Husein Miljković
Husein „Huska“ Miljković (1905 – 27. května 1944) byl bosňácký vojenský velitel, který bojoval s různými vojenskými formacemi v Jugoslávii během druhé světové války. Během meziválečného období byl komunistickým politikem a po invazi Osy do Jugoslávie se připojil k jugoslávským partyzánům, ale v polovině roku 1941 přeběhl k Ustašovcům. V prosinci 1941 přeběhl zpět k partyzánům a v roce 1942 se stal vůdcem komunistických sil v severozápadní Bosně. Po politické neshodě přeběhl v únoru 1943 znovu k Ustašovcům a dostal velení nad 100 vojáky. Koncem roku 1943 s pomocí Němců a Chorvatů zformoval vlastní bosňáckou milici o síle 3 000 mužů. Začátkem roku 1944 souhlasil, že se znovu připojí k partyzánům, což přimělo bosenské antikomunisty v rámci jeho milice, aby ho v květnu 1944 zabili.
| Husein Miljković | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1905 Trnava |
| Úmrtí | 27. května 1944 (ve věku 38–39 let) Mala Kladuša |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | plukovník |
Život editovat
Husein Miljković se narodil v roce 1905 ve vesnici Trnovi nedaleko města Velika Kladuša. Patřil k bosenské rolnické rodině a nikdy nenavštěvoval školu. V mládí pracoval jako dřevorubec a stavební dělník.[1] Ve 20. letech se stal delegátem parlamentu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v Bělehradě.[2] Jeho politické aktivity vedly k tomu, že byl jugoslávskými úřady několikrát pokutován a uvězněn.[1] V roce 1937 se stal jedním ze zakládajících členů komunistické strany ve Velké Kladuši.[3]
6. dubna 1941 síly Osy napadly Království Jugoslávie. Špatně vybavená a špatně vycvičená královská jugoslávská armáda byla rychle poražena. Vůdce chorvatských nacionalistů Ante Pavelić, který byl v exilu v Itálii Benita Mussoliniho, byl poté jmenován Poglavnikem (vůdcem) chorvatského státu pod vedením Ustašovců – Nezávislého státu Chorvatsko (často nazývaného NDH, z chorvatštiny: Nezavisna Država Hrvatska). NDH spojila téměř celé dnešní Chorvatsko, celou dnešní Bosnu a Hercegovinu a části dnešního Srbska do „italsko-německého kvaziprotektorátu.“[4]
Miljković se stal vůdcem protiustašovského povstání převážně srbských občanů na Petrově Hoře po založení NDH. V srpnu 1941 přeběhl k Ustašovcům a vstoupil do chorvatské Domobrany v Petrinji. S chorvatskou Domobranou bojoval až do prosince, kdy přeběhl zpět k jugoslávským partyzánům a vrátil se do Kordunu. Poté byl převeden do vojnićské pobočky Komunistické strany Chorvatska (KPH). Počátkem roku 1942 se stal členem krajského výboru KPH v Karlovaci. Po únorovém obsazení města komunisty byl jmenován velitelem Veliké Kladuše a stal se vůdcem jugoslávských partyzánů v Cazinu. Od března do září působil jako tajemník krajského výboru KPH v Cazinu. Vznesl námitku, když byl výbor v září sloučen s centrálou KPH v Bihaći a krátce poté byl od regionálního komunistického vedení severozápadní Bosny odtržen.[1]
Po dosažení hodnosti zástupce velitele opustil Miljković partyzány, když polní prapor Bihać začal v únoru 1943 ustupovat z Drvaru směrem k Livnu. Vrátil se do Cazinu a vzdal se ustašskému 11. pěšímu pluku. Poté se připojil k pluku v boji proti partyzánům a převzal velení jednotky skládající se ze 100 mužů. Miljkovićova jednotka sloužila pod 3. horskou brigádou chorvatské Domobrany od června do září 1943 a později byla začleněna do 114. pěší divize Wehrmachtu.[1]
S pomocí Němců a Ustašovců Miljković založil vlastní milici.[1] Skládala se z osmi celých praporů.[5] Připojilo se k ní přibližně 3000 vojáků.[6][7] Jednotka přilákala muslimské brance z chorvatské Domobrany a sjednotila je pod heslem „Za islám!“. Miljković získal podporu malého okruhu občanů Veliké Kladuše a místních islámských náboženských vůdců.[8]
Partyzáni zahájili neúspěšný pokus o zničení Miljkovićovy milice v listopadu 1943. Pod německou ochranou začal Miljković spolupracovat s Četniky proti partyzánům. Podle některých zdrojů byl přibližně v této době povýšen do hodnosti plukovníka v rámci chorvatské domobrany.[1]
Němci, Chorvati, Četnici a partyzáni si všichni přáli dosáhnout s Miljkovićem vlastních individuálních dohod kvůli velké velikosti jeho milice.[9] Miljković začal vyjednávat s Ustašovci i s partyzány koncem roku 1943. Ustašovci navrhli, aby se jeho síly spojily s NDH a vytvořily Krajinskou brigádu, zatímco partyzáni nabídli, že Miljkoviće přijmou do svých řad. Miljković přijal partyzánskou nabídku v lednu 1944 a umožnil některým ze svých jednotek připojit se k nově vytvořeným partyzánským muslimským brigádám. Krátce poté se celá jeho milice připojila k partyzánskému 4. sboru a byl povýšen do partyzánské hodnosti plukovníka.[1]
Miljkovićovy dohody s partyzány způsobily, že upadl v nemilost Němců a Ustašovců a 27. května 1944 byl zabit.[10] Příslušnost jeho vrahů je sporná.[11] Historik Noel Malcolm píše, že ho zabili proustašovští členové jeho milice.[5] Novinář Tim Judah uvádí, že jeho vrahy byli Bosňáci pracující buď pro Ustašovce nebo pro partyzány.[11]
Odkaz editovat
Miljković je kontroverzní postavou.[2] Jeho následovníci po jeho smrti zorganizovali jednotku známou jako Zelený kádr (Zeleni kadar) a připojili se k Ustašovcům při provádění zvěrstev proti srbským civilistům. Několik let po válce se také dopouštěli teroristických činů v celé severozápadní Bosně.[12] Při takových útocích bylo zabito několik desítek lidí, které trvaly až do zajetí posledního psance v roce 1950.[7]
Miljković je pohřben v mešitě ve Veliké Kladuši.[11] Několik autorů tvrdí, že poválečný politik a podnikatel Fikret Abdić, který během bosenské války vedl autonomní provincii Západní Bosna – se od něj inspiroval.[11][13]
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Husein Miljković na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g Dizdar et al. 1997, s. 277.
- ↑ a b Žanić 2007, s. 306.
- ↑ Hoare 2013, s. 232.
- ↑ Tomasevich 2001, s. 272.
- ↑ a b Malcolm 1994, s. 189.
- ↑ Redžić 2005, s. 106 & 184.
- ↑ a b Glenny 2000, s. 548.
- ↑ Redžić 2005, s. 184.
- ↑ Redžić 2005, s. 106.
- ↑ Dizdar et al. 1997, s. 277–278.
- ↑ a b c d Judah 2000, s. 247.
- ↑ Burg a Shoup 2000, s. 38.
- ↑ Fabijančić 2010, s. 7.
Literatura editovat
- BURG, Steven L.; SHOUP, Paul S. The War in Bosnia-Herzegovina: Ethnic Conflict and International Intervention. Armonk, New York: M.E. Sharpe, 2000. Dostupné online. ISBN 978-1-5632-4309-7.
- DIZDAR, Zdravko; GRČIĆ, Marko; RAVLIĆ, Slaven; STUPARIĆ, Darko. Tko je tko u NDH. Zagreb: Minerva, 1997. ISBN 978-953-6377-03-9. (Serbo-Croatian)
- FABIJANČIĆ, Tony. Bosnia: In the Footsteps of Gavrilo Princip. Edmonton: University of Alberta, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-88864-519-7.
- GLENNY, Misha. The Balkans, 1804–1999: Nationalism, War and the Great Powers. London: Granta Books, 2000. ISBN 978-1-86207-073-8.
- GOLDSTEIN, Ivo. Croatia: A History. Montreal: McGill-Queen's Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-7735-2017-2.
- HOARE, Marko Attila. Bosnian Muslims in the Second World War. Oxford: Oxford University Press, 2013. ISBN 978-0-231-70394-9.
- JUDAH, Tim. The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. 2nd. vyd. New Haven, Connecticut: Yale University Press, 2000. ISBN 978-0-300-08507-5.
- MALCOLM, Noel. Bosnia: A Short History. New York: New York University Press, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-8147-5520-4.
- REDŽIĆ, Enver. Bosnia and Herzegovina in the Second World War. Abingdon-on-Thames: Frank Cass, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-7146-5625-0.
- TOMASEVICH, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: Occupation and Collaboration. Stanford, California: Stanford University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-8047-3615-2.
- ŽANIĆ, Ivo. Flag on the Mountain: A Political Anthropology of War in Croatia and Bosnia-Herzegovina, 1990–1995. London: Saqi, 2007. ISBN 978-0-86356-815-2.