Wikipedie

Hidžázský vilájet

vilájet v Osmanské říši

Hidžázský vilájet (arabsky ولاية الحجاز‎, Wilajat al-Ḥidžáz, osmansky ولايت حجاز‎, Vilâyet-i Hicaz) byla administrativní jednotka nejvyšší úrovně (vilájet) Osmanské říše v oblasti Hidžázu v Arábii od roku 1872 do roku 1916. Na začátku 20. století měl údajně rozlohu 250 000 km².[1] Vilájet zahrnoval celé území od jižní hranice Syrského vilájetu, jižně od města Ma'án, po severní hranici Jemenského vilájetu, severně od města Al-Lith.[3]

Hidžázský vilájet
Vilâyet-i Hicaz
Podrobná mapa administrativního dělení v roce 1910
Podrobná mapa administrativního dělení v roce 1910
Geografie
Hidžázský vilájet v roce 1900
Hidžázský vilájet v roce 1900
Hlavní městoMekka a Táif
Rozloha250 000[1] km²
Obyvatelstvo
Počet obyvatel400 – 800 000[2]
Jazykarabština, osmanština
Národnostní složeníArabové
Náboženstvíislám
Správa regionu
StátOsmanská říšeOsmanská říše Osmanská říše
Druh celkuvilájet
Podřízené celkysandžak (počet: 3)
Vznik1872
Zánik1916
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Navzdory nedostatku přírodních zdrojů měl region jako kolébka islámu velký politický význam a byl zdrojem legitimity nadvlády Osmanů.[4] Hlavním zdrojem příjmů obyvatelstva dvou svatých měst byly finanční příspěvky státu a zakát, ale důležitým zdrojem příjmů byl také obchod generovaný poutí do Mekky.[4]

V Hidžázu byly dislokovány osmanské vojenské jednotky v síle jedné divize (fırka) náležející k osmanské sedmé armádě v Jemenu.[5] Mimo města byla osmanská autorita slabá.[6] Stálé posádky sídlily pouze v Medíně a Džiddě.[4]

Dějiny

editovat

Okolnosti

editovat
 
Osman paša,[p 1] hidžázský válí v letech 1882 až 1886

Sultán Selim I. porazil v roce 1517 mamlúcký sultanát a převzal Egypt. Hidžáz byl v té době pod mamlúckou suzerenitou a spoléhal na Egypt při dovozu obilí, byl také ohrožen agresivním portugalským námořnictvem v Rudém moři.[7] V důsledku toho tehdejší emír Mekky, Birikát ibn Muhammed Hasíní, poslal svého 12letého syna Muhammada do Egypta a slíbil svou věrnost osmanskému sultánovi spolu s klíč k Mekce. Sultán dovolil emírovi z Mekky zůstat u moci výměnou za loajalitu vůči němu. Aby posílil svoji legitimitu v Hidžázu a v muslimském světě, přijal sultán titul ochránce dvou svatých mešit.[7] Zpočátku Osmané spravovali Hidžáz prostřednictvím egyptského ejáletu[8] a šarif z Mekky reprezentoval sultánovu moc v oblasti.[9] Správa později přešla na beje z Džiddy a džiddský ejálet byl později přeměněn na Hidžázský vilájet s válím v Mekce.[3]

Saúdská intervence

editovat

Od 50. let 18. století začali hrozbu pro stabilitu Hidžázu představovat wahhábští muslimové, puritánská sekta z Nadždu podporovaná vlivnou rodinou Saúdů. V roce 1801, kdy byla pozornost osmanské porty odkloněna k francouzské invazi do Egypta, přemohli wahhábisté místní hidžázskou obranu a dobyli svatá města.[10] Džiddský bej dočasně získal Mekku zpět, ale nakonec byl v roce 1806 wahhábisty poražen.[11] Wahhábisté začali ve svatých městech uplatňovat své přísné náboženské doktríny; zmínka o sultánovi byla během pátečních kázání zakázána, úředníci ze čtyř madhabů (škol islámského práva) byli propuštěni a nahrazeni wahhábisty. Počátkem roku 1807 nařídil vůdce wahhábistické armády Ibn Saúd vyhnat všechny poutníky a jednotky věrné emírovi z Mekky, později následovalo plenění města. Tvrdilo se, že Ibn Saúd zakázal karavany poutníků, které byly doprovázeny trubkami a bubny, což bylo v rozporu s wahhábistickými doktrínami.[11]

Osmanská vláda nebyla s to čelit wahhábistům a v letech 1809 – 1810 přikázala mocnému Muhammadovi Alí pašovi z Egypta, aby je porazil.[12][13] Muhammad Alí paša vyslal v roce 1811 armádu pod velením svého syna Tusun paši, který v roce 1812 Medinu úspěšně dobyl a Mekku v roce 1813. Během tažení Tusun paša onemocněl a zemřel a byl nahrazen svým mladším bratrem Ibráhímem pašou. Ten pokračoval v tažení až do Nadždu, přičemž válka skončila až v září 1818, porážkou a zničením prvního saúdského státu.[13] Od roku 1818 do roku 1845 byla oblast spravována Egyptem, dokud v důsledku druhé turecko-egyptské války nebyl Muhammad Ali nucen vrátit Hidžáz pod sultánovu pravomoc.[12] Osman paša byl poté jmenován hidžázským bejem, hranice ejáletu byly lépe určeny a emirát Mekka obnoven.[14]

Období vilájetu

editovat
 
Arabský poloostrov v roce 1914

Koncem 60. let 19. století byla do Hidžázu vyslána komise ke reorganizaci správy a v následujících desetiletích došlo k zavedení příslušných reforem.[15] Hidžáz byl v roce 1872 reorganizován na vilájet podle zákona z roku 1864.[15] Provincie byla rozdělena na sandžaky, kazy a nahije.[15] Správním střediskem se stala Mekka a v Medíně a Džiddě byla ustanoveny sandžaky.[15] Administrativní struktura Hidžázu byla reformována, ale některé změny přijaté ve zbytku říše zde nebyly zavedeny.[16]

Města Mekka a Medina byla osvobozena od placení daní a ve skutečnosti jim byly z osmanské pokladny poskytovány příspěvky zvané surre, které měly být distribuovány chudým v obou městech. Oblast Hidžáz je poprvé získala za vlády abbásovského chalífy Al-Muqtadira v desátém století, poté se stalo zvykem, že tuto [[subvence]|podporu] posílali další chalífové a sultáni. Kromě obyvatel Mekky a Mediny z nich však obyvatelé jiných měst a vesnic tolik netěžili.[17] Dotace byly vypláceny také významným kočovným šejkům, kteří byli s to v oblasti narušit průchod poutníků. Celá provincie byla také osvobozena od vojenské služby; pokusy o zrušení této výjimky byly zablokovány mekkánským šarífem.[18]

Kromě šarífovy osobní stráže, která měla 500 mužů udržovali Osmané v oblasti posádky pod velením důstojníků o celkové síle 7 000 vojáků.[18] Řádné posádky byly umístěny ve městech Mekka a Medina a jejich hlavním úkolem bylo střežit hidžázskou dráhu, která byla blokována příslušníky místních kmenů požadujících platby za její průjezd. Malé posádky byly umístěny v Džiddě, Janbú a Táifu. Mimo tato sídla Osmané oblast nekontrolovali a na silnicích byly běžné loupeže a vraždy, například cesta z Medíny do Janbú vyžadovala silný ozbrojený doprovod.[18]

Hidžázská dráha byla zprovozněna v roce 1908 a spojovala Medinu s Damaškem, ale železnice byla během první světové války vážně poškozena a později opuštěna.[19] V roce 1916 se šaríf Husajn ibn Alí al-Hášimí v důsledku korespondence Henrym McMahonem prohlásil hidžázským králem.

Administrativní dělení

editovat
 
Mapa zobrazující administrativní rozdělení Osmanské říše v roce 1899 včetně Hidžázského vilájetu a jeho sandžaků

Vilájet se dělil na tři sandžaky:[20]

  1. Mekkánský sandžak
  2. Medínský sandžak (stal se nezávislým sandžakem v létě 1910)[21]
  3. Džiddský sandžak

Obyvatelstvo

editovat

Přesný počet obyvatel v té době nebylo možno určit zejména kvůli mobilitě beduínů a poutníků a také kvůli neschopnosti osmanských úřadů provést v Arábii sčítání lidu.[22] Osmanské sčítání z roku 1885 uvádí počet 3 500 000.[1] Podle Williama L. Ochsenwalda žilo na konci 19. století v Hidžázu včetně Asíru asi 400 000 až 800 000 obyvatel.[2]

Většina populace nebyla usedlá a zahrnovala kočovníky a polokočovníky, kteří se živili chovem dobytka.[23] Beduínské kmeny ovládaly region a osmanská kontrola nad nimi byla většinou nepřímá prostřednictvím jmenovaných správců v Medíně a Džiddě, což umožňovalo místní vládu všude.[4]

Hospodářství

editovat

Ekonomika vilájetu se do značné míry opírala o každoroční hadždž a umru, kdy muslimové z celého světa cestují do Mekky a Medíny. Význam pouti byl takový, že většina obyvatel obou měst na nich založila svoji obživu.[24] Mnoho obyvatel pracovalo jako průvodci poutníků, velbloudů, stavěli a poskytovali ubytování pro poutníky, prodávali nebo rozváželi zázračnou vodu zamzam. Jiní pracovali při údržbě mešity al-Haram a mešity al-Nabawi jako metaři, strážci dveří, sluhové, vedoucí modliteb, kazatelé nebo čističi svíček.[24] Z těchto povolání byli nejpočetnější průvodci poutí. Tito průvodci měli za úkol zajistit poutníkovo ubytování, dopravu, působit jako překladatelé a obecně provázet poutníka požadovanými rituály a modlitbami. Kromě peněž, které obdržel od poutníka, průvodce mohl také provádět jeho jménem jakékoli platby.[25]

Z oblasti se zejména vyvážely datle, henna, kůže, mekkánský balzám, arabská guma, perleť a zamzamská voda. Vzhledem k omezenému množství místních přírodních zdrojů se drtivá většina produktů musela dovážet, což přetrvalo až do počátku dvacátého století.[26]

Obchodním centrem regionu bylo přístavní město Džidda, které bylo hlavním přístavem na Rudém moři. Jelikož přístav ležel na obchodní cestě s kávou z Jemenu a obchodní cestě z Indie, pravidelně jím proplouvaly lodě z Arábie, Indie, Afriky a jižní Evropy, přičemž většina evropských obchodníků si v přístavu zřizovala kanceláře.[27] Cla vybíraná v přístavu byla dalším zdrojem příjmů jak pro vilájet, tak pro emirát Mekka. Otevření Suezského průplavu v roce 1869 mělo negativní dopad na obchodování v Džiddě, protože parníky mohly zakotvit v menších přístavech na Rudém moři jako Janbú.[23]

Kvůli velmi teplému a suchému podnebí nemohlo být zdejší hospodářství založeno na zemědělství. Zemědělství bylo možné pouze v oázách a na zavlažovaných okrajích velkých měst, přičemž primární pěstovanou plodinou byly datle. Polokočovné kmeny se také zabývaly zemědělstvím nebo pásly ovce a velbloudy.[24]

  •  
    Ka'ba v Mekce (1889)
  •  
    Karavana s poutníky (1910)
  •  
    Stanovště velbloudů (1910)

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Nezaměňujte s Osmanem Nuri pašou.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hejaz vilayet na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c KEANE, Augustus Henry. Asia. London: E. Stanford 578 s. Dostupné online. S. 459. (anglicky) 
  2. ↑ a b Ochsenwald, s. 33.
  3. ↑ a b Numan, s. 61-62.
  4. ↑ a b c d ÁGOSTON, Gábor; MASTERS, Bruce Alan. Encyclopedia of the Ottoman Empire. [s.l.]: Infobase Publishing, 2009. 650 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4381-1025-7. Heslo Hejaz, s. 253. (anglicky) Google-Books-ID: QjzYdCxumFcC. 
  5. ↑ Numan, s. 68.
  6. ↑ Numan, s. 22.
  7. ↑ a b Numan, s. 33.
  8. ↑ Numan, s. 35.
  9. ↑ MINAHAN, James. Encyclopedia of the Stateless Nations: D-K. [s.l.]: Greenwood Press, 2002. 2241 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-32110-8. Heslo Hejaz, s. 734. (anglicky) Google-Books-ID: d2WcCIm6WaQC. 
  10. ↑ Numan, s. 37.
  11. ↑ a b Numan, s. 38.
  12. ↑ a b CHATTERJI, Nikshoy C. Muddle of the Middle East. [s.l.]: Abhinav Publications, 1973. 492 s. Dostupné online. ISBN 978-0-391-00304-0. Kapitola Hejaz, s. 189. (anglicky) Google-Books-ID: 41aVY2K95yEC. 
  13. ↑ a b Numan, s. 39.
  14. ↑ Numan, s. 42.
  15. ↑ a b c d Numan, s. 71.
  16. ↑ Numan, s. 43.
  17. ↑ Numan, s. 18.
  18. ↑ a b c HOGARTH, David George. Hejaz Before World War I: A Handbook. [s.l.]: The Oleander Press, 1978. 155 s. Dostupné online. ISBN 978-0-902675-74-2. S. 47. (anglicky) Google-Books-ID: Qx_8DAy9VMYC. 
  19. ↑ nabataea.net. History of the Hejaz Railway: History [online]. [cit. 2024-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Ceziretül Arab - Hicaz ve Yemen Vilayetleri [online]. [cit. 2024-11-18]. Dostupné online. (turecky) 
  21. ↑ PARIS, Timothy J. Britain, the Hashemites and Arab Rule: The Sherifian Solution. [s.l.]: Taylor & Francis, 1. 5. 2003. 392 s. Dostupné online. ISBN 978-0-203-00909-3. S. 11. (anglicky) Google-Books-ID: zsXaC_HuTmoC. 
  22. ↑ Ochsenwald, s. 26.
  23. ↑ a b Numan, s. 20.
  24. ↑ a b c Numan, s. 16.
  25. ↑ Numan, s. 17.
  26. ↑ Numan, s. 19.
  27. ↑ Numan, s. 19-20.

Literatura

editovat
  • NUMAN, Nurtaç. The Emirs of Mecca and the Ottoman Government of Hijaz, 1840-1908. 2005 [cit. 2024-11-18]. 203 s. Thesis submitted to fulfil the requirements for the degree of Master of Arts. Boğaziçi University. Ve formátu pdf. Dostupné online. (anglicky)
  • OCHSENWALD, William. Religion, Society, and the State in Arabia: The Hijaz Under Ottoman Control, 1840-1908. [s.l.]: Ohio State University Press, 1984. 241 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8142-0366-8. (anglicky) Google-Books-ID: PNttAAAAMAAJ. 

Externí odkazy

editovat

  Galerie Hidžázský vilájet na Wikimedia Commons

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hidžázský_vilájet&oldid=24399255“