Jan Nepomuk Buquoy

Jan Nepomuk Josef Buquoy (německy Johann Nepomuk Joseph von Buquoy; 28. června 1741Praze12. dubna 1803 tamtéž) byl český botanik, filantrop a hrabě ze šlechtického rodu Buquoyů.

Jan Nepomuk Buquoy
Jan Nepomuk Buquoy
Jan Nepomuk Buquoy
Narození28. června 1741
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí12. dubna 1803 (ve věku 61 let)
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Alma materKarlo-Ferdinandova univerzita
Manžel(ka)Terezie Buquoy
RodičeFrantišek Leopold Buquoy
Gabriela Johanna Hermína z Roggendorfu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí a vzděláníEditovat

 
Hrad Nové Hrady
 
Vila Portheimka, bývalá buquoyská vila v Praze
 
Tabule na bývalém lesnickém učilišti na Jakuli
 
Umělý vodopád v Terčině údolí
 
Řeka Stropnice protékající Terčiným údolím

Jan Nepomuk Josef Václav Prokop Vojtěch Liberat z Longuevalu, hrabě Buquoy, svobodný pán z Vaux, zkráceně Jan Nepomuk Buquoy, se narodil 26. června 1741 jako pátý z devíti dětí Františku Leopoldu Buquoyovi a Gabriele Johanně Hermině z Roggendorfu v Praze. Jeho otec byl velký český patriot, což se odráží i na přítomnosti jmen čtyř českých zemských patronů ve Janově jméně. Byl nejstarším synem svých rodičů a jedním z šesti jejich dětí, které se dožily dospělosti. Spolu s ním to byly jeho další tři sestry a dva mladší bratři.

Na Janovo vzdělání byl kladen ze strany jeho otce velký důraz a proto byl poslán studovat na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Svá právnická studia ukončil roku 1762 veřejnou disputací a svou doktorskou práci na téma veřejného práva věnoval tehdejší císařovně Marii Terezii, která na tuto příležitost vyslala jako pozorovatele hraběte Nostice. Jeho hodnocení byla kladná a císařovna nechala mladého Buquoye ustanovit apelačním radou a následně právním referendářem u Pražské apelační komory. Jan Nepomuk byl velmi nakloněn učení reformního katolického kněze Karla Jindřicha Seibta, z jehož okruhu si vybral dva nejbližší spolupracovníky, se kterými na svém novohradském panství zaváděl průkopnické sociální reformy. Byli jimi pozdější litoměřický biskup Ferdinand Kindermann a Bernard Josef Spatzierer.[1]

ČinnostEditovat

Na novohradském panství zaváděl Jan Nepomuk Buquoy mnoho reforem, mezi nimi i zemědělskou. Hlavní pozornost byla soustředěna na dobytek. Zvýšením jeho počtu, zlepšením jeho stavu a rozsáhlejším pěstováním pícnin začalo být získáváno mnohem více hnojiva, což se odráželo na větších zemědělských výnosech. Zajímavostí může být, že tur, který dovážel, pocházel ze Švýcarska.[1] Jeho dalším počinem bylo upravení vodních toků od Pohoří na Šumavě, místa labsko-dunajského rozvodí, až k ústí Černé do Malše. To proto, aby se mohlo splavovat dřevo z hlubokých lesů Novohradských hor až do Českých Budějovic, neboť zdejší přeprava dřeva byla do té doby velmi namáhavá. V roce 1789 byla Janu Buquoyovi za tento významný počin udělena císařská pochvala. Hrabě se mimo jiné zaměřil i na lesy, které pokrývaly drtivou většinu oblasti jeho panství. Začal provádět jejich první odhady a vyměřování, nechal postavit několik mysliven a roku 1796 založil v Jakuli lesnické učiliště, druhé nejstarší svého druhu v habsburské monarchii.[1]

Po konci třicetileté války začal rychle růst počet obyvatel, například počet domů v Nových Hradech se v průběhu 18. století téměř zdvojnásobil. Tato situace inspirovala Jana Nepomuka k osidlování všech končin svého panství. Účelem bylo zvýšení hodnoty panství a budování osad sklářů, lesních dělníků a vorařů pro lepší využití četných hvozdů. Mnoho nově založených sídel však po odsunu Němců po druhé světové válce zaniklo, jako například Malý Jindřichov. Některá však, například Petříkov nebo Černé Údolí, zůstala obydlená. Po tomto kroku nebylo výjimkou pěstování žita a ovsa v skoro tisíci metrech nad mořem. Většinou byla půda novým osídlencům propůjčena na doživotní nájem, tito „kolonizátoři“ byli nazýváni dominikalisté, protože žili na dominikálu, tedy panské půdě. Celá řada názvů těchto nových osad zmiňuje jméno jejich zakladatele a jeho rodiny, například: Janovy Hutě, Janovka a Nepomuk vzpomínají samotného hraběte, Terčí Ves (dnes Pohorská Ves), Terčí Dvůr a Terezina Huť jeho manželku, Janova bratra Leopolda skrývá název Leopoldov, synovce a dědice Jiřího Buquoye zase Jiřice a Jiříkovo Údolí, na synovce Ludvíka pamatují Ludvické Hory a na neteř Pavlínu osada Pavlina. Pouze název Johannesberg nevychází od křestního jména nikterého příbuzného, nýbrž od kaple sv. Jana, a možnou domněnku o pojmenování podle hraběte zcela vyvrací český název Svatý Jan nad Malší.

Ve stínu zemědělství rostla v Nových Hradech i kultura. Jan Nepomuk sice pořádal koncerty povětšinou jen v buquoyské vile v Praze, nezapomněl však ani na své panství v jižních Čechách. V roce 1796 nechal vystavět malou venkovskou vesničku v zámeckém parku podle vzoru Trianonu u Versailles, jež sloužila k zábavě šlechtictva. Za zmínku stojí i významný počin jeho manželky Terezie, která roku 1756 založila přírodní park v okolí říčky Stropnice a nazvala jej Vallonchéri (Krásné údolí). Údolí přiléhá od jihozápadu k Novým Hradům a dříve sloužilo jako bažantnice.[2] Dnes se park jmenuje Tereziino údolí, místně Terezino či Terčino údolí, a je jedním z turisticky nejvyhledávanějších míst v regionu. Za svého života plánoval hrabě i stavbu zámku, plány mu však zkřížil hladomor v sedmdesátých letech 18. století.[1]

Cílem Jana Nepomuka bylo odstranit chudobu a proto založil organizaci sbírající a rozdělující milodary chudákům. Buquoyský chudinský ústav byl prvním zaopatřovacím zařízením podobného typu v Evropě.[1] Kněží z Nových Hradů měli za úkol jej „propagovat“ při svých kázáních, aby se dostal do povědomí ostatních měšťanů. Sám hrabě se zavázal, že veškeré zpronevěřené peníze a zkažené naturálie vynahradí z vlastního. Ústav evidoval všechny místní chudé a rozlišoval je podle stupně chudoby. Tato evidence byla průkopnickou inovací hlavně kvůli zapisování příčin strádání daných osob. Jako první myšlenku chudinského ústavu převzal klášter ve Vyšším Brodě a poté mnoho měst v jižních a severních Čechách, pár míst v Dolních Rakousích a dokonce i v Bavorsku. Nápadem se inspiroval i Josef II., který Jana Nepomuka Buquoye, i přes jeho nesouhlas, jmenoval státním úředníkem pro reorganizaci zaopatřovacích ústavů a likvidaci nadačního a bratrského jmění. V roce 1783 byl jmenován prezidentem vrchního nadačního ředitelství a roku 1784 prezidentem dvorské nadační komise. Novohradský hrabě byl s Josefem II. ve stále větší rozepři, a to až do císařovy smrti v roce 1790. Zřizoval rovněž školy, neboť vycházel z předpokladu, že vzdělání přinese lidem lepší výchozí šance pro jejich životní existenci a tím zmírní, či dokonce odstraní chudobu.[2]

Jan Nepomuk Buquoy zemřel 12. dubna 1803 v náručí převora opatství Arrouaise v Artois, Dona Gosseho.

ReferenceEditovat

  1. a b c d e BUQUOY, Margarete. Hrabě Jan Buquoy, sociální reformátor doby osvícenství: výstava u příležitosti 220. výročí reformy chudinského zřízení v Habsburské monarchii podle novohradského vzoru v klášteře servitů v Nových Hradech, 17. dubna - 30. září 2004. Feldkirchen-Westerham: Margarete Buquoy, 2004. S. 134. 
  2. a b Terčino údolí [online]. 2006. Dostupné online.