounu Junkers F 13 je k vidění v budově Památníku Tomáše Bati ve Zlíně.

Specifikace (F 13de) editovat

 
Junkers F 13

Technické údaje editovat

  • Osádka: 2
  • Kapacita: čtyři cestující nebo 689 kg nákladu
  • Rozpětí: 17,75 m
  • Délka: 9,60 m
  • Výška: 4,10 m
  • Nosná plocha: 43 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 1 225 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 2 000 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × vodou chlazený řadový šestiválec Junkers L5 o výkonu 228 kW

Výkony editovat

  • Maximální rychlost: 185 km/h
  • Dostup: 5000 m
  • Stoupavost: 198 m/min
  • Dolet: 980 km

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b ŠOREL, Václav. Encyklopedie českého a slovenského letectví. I. vyd. Brno: CP Books, 2005. 448 s. ISBN 80-251-0733-7. S. 232. 
  2. Civil Aircraft Register - Germany [online]. airhistory.org.uk [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  3. RUSEK, Tomáš. Imatrikulace Junkers F-13 (OK-ALH) [online]. Československé letectví - web o historii letectví u nás [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  4. http://batastory.net/milniky/letecke-oddeleni

Související články editovat

Literatura editovat

  • LOWE, Malcolm. Encyklopedie letectví (1848-1939). Dobřejovice: Rebo Production CZ, 2005. 303 s. ISBN 80-7234-407-2. 
  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů II. Praha: Albatros, 1982. 246 s. 
  • NĚMEČEK, Václav. Jednomotorová dopravní letadla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1990. (Atlas letadel; sv. 8). ISBN 80-7030-106-6. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 394 a 395. 

Externí odkazy editovat