Heinrich von Bellegarde

rakouský maršálek

Heinrich hrabě von Bellegarde (29. srpna 1756 Drážďany, Saské kurfiřtství22. července 1845 Vídeň) byl rakouský polní zbrojmistr původem ze saského hraběcího rodu.

Heinrich von Bellegarde
Heinrich von Bellegarde.jpg
Prezident Dvorské válečné rady
Ve funkci:
1820 – 1825
PanovníkFarntišek I.
PředchůdceKarel Filip Schwarzenberg
NástupceFriedrich von Hohenzollern-Hechingen
Ve funkci:
1809 – 1813
PanovníkFarntišek I.
PředchůdceKarel Ludvík Rakousko-Těšínský
NástupceKarel Filip Schwarzenberg

Narození29. srpna 1756
Drážďany
Úmrtí22. července 1845 (ve věku 88 let)
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Choť(1791) Augusta z Berlichingenu (1765–1831)
RodičeJohann Franz von Bellegarde a Maria Antonia, Gräfin von Hartig
DětiAugust Bellegarde
Heinrich von Bellegarde
PříbuzníFrantišek Bellegarde a Pauline von Königsegg (vnoučata)
Profesedůstojník
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna
Řád sv. Anny 1. třídy
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
komandér Vojenského řádu Marie Terezie
Řád sv. Ondřeje
CommonsHeinrich Bellegarde
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Svou vojenskou kariéru začal u saského vojska, ale v roce 1772 vstoupil do rakouské armády. Jako rytmistr dragounského pluku Zweibrücken se vyznamenal ve válce o bavorské dědictví. Následně se mezi léty 17881790 jako plukovník podílel na potlačení povstání v Rakouském Nizozemí. Roku 1792 byl povýšen na generálmajora a o rok později za války s Francií v srpnu participoval na dobytí Le Quesnoy jako součást sboru hraběte Coburga. V roce 1794 obdržel samostatné velení předvoje armády arcivévody Karla. Za své taktické schopnosti ve velení získal Vojenský řád Marie Terezie a byl převelen do štábu generála Clerfayta. Následně byl povýšen na podmaršálka.

V roce 1796 se stal vojenským poradcem arcivévody Karla a pak ministra zahraničí Johanna Thuguta. Zde vypracoval plán druhé koalice a sám se ujal velení vojsku, které prošlo Švýcarskem do Itálie. Zde svedl v červnu 1799 vítěznou bitvu u Casina Grossa. Spolu s podmaršálkem Ottem pomáhal Suvorovovi zvítězit u Novi. Po nezdaru koalice a odchodu generála Suvorova zpět do Ruska odešel Bellegarde do Tyrolska. Byl povýšen na generála jezdectva a následně nahradil neúspěšného generála Melase ve velení italské armády, v jejímž čele zůstal až do roku 1805, kdy byl nahrazen arcivévodou Karlem. Velel středu rakouské sestavy v prosinci 1805 v druhé bitvě u Caldiera, za což obdržel komandérský stupeň tereziánského řádu.

Po znovuvypuknutí války v roce 1809 se ujal velení I. sboru, se kterým obsadil Řezno. Bojoval u Aspern a Wagramu a byl povýšen na polního maršála. V roce 1810[zdroj?] se stal prezidentem Dvorské válečné rady. V roce 1812 převzal velení nad rakouským pozorovacím sborem v Haliči. O dva roky později nahradil Hillera v čele italské armády. Mezi léty 18201825 byl znovu prezidentem Dvorské válečné rady. Zemřel v roce 1845.

RodinaEditovat

V roce 1791 se oženil ve Vídni s Auguste von Berlichingen (1765–1831). Z tohoto svazku vzešli dva synové:

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat