Dějiny vědy

Dějiny vědy začaly postupným formováním vědy z filosofie v antickém Řecku. Jedním z hlavních zlomů v dějinách vědy byla takzvaná vědecká revoluce následující rozmach evropské renesance. Příbuzným oborem dějin vědy jsou také dějiny techniky.

Starověk

V samých počátcích vědy jako racionálního a soustavného poznávání ustavili Platón a Aristotelés dvě silné tradice, které západní vědu trvale ovlivňují. Platón vychází z pythagorejské tradice a rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii, které umožňují bezpečné a trvalé poznání neměnných, protože nehmotných skutečností (ve starověku se hvězdy nepovažovaly za hmotné). Pod vlivem Sókratovým se ale obrací ke zkoumání člověka a společnosti.

Aristotelés odmítl platónskou koncepci jednotné nejvyšší vědy, ze které by plynuly základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou oblast zkušenosti jinak, „podle ní samé“, a to především pozorováním, a podle toho ustavovat různé vědy. Vědy, které zkoumají přírodu, je třeba systematicky uspořádat, ale nemá smysl hledat jednotný (např. geometrický) princip, z něhož by vycházely. Jejich společným základem nicméně zůstává jednak metafyzika jako nauka o bytí a jsoucnech včetně základních kategorií, jednak logika, která zkoumá zásady správného myšlení, usuzování a argumentace.

Středověk

Na Aristotela ve 13. století navázal Tomáš Akvinský, který se pokusil jeho metafyziku spojit s křesťanským učením o Bohu jako stvořiteli a zákonodárci světa. V téže době začíná racionální zkoumání přírodních jevů, například geometrické optiky (Roger Bacon), a to na spíše platónském základě. Nominalisté 14. století podobně zkoumají např. pohyb a tíži a snaží se je matematicky vyjádřit. Tento směr významně obohatí Mikuláš Kusánský, který k tomu navrhl použít běžný praktický a empirický postup vážení a měření.

Renesanční věda je převážně racionalistická a platónská, protože skutečnost lze podle ní pochopit jen na základě matematiky, přesných poměrů a geometrických tvarů (Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler aj.) René Descartes a Francis Bacon nahlédli možnosti aplikované vědy jako prostředku k ovládnutí světa a jeho sil. Přesto se současně rozvíjí i vědecké pozorování a experiment (Tycho Brahe, William Harvey, Evangelista Torricelli, Christiaan Huygens aj.), což vede k novým aplikacím vědy.

Vědecká revoluce

Podrobnější informace naleznete v článku Vědecká revoluce.

Vědecká revoluce je termín užívaný v rámci historiografie a dějin vědy a dějin myšlení k označení řady změn uvnitř evropské vědy, které se měly projevovat především během 16. a v 17. století.

Ohraničení vědecké revoluce konkrétními díly a objevy (například publikací Koperníkovy heliocentristické koncepce) je v současné době přehodnocováno. Nejnověji kniha Stephana Shapina The Scientific Revolution (1996) pojem a existenci vědecké revoluce zcela popírá. Vědecká revoluce je jedněmi považována za počátek moderní vědy, jiní toto tvrzení vyvracejí a zdůrazňují kontinuitu (tzv. teze o kontinuitě) raně novověké vědy s vědou ve středověku. I přesto je pojem vědecká revoluce smysluplným pojmem pro pochopení a zobecnění některých změn v evropské vědě během raného novověku.

Nejvýznamnější objevitelé a jejich díla

1543: Mikuláš Koperník publikoval Šest knih o obězích sfér nebeských, kde definoval heliocentrický model.

1572: Tycho Brahe objevuje supernovu

1600: Giordano Bruno upálen a William Gilbert publikuje knihu O magnetu.

1609: Johannes Kepler publikuje Novou astronomii, ve které definuje první tři z Keplerových zákonů.

1620: Francis Bacon vydává knihu Novum organum.

1628: William Harvey vysvětluje v knize Exercitatio anatomica de motu cordis et sanguinis in animalibus princip krevního oběhu lidského těla.

1632: Galileo Galilei vydává knihu Dialogy o dvou největších systémech světa.

1637: René Descartes publikuje Rozpravu o metodě.

1665: Isaac Newton formuluje první předpoklady pro gravitační zákon, kalkul a teorii šíření světla.

1687: Isaac Newton vydává knihu Principia mathematica.

Podle klasické periodizace vědecké revoluce se za první impuls ve vědeckém myšlení raného novověku považuje kniha Mikuláše Koperníka De Revolutionibus orbium coelesticum libri VI („Šest knih o obězích sfér nebeských“), publikovaná v roce 1543. Koperníkův heliocentrický model je považován za první zlomový okamžik vědecké revoluce 16. a 17. století.

Vedle Koperníka je to dílo Johanna Keplera, a to především soubor čtyř Keplerových zákonů o pohybu planet z počátku 17. století (1609). Neméně významné je ale i dílo jeho italského současníka Galilea Galileiho, který přispěl například konstrukcí vylepšeného teleskopu a užití řady kvantitativních a matematických metod zkoumání. V roce 1620 potom Francis Bacon publikoval Novum Organum, ve kterém zdokonalil aristotelskou metodu myšlení a položil tak základy vědecké metody i moderního empirismu. Konečně Isaac Newton na konci 17. století a počátku 18. století rozpracoval Keplerovo a Galileovo dílo a uvedl do vědecké metodologie kategorii kalkulu a definoval gravitační zákon.

Novověk

Platónskou vědu v 18. století reprezentuje např. Gottfried Wilhelm Leibniz nebo Isaac Newton, kdežto z aristotelské inspirace vychází popisná přírodověda (Karl von Linné) nebo archeologie. Osvícenství žije v naději na definitivní poznání zákonitostí světa (encyklopedisté) a racionální uspořádání lidských záležitostí na tomto základě. Pojetí vědy významně ovlivnil Immanuel Kant, který odmítl celou metafyziku, protože přesahuje možnosti čistého rozumu a nedovede rozřešit ani jeho základní aporie. Věda se má nadále zabývat přírodou jako „říší nutnosti“, která se řídí přesnými zákony, kdežto filosofie k tomu má přispívat zkoumáním možností a mezí rozumového poznání (epistemologie).

V 19. století se věda stává základem vzdělávání a definitivně se dělí na jednotlivé vědy (Auguste Comte). Neobyčejný rozvoj empirických věd nachází praktické uplatnění v technice a v hospodářství (aplikované vědy) a ve fyzice se objevují stochastické metody (termodynamika). Řada věd tak opouští představu přísně deterministické, zákonité skutečnosti a jak se oblast vědeckého zkoumání rozšiřuje na živou přírodu, objevuje se myšlenka evoluce (Charles Darwin). Technické aplikace vědy vedou k velkým úspěchům a vrcholí vynálezem atomové bomby. Současně se ve vědě vynořuje nová myšlenka uspořádání a informace, která se vzápětí technicky realizuje. Od poloviny 20. století se do čela věd dostávají vědy o živé přírodě a současně se komplex hospodářství, vědy a techniky stává terčem environmentalistické i společenské kritiky. Postmoderní proud se snaží rehabilitovat předvědecké a neracionální postupy poznávání i např. léčení.

Od poloviny 20. století se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem s vlastní metodologií. Pro studium dějin novověké vědy navrhl T. S. Kuhn novou teorii, podle níž se střídají období kumulace poznatků a vědecké revoluce, kdy se zásadně mění paradigma vědy.

Odkazy

Literatura

• 100 nejslavnějších vědců. Brno: Jota 2009
• A. Hart-Davis (red.), Věda: obrazový průvodce vývojem vědy a techniky. Praha: Knižní klub 2014
• F. Houdek – J. Tůma, Objevy a vynálezy tisíciletí. Praha: NLN 2002
• J. Meidenbauer (red.), Encyklopedie vědění lidstva : převratné objevy & vynálezy. Čestlice: Rebo 2011
• G.Ochoa – M. Corey, Dějiny v datech - věda. Praha:: Knižní klub 2000
• E. Sartori, Velikáni francouzské vědy : od Ambroise Paré po Pierre a Marie Curie. Praha: Krigl 2005
• Věda a technika v datech : XX. století - objevy a vynálezy. Praha: Albatros 2003
• S. Weinberg, Jak vyložit svět : objevování moderní vědy. Praha: Slovart 2016
• R. M. Youngson, Vědecké omyly, bludy a podvrhy: krátká historie toho, jak se někdy vědci mohou mýlit. Jinočany: H+H 2004

Související články

• Dějiny filozofie (věda)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny vědy na Wikimedia Commons
• Dějiny vědy jako disciplína. Vesmir.cz [online]. 2002 [cit. 2023-08-07]. Čís. 12. Dostupné online. 
• Science Timeline - Dějiny vědy v datech (anglicky)

Autoritní data	NKC: ph137169 PSH: 11947 GND: 7504427-4 LNB: 000061557