Josef Karl Bernard
Josef Karl Bernard (26. ledna 1780[1] Hořetice – 31. března 1850 Vídeň) byl český a rakouský novinář, spisovatel a libretista. Ve Vídni se stýkal s Beethovenem.
| Joseph Carl Bernard | |
|---|---|
| Narození | 1780 Hořetice |
| Úmrtí | 31. března 1850 (ve věku 69–70 let) Vídeň |
| Povolání | novinář, spisovatel a libretista |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Život editovat
Narodil se v Hořeticích rodičům Antonínovi a Marii Bernardovým jako páté ze šesti dětí. Otec byl sedlák, matka pocházela z chudších poměrů.[2] Bernard studoval na žateckém gymnáziu, vysokoškolská studia absolvoval v Praze a Heidelbergu. Krátce po roce 1800 přišel do Vídně. Nejprve byl zaměstnaný ve Dvorské válečné radě.[3] Později začal působit v novinách a časopisech převážně divadelního zaměření jako byly Thalie (1810–1813), Friedensblätter (1814) a Dramatischer Beobachter. Spolupracoval rovněž s časopisem Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur und Mode. Od roku 1817 vedl zahraniční redakci úředních novin Wiener Zeitung a v letech 1819–1847 byl jejich šéfredaktorem. Roku 1849 začal vydávat konzervativní list Austria. Občas používal pseudonym Flazius.[4]
V listopadu 1823 se oženil s Magdalenou Grasslovou, které bylo v té době 26 let. Manželství ale netrvalo dlouho, Magdalena zemřela už 11. března 1829.[3]
Přátelství s Beethovenem editovat
Někdy před rokem 1814 se Bernard seznámil s Beethovenem.[5] Jejich vztah byl blízký. Bernardova manželka Magdalena vzpomínala, že je skladatel chodil navštěvovat: "Když k nám přišel, strčil obvykle nejprve svou hlavu do dveří a přesvědčil se, zda neuvidí někoho, kdo mu není vhod."[6] Bernard také Beethovenovi doporučil soukromou chlapeckou školu, vedenou Cajetanem Giannatasiem del Rio, kam skladatel v únoru 1816 umístil svého synovce Karla.[7]
Z roku 1819 se dochovalo dvanáct Beethovenových dopisů, ve kterých skladatel koordinoval s Bernardem postup ve sporu o poručenství nad synovcem Karlem. Bernard také vypracoval žádost vídeňskému magistrátu o vydání cestovního pasu pro Karla na cestu do Landshutu. Beethovenovi šlo o to, aby synovce vymanil z vlivu jeho matky Johanny.[8]
Komplikovaná byla spolupráce Bernarda a Beethovena na oratoriu Der Sieg des Kreuzes (Vítězství kříže). První verzi libreta předal Bernard skladateli v červnu 1819.[8] Skladbu si objednala Společnosti přátel hudby ve Vídni a vyplatila Beethovenovi zálohu 400 zlatých. Bernardovo libreto však byla jen pracovní verze – definitivní Beethoven obdržel až v říjnu 1823.[9] V lednu 1824 však Beethoven Bernardovi napsal, že si podle jeho názoru text vyžaduje určité korektury a doporučil, aby libreto poskytl méně náročnému skladateli.[8] K zhudebnění díla tak nikdy nedošlo, navíc v té době byl Beethoven zaujatý prací na Misse solemnis a Deváté symfonii. Nicméně ještě v červnu 1825 ujišťoval Bernarda, že na oratorium dojde.[8]
Na jedné skladbě jsou však oba autoři společně podepsáni. Jedná se o krátkou, tříminutovou skladbu pro sbor a orchestr s názvem Chor auf die verbündeten Fürsten (Sbor na oslavu spojeneckých knížat), WoO 95.[10] Dílko vzniklo v roce 1814 při příležitosti konání Vídeňského kongresu.[11]
V Beethovenových konverzačních sešitech, které používal, když ho sluch už zcela upustil, se dochovala témata rozhovorů, které s Bernardem vedl. Např. v únoru 1820 diskutovali o Meyerbeerově opeře Emma di Resburgo, později téhož roku mluvili o Byronovi.[12]
Spolupráce s dalšími skladateli editovat
Bernard napsal libreto k opeře Faust od Louise Spohra. Původně se jednalo o dvouaktový singspiel, který měl premiéru v Praze ve Stavovském divadle v září 1816. V roce 1851 ji Spohr přepracoval na operu o třech jednáních.[13]
Pro dějiny české hudby je zajímavé další Bernardovo libreto. V roce 1822 měla v Divadle u Korutanské brány premiéru romantická opera Libussa, kterou složil Conradin Kreutzer.[14] Stalo se tak čtvrt století před vznikem stejnojmenného dramatu Franze Grillparzera a padesát let, než svou Libuši dokončil Bedřich Smetana. Bernard je také autorem textu písně Vergebliche Liebe (Marná láska), D. 177, jejímž autorem je Franz Schubert.[15]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Archivní vademecum – sbírka matrik narození Hořetice. vademecum.soalitomerice.cz [online]. Státní oblastní archiv Litoměřice [cit. 19.3.2024]. Dostupné online.
- ↑ ROEDL, Bohumír. Beethovenův přítel z Hořetic. Svobodný hlas. 26. 5. 1994, roč. 4, čís. 21, s. 2. ISSN 1210-723.
- ↑ a b Bernard, Joseph Carl [online]. Hamburk: Prof. Dr. Gerhard Allroggen - Carl Maria von Weber Gesamtausgabe [cit. 2024-03-23]. Dostupné online.
- ↑ GUGITZ, Gustav. Bernard (Pseudonym Flazius), Josef Karl. [s.l.]: Neue Deutsche Biographie 2, 1955. Dostupné online. S. 102.
- ↑ Biografický slovník českých zemí 4. Praha: Historický ústav AV ČR, 2006. Dostupné online. S. 448.
- ↑ Beethoven. Osobnost génia v korespondenci. Praha: Vyšehrad, 2004. 385 s. ISBN 80-7021-736-7. S. 40–41. (Dále jen Beethoven 2004).
- ↑ Beethoven 2004, s. 237.
- ↑ a b c d Handschriftenkatalog [online]. Bonn: Beethoven-Haus Bonn [cit. 2024-03-22]. Dostupné online.
- ↑ POHL, Carl Ferdinand. Die Gesellschafte der Musikfreunde des österreichischen Kaiserstaates. Vídeň: Wilhelm Braumüller, 1871. 198 s. Dostupné online. S. 13–14.
- ↑ Chorus for the Allied Princes, WoO 95 [online]. Petrucci Music Library – International Music Score Library Project [cit. 2024-03-22]. Dostupné online.
- ↑ SOLOMON, Maynard. Beethoven. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1987. 447 s. ISBN 3-596-25668-2. S. 255.
- ↑ LOCKWOOD, Lewis. Beethoven. Hudba a život. Praha: BB/art s.r.o., 2005. 610 s. ISBN 80-7341-409-0. S. 354–355.
- ↑ Faust (Spohr, Louis) [online]. Petrucci Music Library – International Music Score Library Project [cit. 2024-03-22]. Dostupné online.
- ↑ Libussa, Op.48 (Kreutzer, Conradin) [online]. Petrucci Music Library – International Music Score Library Project [cit. 2024-03-22]. Dostupné online.
- ↑ Vergebliche Liebe, D.177 (Schubert, Franz) [online]. Petrucci Music Library – International Music Score Library Project [cit. 2024-03-22]. Dostupné online.
