Jody David Scheckter (* 29. ledna 1950) je bývalý jihoafrický automobilový závodník, pilot formule 1 a mistr světa z roku 1979.  Jeho vítězství v šampionátu bylo posledním triumfem vozu Ferrari až do roku 2000, kdy se mistrem s Ferrari stal Michael Schumacher. Scheckter je zároveň jediným mistrem světa formule 1, který pocházel z afrického kontinentu.

Jody Scheckter
Jody Scheckter
Jody Scheckter
Stát Jihoafrická republika Jihoafrická republika
Narození 29. ledna 1950 (69 let)
East London
Kariéra ve Formuli 1
Aktivní sezóny 1972 - 1980
Týmy McLaren
Tyrrell
Wolf
Ferrari
Závody 113
Mistr světa 1 Nuvola apps mozilla.png (1979)
Vyhrané závody 10
Stupně vítězů 33
Pole positions 3
Nejrychlejší kola 5
Body celkem 246
První závod GP USA 1972
Poslední závod GP USA 1980
První vítězství GP Švédska 1974
Poslední vítězství GP Itálie 1979
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Počátky kariéryEditovat

Narodil se 29. ledna 1950 v East Londonu v Jihoafrické republice, ve městě, které v šedesátých letech třikrát hostilo Velkou cenu. Jody začal závodit společně se svým starším bratrem Ianem na motokárách a později na motocyklech. V osmnácti letech, v roce 1968 přesedl do sedanu Renault R8. Jeho kariéru krátce přerušila vojenská služba, ale už v roce 1970 byl zpět a závodil ve formuli Ford.[1]

V prvním závodě se mu vůbec nedařilo, dostal čtnáctkrát hodiny. Další výsledky však zapůsobily natolik, že obdržel stipendium na starty formule Ford v Evropě na sezónu 1971. Vydal se tedy do Velké Británie, kde se poprvé představil v rámci doprovodného podniku k Závodu šampionů v Brands Hatch. Šokoval ziskem prvního místa na startu a v závodě dlouho vedl, než jej vlastní chyba odsunula na druhé místo. Po několika dalších podobně vzrušujících výkonech se rozhodl postoupit rovnou do formule 3. Díky osmi vítězstvím se stal celkovým vítězem za rok 1971.

Jeho působivé jízdy mu umožnily startovat za McLaren ve formuli 2. Přestože v této soutěži zvítězil pouze jednou, tým usoudil, že už je Scheckter připravený na nejvyšší kategorii a ještě v témže roce ho nechal startovat v americké Grand Prix. Uvedl se solidním devátým místem.[1]

Formule 1Editovat

V roce 1973 setrval u McLarenu, pokračoval ve formuli 2 a příležitostně se objevoval i na startu formule 1. Z pěti závodů dojel pouze jednou – doma v Jižní Africe se umístil devátý. Do centra pozornosti se toho roku dostal hned dvakrát – poprvé, když senzačně vedl ve Velké ceně Francie a o vítězství jej připravil jen zbrklý útok Émersona Fittipaldiho. V následujícím britském závodě však jeho sebedůvěra vzrostla natolik, že se pokusil o nesmyslný manévr, který působil velkou řetězovou srážku mnoha vozů a závod musel být zastaven.[2] Někteří dokonce požadovali pro Schecktera zákaz závodění.[1] Právě neohrožený až hazardérský jezdecký styl je pro první fázi jeho kariéry typický.

Pro rok 1974 dostal nabídku od mistrovského týmu Tyrrell, kde jej čekal nelehký úkol – musel nahradit trojnásobného mistra světa Jackieho Stewarta, který skončil se závody. Jodyho první kompletní sezóna byla velmi úspěšná. Zvítězil hned ve dvou závodech – ve Švédsku a ve Velké Británii, přidal ještě čtyři umístění na stupních vítězů a v součtu z toho bylo 45 bodů a celkové třetí místo v šampionátu za Fittipaldim a Clayem Regazzonim. V tomto roce se na startu objevil i jeho starší bratr Ian. Ten se však v šampionátu objevoval nepravidelně a nikdy nezaznamenal žádné úspěchy.[3]

Následující sezóna tak úspěšná nebyla, Jody však potěšil všechny své domácí fanoušky výhrou v Jižní Africe. Byl to jeho jediný triumf v sezóně, kdy se propadl na celkové sedmé místo v šampionátu. V sezóně 1976 se však dokázal znovu prosadit ve špičce. Byla to jeho poslední sezóna v Tyrrellu. Tým už nestavěl tak rychlá auta jako v minulosti, Scheckter navíc nebyl nadšen jeho experimentem se šestikolovým vozem, který Tyrrell v této sezóně nasadil. Přesto s ním dokázal zvítězit a po jeho triumfu ve Švédsku a sérii čtyř druhých míst skončil v šampionátu opět třetí za bojující dvojicí LaudaHunt.

Pro sezónu 1977 riskl přestup do nové stáje Waltera Wolfa. K úžasu diváků i celého světa formule 1 zvítězil při prvním startu týmu v argentinské Grand Prix a zapsal tak Wolf do historie – jen ve třech případech se novému týmu podařilo hned zvítězit (v roce 1954 Mercedesu a v roce 2009 Brawnu).[4] Další průběh sezóny dokazoval, že to nebyla náhoda – zvítězil ještě dvakrát, přidal pět umístění na stupních vítězů. Rychlostně zastínil staronového šampiona Laudu, Rakušan však jezdil spolehlivěji a to mu umožnilo získat druhý titul, zatímco Jody se stal vicemistrem. Jeho bratr Ian v tomto roce získal poprvé stále angažmá ve stáji March, jeho nejlepším výsledkem však bylo až desáté místo v Nizozemí a toho roku se závoděním skončil.

Druhý rok s Wolfem byl zklamáním – Jody ani jednou nezvítězil a navzdory několika druhým a třetím místům skončil v šampionátu až sedmý. Rozhodl se proto opět změnit tým – zamířil do Scuderie Ferrari. Enzo Ferrari usiloval o Scheckterovo angažmá řadu let, proto se s ním ochotně dohodl. Jody navíc získal příslib podpory a status týmové jedničky, ačkoli v týmu již působil jiný Ferrariho oblíbenec – Gilles Villeneuve.[5] Ferrari si totiž uvědomoval, že Villeneuve je sice rychlý, ale chybí mu rozvaha a větší zkušenosti, v čemž měl Scheckter velkou výhodu, neboť za léta závodění vyzrál a stal se spolehlivým jezdcem.[2]

Odpovídal tomu i začátek sezóny. Villeneuve vyhrál první dva závody s novým vozem a Scheckter skončil až za ním. Jodyho to však nerozhodilo a zejména díky silnému středu sezóny a spolehlivějším jízdám se opět dostal do vedení v šampionátu – vyhrál v Belgii a Monaku (po tomto závodě ukončil jeho bývalý tým Wolf činnost)[6] a dojel druhý v nizozemském Zandvoortu, zatímco Villeneuve s výjimkou dvou druhých míst vůbec nebodoval. Scheckter tak získal rozhodující podporu týmu, která určila, že vítězem rozhodujícího závodu v Monze bude právě on. Villeneuve v závodě dodržel dohodu a kroužil za Jodym. Společně pak slavili titul, který měl být pro Ferrari poslední na dalších 21 let.[5]  

Scheckterova poslední sezóna v roce 1980 dopadla katastrofálně. Nové Ferrari 312T5 nejenže nestačilo na špičku, ale nebylo často ani schopné, dovézt své piloty v první šestce. Nedařilo se ani kolegovi Villleneuveovi, nicméně ten dokázal alespoň čtyřikrát bodovat. Jody naproti tomu mezi prvními šesti dojel pouze jednou – v Brazílii byl pátý. Dva body za toto umístění byly jeho jedinými a v šampionátu skončil hluboko v poli poražených – na 19. místě. Naprostá ztráta motivace, kterou v této sezóně předvedl, byla pro všechny velkým rozčarováním. Rozladěný ex-šampion se na konci nepovedené sezóny rozhodl se závoděním skončit.[1]

Další životEditovat

Po odchodu z F1 se začal věnovat jiným odvětvím – v USA podnikal ve výcviku se střelnými zbraněmi, na jehož prodeji o pár let později dobře vydělal. Jeho novou vášní se stalo ekologické farmaření, které provozoval na rozlehlé farmě v anglickém Hampshire.[1]

Začal zároveň dohlížet na kariéru svých dvou synů Tobyho a Tomase, kterou mohl financovat právě ze svého nově nabytého jmění. Zejména Tomasovi se na začátku milénia poměrně dařilo a od roku 2002 startoval v zámořské sérii Indy Car, kde příležitostně slavil úspěchy.

Výsledky ve formuli 1Editovat

  • 1972 McLaren – neumístil se, 0 bodů
  • 1973 McLaren – neumístil se, 0 bodů
  • 1974 Tyrrell – 3. místo, 45 bodů
  • 1975 Tyrrell – 7. místo, 20 bodů
  • 1976 Tyrrell – 3. místo, 49 bodů
  • 1977 Wolf – 2. místo, 55 bodů
  • 1978 Wolf – 7. místo, 24 bodů
  • 1979 Ferrari – Mistr světa, 51 bodů
  • 1980 Ferrari – 19. místo, 2 body
  1. a b c d e JONES, Bruce. Encyklopedie Formule 1. první. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2005. 288 s. S. 180. 
  2. a b RYBECKÝ, Vladimír. Mistři světa s vozy Ferrari - Jody Scheckter. Formule & motorsport. 2008, roč. 6, čís. 66, s. 68. 
  3. JONES, Bruce. Encyklopedie Formmule 1. první. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2005. 288 s. S. 179. 
  4. RYBECKÝ, Vladimír. Pohádkové příběhy. Formule & motorsport. 2009, roč. 7, čís. 69, s. 15. 
  5. a b RYBECKÝ, Vladimír. Gilles Villeneuve - posedlost rychlostí. Formule & motorsport. Roč. 6, čís. 66, s. 64. 
  6. SELUCKÝ, David. Grand Prix a Formule 1 - kompletní historie od roku 1894 po současnost. první. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2006. 140 s. S. 85.