Jekatěrina Daškovová
Jekatěrina Romanovna Daškovová rozená Voroncovová (17.jul./ 28. března 1743greg. Petrohrad – 4.jul./ 16. ledna 1810greg. Moskva)[2] byla ruská kněžna z rodu Voroncovů, přítelkyně a spolupracovnice Kateřiny II. Veliké.
| Jekatěrina Romanovna Daškovová | |
|---|---|
.jpg) | |
| Rodné jméno | Екатерина Романовна Воронцова |
| Narození | 17.jul. / 28. března 1743greg. nebo 28. března 1743 Petrohrad |
| Úmrtí | 4.jul. / 16. ledna 1810greg. (ve věku 66 let) nebo 16. ledna 1810 (ve věku 66 let) Moskva |
| Místo pohřbení | Kalužská oblast |
| Bydliště | Petrohrad (do Desetiletí od 1760) Michalkovo (do 1768) Evropa (1769–1772) Evropa (1775–1782) Petrohrad (1782–1795) Michalkovo (1795–1796) Korotovo (1796–1797) Troickoje (od 1797) |
| Povolání | jazykovědkyně, politička, spisovatelka a dvorní dáma |
| Zaměstnavatel | imperátorský dvůr |
| Ocenění | Řád sv. Kateřiny |
| Choť | Michail Ivanovič Daškov (od 1759) |
| Děti | Pavel Michajlovič Daškov |
| Rodiče | Roman Illarionovič Voroncov[1] a Marfa Ivanovna Surminová |
| Rod | Voroncovové |
| Příbuzní | Jelizaveta Romanovna Voroncovová, Semjon Romanovič Voroncov a Alexandr Romanovič Voroncov (sourozenci) |
| Funkce | dvorní dáma Ruského impéria |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Měla významnou roli při palácovém převratu v roce 1762, díky němuž Kateřina II. nastoupila na trůn. Jako první žena bez carského původu zastávala vysoké vládní posty. Byla ředitelkou Petrohradské akademie věd a předsedkyní Ruské akademie věd, organizátorkou a tvůrkyní prvního výkladového slovníku ruského jazyka, státní dámou ruského císařského dvora, významnou představitelkou ruského osvícenství, překladatelkou, novinářkou, spisovatelkou a hudebnicí, která měla velký vliv na transformaci absolutní monarchie v Rusku.[3]
Život editovat
Mládí editovat
Byla třetí dcerou hraběte Romana Illarionoviče Voroncova, člena senátu a armádního generála. Matka Marfa Ivanovna, rozená Surmina, pocházela z rodiny bohatého obchodníka. Strýc Michail Illarionovič byl kancléřem Ruské říše v letech 1758–1765. Bratr Semjon Romanovič byl diplomat a slavný anglofil. Její sestrou byla Jelizaveta Romanovna Poljanská a její druhá sestra, Marija Romanovna, byla provdána za Petra Alexadroviče Buturlina.[4]
Jekatěrina byla od čtyř let vychovávána strýcem Michailem Illarionovičem Voroncovem. Její výchova byla „čistě francouzská“, omezená na výuku jazyků, tance a kreslení. Když Jekatěrina onemocněla spalničkami, byla poslána do vesnice vzdálené sedmnáct mil od Petrohradu, kde získala vztah ke knihám. Byla jednou z nejvzdělanějších žen své doby.[4]
Jejími oblíbenými spisovateli byli Pierre Bayle, Charles Louis Montesquieu, Voltaire, Nicolas Boileau a Claude-Adrien Helvétius. O jejím vztahu k literatuře a ke čtení se dozvěděl hrabě Ivan Ivanovič Šuvalov, proto jí posílal literární novinky té doby.[4] V únoru 1759 se vdala za knížete Michaila Ivanoviče Daškova, potomka Smolenských Rurikovců, a přestěhovala se s ním do Moskvy.[5]
Politická činnost editovat
Od útlého věku se zajímala o politické otázky. Jako dítě si pročítala diplomatické listiny svého strýce a sledovala dění ruské politiky.[4] Byla spojena s císařským dvorem a stala se jednou z předních osobností, které podporovaly Kateřinu II. při nástupu na trůn. V roce 1758 se setkala s Kateřinou II. osobně. Měly společné literární zájmy a také si velmi rozuměly a tak Kateřinu začala podporovat.[3]
V roce 1762 se aktivně účastnila palácového převratu, kdy byl Petr III. s trůnu sesazen a to i přesto, že byl jejím příbuzným a kmotrem. Na jeho místě ho vystřídala Kateřina II.[6]
Cesty do zahraničí editovat
Její vztah s Kateřinou II. Velikou se postupně zhoršoval, ale i nadále ji byla věrnou společnicí. Velice často jí však vadili milenci Kateřiny II., a neměla ráda pozornost, která byla Kateřině II. věnována. Její přímočaré chování a neskrývané pohrdání oblíbenými hosty v paláci a pocit podcenění jejích zásluh vytvořily odcizení mezi ní a Kateřinou II, a proto se snažila získat povolení k odjezdu do zahraničí. Když povolení získala, tak po krátké době, v prosinci 1769 odcestovala do zahraničí. Během tří let navštívila Anglii, Francii, Švýcarsko a Prusko. Během rozsáhlé cesty po Evropě byla přijata s velkým respektem na zahraničních císařských dvorech. Díky její literární a vědecká reputaci získala přístup ke společnosti vědců a filozofů v hlavních městech Evropy. V Paříži navázala přátelství s Denisem Diderotem a Voltairem.[3]
I v letech 1775-1782 pobývala v zahraničí, aby vychovávala svého syna, který se vzdělával na Edinburské univerzitě. Znovu navštívila Paříž, Švýcarsko, Německo a také Itálii. Několik let žila ve Skotsku, kde vedla rozhovory s Adamem Smithem a Williamem Robertsonem, kterému svěřila výchovu svého syna.[3]
Během svého pobytu v Paříži v roce 1789 se setkala s Benjaminem Franklinem a na jeho podnět a doporučení byla přijata do Americké filosofické společnosti. Ve stejném roce byl na oplátku na její doporučení Benjamin Franklin přijat do Ruské akademie věd.[3]
Řízení akademie a literární činnost editovat
V roce 1782 se vrátila do Petrohradu, v tomto období se vztah s Kateřinou II. opět zlepšil. Kateřině se líbila její touha povýšit ruský jazyk na úroveň významných literárních jazyků Evropy. V roce 1783 císařovna ji jmenovala ředitelkou Petrohradské akademie věd. Tento post zaujímala do roku 1794. Byla první ženou na světě, která vedla národní akademii věd.[3]
V roce 1783 byla také jmenována první prezidentkou nově vytvořené Ruské akademie věd. Zahájila projekt Ruské akademie věd, který se týkal vytvoření šestidílného výkladového slovníku ruského jazyka. V témže roce byla zvolena čestnou členkou Královské švédské akademie věd, první ženou mezi zahraničními členy této akademie a její druhou ženskou členkou po Evě Ekebladové. V čele Ruská akademie věd byla až do roku 1794.[3]
Organizovala a systematizovala různé oblasti akademické práce. Složení akademie bylo rozšířeno díky jejímu úsilí. Zvýšila počet studentů na gymnáziu, organizovala veřejné přednášky, zřídila akademickou tiskárnu, rozšířila kartografické práce.[3]
Kromě toho pracovala jako novinářka, psala hry, básně, eseje, ráda četla vědeckou literaturu a mluvila několika cizími jazyky. Je autorkou satirického díla „Poslanie k slovu: tak“. Druhé její významné dílo je „Novyje ežemesjačnyje sočinenija“. Hlavním úkolem Ruské akademie věd bylo vytvoření Výkladového slovníku ruského jazyka. Kromě těchto literárních prací, psala také verše (anglicky a francouzsky) а překládala práce Voltaira. Byla velmi aktivní osoba a osobně se podílela například na stanovení cen knih vydávaných Ruskou akademií. Na akademii byly organizovány veřejné přednášky, které byly velmi úspěšné a přilákaly mnoho studentů. Počet stipendijních studentů Akademie se ji podařil zvýšit ze 17 na 50, a absolventů Akademie umění z 21 na 40.[3]
Exil a smrt editovat
Když v roce 1796 nastoupil na trůn Pavel I. byla zbavena všech svých vedoucích pozic a dostala nařízeno odejít na vzdálené statky jejího syna u Novgorodu. Poslání do vyhnanství byla pomsta Pavla I. za to, že svrhla jeho otce z trůnu. Po nějaké době byl trest částečně odvolán na žádost Jekatěriných přátel a bylo jí dovoleno dožít poslední roky svého života na svém vlastním statku poblíž Moskvy, kde zemřela 4. ledna 1810.[3]
Byla pohřbena v obci Trojickoje v Kalužské gubernii. Koncem 19. století byl její náhrobek ztracen. V roce 1999 byl její náhrobek obnoven a vysvěcen archieparchou Klimentem.[3]
Památka editovat
V Petrohradě na Něvském prospektu stojí socha Kateřiny II., kde je po pravé straně věnována i památka Jekatěrině Daškovové. V Serpuchovu je jedna z ulic pojmenována jejím jménem. V Protvinu je po ní pojmenovaná městská knihovna. V roce 1996 jí byla věnována poštovní známka. 28. března 1998, bylo otevřeno pamětní muzeum kněžny E. R. Daškovové na střední škole ve městě Kremjonki.[3]
Ocenění editovat
V listopadu 1999 Moskevský humanitární institut Jekatěriny Romanovny Daškovové a Národní výbor rytířů ruských císařských řádů zřídili řád kněžny Jekatěriny Romanovny Daškovové "Za službu svobody a osvícení".[3]
Reference editovat
- ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Смагина, Г. И. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2022-07-27]. Heslo ДА́ШКОВА. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-07-27. (rusky)
- ↑ a b c d e f g h i j k l m ILOVAJSKIJ, Dmitrij. Sočinenija D.I. Ilovajskago. Moskva: Izdanije knigoprodavca A.L. Vasil`jeva, 1884. 596 s.
- ↑ a b c d ILOVAJSKIJ, Dmitrij Ivanovič. Sočinenija D.I. Ilovajskago. 1884. vyd. Moskva: Izdanije knigoprodavca A.L. Vasiljeva 596 s.
- ↑ Письмо княгини Дашковой, адресованное мисс Уильмот. az.lib.ru [online]. [cit. 2019-11-29]. Roč. 2003. Dostupné online. (rusky)
- ↑ ILOVAJSKIJ, Dmitrij; IVANOVIČ, Ivanovič. Sočinenija D.I. Ilovajskago. Moskva: Izdanije knigoprodavca A.L. Vasil`jeva, 1884. 596 s.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jekatěrina Romanovna Daškovová na Wikimedia Commons
