Giulio Cesare Vanini
Giulio Cesare Vanini neboli Lucilio Vanini[pozn. 1] (1585 Taurisano, provincie Lecce – 9. února 1619 Toulouse) byl italský renesanční filosof, jenž hlásal naturalistický panteismus. Pro své svobodomyslné názory byl pronásledován a nakonec byl upálen pro bezbožnost.
Busta Vaniniho, kterou vytvořil Eugenio Maccagnani (Lecce) | |
Region | západoevropská filozofie |
---|---|
Období | renesanční filosofie |
Narození | 1585 Taurisano, provincie Lecce |
Úmrtí | 9. února 1619 ve věku 34 let (upálen) Toulouse |
Škola/tradice | renesanční aristotelismus |
Oblasti zájmu | filozofie, věda, náboženství |
Význačné ideje | naturalistický panteismus |
Alma mater | Neapolská univerzita a Padovská univerzita |
Významná díla | De admirandis naturae reginae deaeque mortalium arcanis libri quatuor [O obdivuhodných tajemstvích přírody, královny a bohyně smrtelníků, knihy čtyři], 1616. |
Vlivy | Pietro Pomponazzi, Giordano Bruno, Gerolamo Cardano |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatNarodil se v lednu 1585 v městečku Taurisano (jihovýchodní Itálie, provincie Lecce) do rodiny bohatého úředníka.[2] V roce 1603 vstoupil do karmelitánského řádu a přijal řádové jméno Gabriel.[3] Studoval právo, filozofii a teologii na univerzitách v Neapoli a v Padově. Svými názory a politickými postoji vzbudil nelibost svých řádových představených, generál karmelitánského řádu ho v roce 1612 odvolal z Padovy, chystal se ho disciplinárně potrestat[2] a přeložit do odlehlého kláštera.
V témže roce Vanini s pomocí anglického vyslance v Benátkách uprchl do Anglie, v červenci 1612 vystoupil z katolické církve a přijal anglikánskou víru. Později však obnovil styky s katolickou církví a požádal papeže o omilostnění a o zproštění příslušnosti ke karmelitánskému řádu. V roce 1614 byl zatčen na příkaz arcibiskupa z Canterbury (mimo jiné pro obvinění ze styků s vězněnými katolíky), ale podařilo se mu z vězení i z Anglie uprchnout.
V Paříži se v létě 1614 přihlásil k zásadám tridentského koncilu, aby dokázal upřímnost svého návratu ke katolické víře. Poté navštívil Řím a žil několik měsíců v Janově, kde soukromě učil filozofii. Když však v lednu 1615 inkvizice zatkla jeho přítele a Vanini se bál stejného osudu, odešel do Lyonu, kde vydal práci Amphitheatrum, která byla formálně zaměřena proti ateismu a měla Vaniniho očistit v očích inkvizice.[3]
Později se vrátil opět do Paříže, kde hledal ochranu ve svobodomyslných kruzích francouzské šlechty. Zde v prostředí relativní intelektuální svobody v roce 1616 vydal panteisticky laděnou práci De admirandis naturae.[3] Kniha měla veliký úspěch, ale teologická fakulta Sorbonny toto dílo odsoudila k veřejnému spálení.[4]
Vanini odešel z Paříže, pobýval na několika místech a nakonec se uchýlil do Toulouse, kde byl v roce 1618 zatčen a v únoru 1619 odsouzen k trestu smrti pro bezbožnost.[3] Dne 9. února 1619 mu kat nejprve vytrhl jazyk,[5] pak byl Vanini upálen[pozn. 2] a popel byl rozmetán do větru.[4] Dle některých zdrojů ho těsně před upálením kat oběsil.[7]:s.85 Na místě popravy je v Toulouse umístěna pamětní deska.
Dílo, myšlenky
editovatZ Vaniniho díla se zachovaly dva latinské spisy:
- Amphitheatrum aeternae providentiae divino-magicum, christiano-physicum, nec non astrologo-catholicum adversus veteres philosophos, Atheos, Epicureos, Peripateticos et Stoicos [Božsko–magické, křesťansko–fyzikální, jakož i astrologicko–katolické divadlo věčné prozřetelnosti proti starým filozofům, ateistům, epikurejcům, peripatetikům a stoikům], 1615. Dostupné online
Jde o 50 kapitol, v nichž se s velkou výmluvností vykládá učení filozofických směrů, které jsou uvedeny v názvu práce, tedy některých antických i novějších filozofů, ateistů, epikurejců, peripatetiků a stoiků. Tato učení jsou sice zároveň vyvracena, ale za použití dosti slabých argumentů.[8]
- De admirandis naturae reginae deaeque mortalium arcanis libri quatuor [O obdivuhodných tajemstvích přírody, královny a bohyně smrtelníků, knihy čtyři], 1616. Dostupné online
Vanini byl silně ovlivněn učením aristotelika Pietra Pomponazziho, jehož nazýval svým božským učitelem,[9] vliv na něho měly i spisy G. Cardana.[8] Z aristotelismu vyvodil v uvedené práci naturalistický panteismus.[5] Hlásal věčnost hmotného světa. Bůh je včleněn do přírody, je považován za sílu, která proniká světem jako jeho zákonitost,[10] božská síla je ztotožněna se zákonitým děním.[5] Člověk se svou duševní výbavou je závislý na vlivu podnebí, výživy, dědičnosti, avšak i na působení hvězd.[10] Ctnosti a neřesti vyplývají rovněž z fyzických podmínek lidského života.[6]
Kniha neobsahuje příliš hluboké úvahy, jsou to spíše lehké nápady. Ve formě dialogu jsou probírána vědecká zkoumání o různých fyzikálních a přírodně-historických námětech, přičemž není vždy zcela zřejmé, jaké je skutečné přesvědčení Vaniniho. V knize nalezneme i ujištění, že autor by tomu nebo onomu názoru věřil, kdyby nebyl vychován v křesťanské víře.[8] Tyto pravověrné deklarace však teology nepřesvědčily. Dílo bylo odsouzeno a římskokatolická církev zařadila v roce 1620 spis De admirandis naturae na Index zakázaných knih.[11]
Význam
editovatVanini bývá považován za průkopníka svobodného myšlení, který postavil rozum proti víře a středověké scholastické tradici.[12] Jeho myšlenky byly v lecčems blízké názorům Giordana Bruna,[10] s nímž měl i podobný osud. Hegel označil oba tyto myslitele za mučedníky filozofie.[13] Hölderlin připomněl Vaniniho památku básní,[14] kterou později zhudebnil Josef Matthias Hauer.
Odkazy
editovatPoznámky
editovatReference
editovat- ↑ PALUMBO, Raffaele. Giulio Cesare Vanini e i suoi tempi. Napoli, Stabilimento Tipografico di N. Jovene, 1878. S. 1–4.
- ↑ a b Vanini, Giulio Cesare na stránkách The Galileo Project, autor Richard S. Westfall (cit. 2017-11-28)
- ↑ a b c d Vanini, Giulio Cesare na stránkách Treccani.it, autor Francesco Paolo Raimondi (cit. 2017-11-28)
- ↑ a b Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 26. díl. V Praze: J. Otto, 1907. 1077 s. cnb000277218. S. 398.
- ↑ a b c TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 175.
- ↑ a b KACHNÍK, Josef. Dějiny filosofie. V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1904. 380 s. cnb000575619. S. 175.
- ↑ Dějiny filosofie. Redakce : Georgij Alexandrov, Mark Mitin aj.; překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II ("Filosofie XV. - XVIII. století"). Praha: Svoboda, 1952. 2 svazky (518 s.). Kapitola II "Přírodní filosofie", s. 67–86. Oddíl první "Filosofie období renesance".
- ↑ a b c HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. 3. díl. 1. vyd. Praha: Academia, 1974. 532 s. cnb002444293. S. 174.
- ↑ Gorfunkel, s. 188.
- ↑ a b c Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535 s. cnb000310940. [Autorem hesla „Vanini" na str. 471 je Jiří Cetl.]
- ↑ Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Vaniniho spis je uveden na str. 276.]
- ↑ HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. 3. díl. 1. vyd. Praha: Academia, 1974. 532 s. cnb002444293. S. 175.
- ↑ HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. 3. díl. 1. vyd. Praha: Academia, 1974. 532 s. cnb002444293. S. 173.
- ↑ HÖLDERLIN, Friedrich. Blažený mezi bohy. Překlad Antonín Pešek. Praha: Český klub, 2000. 318 s. ISBN 80-85637-49-9. [Báseň „Vanini" je na str. 136.]
Literatura
editovat- v češtině
- GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič, 1987. Renesanční filozofie (původním názvem: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda. 377 s. Cnb000035470.
- Dějiny filosofie. Redakce : Georgij Alexandrov, Mark Mitin aj.; překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II ("Filosofie XV. - XVIII. století"). Praha: Svoboda, 1952. 2 svazky (518 s.). Kapitola II "Přírodní filosofie", s. 67–86. Oddíl první "Filosofie období renesance".
- v cizích jazycích
- NAMER, Émile. Documents sur la vie de Jules-César Vanini de Taurisano. Bari: Adriatica Ed., 1961. 196 s.
- NAMER, Émile. La Vie et L'Oeuvre de J.C Vanini, Princes des Libertins mort a Toulouse sur le bucher en 1619. Paris, Librairie Philosophique J. Vrin, 1980. 294 s. ISBN 978-2-7116-4112-3.
- PALUMBO, Raffaele. Giulio Cesare Vanini e i suoi tempi. Napoli, Stabilimento Tipografico di N. Jovene, 1878. 102 s. Dostupné online
- RAIMONDI, Francesco Paolo. Giulio Cesare Vanini nell'Europa del Seicento, con una appendice documentaria, Pisa–Roma, Istituti Editoriali e Poligrafici Internazionali, 2005. 575 s.
- (rusky) RUTENBURG, Viktor Ivanovič. Velikij ital'janskij ateist Vanini. Moskva: Izdatel'stvo Akademii nauk SSSR, 1959. 125 s.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Giulio Cesare Vanini na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Giulio Cesare Vanini
- Dílo Ottův slovník naučný/Vanini ve Wikizdrojích
- Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Vanini, Lucilio ve Wikizdrojích (anglicky)