Otevřít hlavní menu

Jan (Ješek) z Falkenštejna (asi 1282 – po 1337) byl syn královny vdovy Kunhuty Uherské a Záviše z Falkenštejna, komtur Řádu německých rytířů, účastník křížové výpravy do Litvy.

Jan z Falkenštejna
Narození Desetiletí od 1280
Rodiče Záviš z Falkenštejna a Kunhuta Uherská
Příbuzní Václav II., Kunhuta Přemyslovna a Anežka Přemyslovna (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

ŽivotEditovat

Královna Kunhuta ovdověla roku 1278 po bitvě na Moravském poli, kde český král Přemysl Otakar II. padl v bitvě. Království české bylo poté svěřeno do péče synovce zemřelého krále Oty Braniborského, protože následník byl tehdy teprve sedmiletý. Správce Ota složitou situaci vyřešil vězněním následníka Václava a královny Kunhuty na hradě Bezděz. Kunhutě se podařilo z internace utéct a přesídlit na Moravu, odkud se mohla snažit získat příznivce pro Václavovo propuštění. V zemi byla bída, neúroda a hladomor.

Záviš z Falkenštejna, kdysi rebel proti českému králi, je doložen na Moravě jistě na počátku roku 1281 jako purkrabí v královnině Hradci nad Moravicí. Někdy v té době se stal milencem královny vdovy. Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí musela pro vážné neshody s tímto Kunhutiným nevlastním synem milenecká dvojice odejít z Opavska. Pravděpodobně v roce 1282 se dvojici na neznámém místě na Moravě narodil syn Jan.[1][2] Podle pověsti se tak stalo na hrádku poblíž Svojanova.[2][3][4][5] V květnu roku 1283 byl z braniborského vězení konečně zpět do vyhladovělé a zpustošené země propuštěn mladičký následník trůnu Václav II. a pár týdnů nato se vrátila do hlavního města i Kunhuta asi i s malým Ješkem, dítětem zplozeným s pouhým Vítkovcem.

Záviš z Falkenštejna se stal rádcem, přítelem a učitelem mladého krále a Václav si jej zamiloval. Dokonce souhlasil se svatbou. Morganatická svatba Ješkových rodičů proběhla buď roku 1284 či pár měsíců před královninou smrtí v květnu roku 1285. Kunhuta zemřela v září, asi na tuberkulózu. V říjnu 1285 věnoval Václav II. Ješkovi a jeho otci královské město Poličku, hrad Lanšperk, město Lanškroun a další zboží.

Ovdovělý Záviš se znovu oženil a pro podezření ze spiknutí proti svému králi byl asi v lednu 1289 zajat a uvězněn. Roku 1290 nechal Václav II. Záviše z Falkenštejna, kdysi svého milovaného otčíma, pod hradem Hluboká popravit.

...podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce padl král uherský zabit mečem, vévoda vratislavský zahynul byv otráven a Záviš, který dal příležitost k tém špatnosti, byv sťat skončil bídnou smrtí své dny.
— Zbraslavská kronika[6]

V řádu německých rytířůEditovat

Ješek byl přes matku spřízněn s Přemyslovci, Arpádovci, Rurikovci, Kapetovci a Habsburky a jím se tyto aktuálně vládnoucí dynastie nebezpečně a nepřípustně sbližovaly s pouhými vazaly z česko-rakouského pomezí.[7]

Osiřelého osmiletého chlapce svěřil Václav II. do péče řádu německých rytířů. Ve službách řádu Ješek udělal skvělou kariéru, stal se komturemŘepíně a v roce 1328 zemským komturem pro Čechy a Moravu. Pravděpodobně se zúčastnil křižáckého tažení krále Jana Lucemburského na Litvu. Pak se stal komturem v pruském Altshausu (dnes Starogród u Chełmna, Polsko) a roku 1337 je opět doložen jako komtur v Řepíně.

Zemřel někdy po roce 1337. Dochovala se pečeť, kde je zobrazen apokalyptický Kristus sedící na duze a z úst mu vycházejí dva meče.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. JAN, Libor. In ordine Cruciferorum Christo militavit. K osudům Ješka, syna Záviše z Falkenštejna a královny Kunhuty. Český časopis historický. 2000, roč. 98, s. 458. ISSN 0862-6111. 
  2. a b http://www.mestyssvojanov.cz/sou04.htm
  3. Archivovaná kopie. www.olesnicko.cz [online]. [cit. 2010-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-09. 
  4. http://obectrpin.sweb.cz/hlasnice.html
  5. August Sedláček, Hrady , zámky a tvrze Království českého, díl první, heslo Svojanov, strana 121
  6. Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. S. 66. 
  7. ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. Radostný úděl vdovský. Královny-vdovy přemyslovských Čech.. Praha: Nakladatelství Dokořán, 2004. S. 114. 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat