Georgios Papandreou

řecký politik
(přesměrováno z Georgios Papandreu)

Georgios Papandreou (řecky: Γεώργιος Παπανδρέου; 13. února 1888 Kalentzi1. listopadu 1968, Athény) byl řecký politik, představitel liberálních tendencí. Působil tři funkční období jako premiér Řecka (1944–1945, 1963, 1964–1965). V letech 1950–1952 byl místopředsedou vlády v kabinetech Nikolaose Plastirase a Sofoklise Venizelose. Od roku 1923 sloužil mnohokrát jako ministr, na různých rezortech. Jeho politická kariéra trvala více než pět desetiletí, byl považován za jednoho z nejlepších řečníků na řecké politické scéně. Byl dlouho členem Liberální strany, v roce 1961 založil vlastní stranu Unie středu (Enosis Kentrou). Byl rovněž zakladatelem známé politické dynastie: předsedou řecké vlády se stal jak jeho syn Andreas Papandreu, tak vnuk Jorgos Papandreu.

Georgios Papandreou
Narození13. února 1888
Kalentzi
Úmrtí1. listopadu 1968 (ve věku 80 let)
Athény
Místo pohřbeníPrvní athénský hřbitov
Alma materAthénská univerzita
2nd Secondary School of Patras
Povolánípolitik, ekonom, diplomat a advokát
Oceněnívelkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo
Politické stranyUnie středu
Národní liberální strana
Liberální strana
Democratic Socialist Party of Greece
Nábož. vyznáníCírkev Řecka
ChoťSofia Mineyko (1913–1926)
Cybele Andrianou (1934–1968)
DětiAndreas Papandreu
George G. Papandreou
RodFamily Papandreou
PříbuzníZygmunt Mineyko (tchán)
Jorgos Papandreu, Níkos Papandréou, Andreas Papandreou, Sofia Papandreou a Emilia Nyblom (vnoučata)
FunkcePředseda vlády Řecka (1944–1945)
Předseda vlády Řecka (1963)
Předseda vlády Řecka (1964–1965)
Deputy Prime Minister of Greece
Minister of Education and Religions of Greece
… více na Wikidatech
PodpisGeorgios Papandreou – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vystudoval práva v Athénách (1911) a politické vědy v Berlíně. Jeho politická filozofie byla silně ovlivněna německou sociální demokracií. V důsledku toho byl neústupným antimonarchistou a podporovatelem štědré sociální politiky, ale také extrémním antikomunistou. Již v raném mládí se zapojil do politiky jakožto příznivec vůdce liberálů Eleftheriose Venizelose, který z něj po balkánských válkách udělal guvernéra Chiosu. Jeden z jeho bratrů, Nikos, byl v druhé balkánské válce zabit.

Během politické krize provázené spory o to, na čí straně má Řecko vstoupit do první světové války (král byl pro ústřední mocnosti, Venizelos pro trojdohodu) byl Papandreou jedním z Venizelosových nejbližších podporovatelů proti proněmeckému panovníkovi Konstantinovi I. Když Venizelos v roce 1916 opustil Athény, Papandreou ho doprovodil na Krétu a poté odešel na Lesbos, kde zmobilizoval antimonarchistické příznivce a zajistil podporu pro Venizelosovu povstaleckou pro-dohodovou vládu v Soluni.

Ve všeobecných volbách v roce 1920 Papandreou neúspěšně kandidoval jako nezávislý liberál ve volebním obvodu Lesbos. V roce 1921 jako právník obhajoval Alexandra Papanastasioua, politika uvězněného za kritiku krále Konstantina. Papanastasiou později unikl atentátu od roajalistických extremistů na Lesbu a nakonec se stal roku 1924 řeckým premiérem, to poté, co roku 1922 proběhl úspěšný antimonarchistický převrat a vznikla druhá helénská republika.

Od ledna do října 1923 působil jako ministr vnitra v kabinetu Stylianose Gonatase. Ve volbách v prosinci 1923 byl zvolen poslancem venizelistické Liberální strany za Lesbos a v červnu 1925 působil jako ministr financí (pouhých 11 dní). V letech 1925–1926 generál Theodoros Pangalos vyhlásil diktátorský režim, během té doby byl Papandreou uvězněn. V letech 1930–1932 byl ministrem školství a v roce 1933 ministrem dopravy. Jako ministr školství reformoval řecký školský systém a postavil mnoho škol pro děti uprchlíků z řecko-turecké války.

V roce 1935 založil Demokratickou socialistickou stranu Řecka. Téhož roku se uskutečnil roajalistický převrat generála Georgiose Kondylise a byla obnovena monarchie. Papandreou byl vyhnán z politiky a v roce 1938 vyhoštěn monarchistickým diktátorem Ioannisem Metaxasem.

Po okupaci Řecka silami Osy a vypuknutí druhé světové války byl italskými úřady uvězněn. Později se mu podařilo uprchnout na Blízký východ a připojil se k převážně venizelistické exilové vládě sídlící v Egyptě. S britskou podporou jej král Jiří II. jmenoval premiérem a pod jeho vedením se konala Libanonská konference (květen 1944), kde se sešli exiloví, předváleční i odbojoví řečtí politici, včetně komunistů z ELAS. Papandreou s nimi dohodl vznik poválečné vlády národní jednoty, která měla zabránit hrozící občanské válce. V říjnu 1944 vstoupil do Athén spolu s některými jednotkami řecké a britské armády. Stal se předsedou vlády národní jednoty a snažil se urovnat rostoucí spory mezi komunistickou levicí a pravicí. Poté, co propukly ozbrojené střety známé jako dekemvriana, odstoupil z funkce premiéra. Občanská válka v roce 1946 nakonec stejně propukla.

V letech 1946–1952 sloužil jako ministr práce, zásobování, školství, financí a veřejného pořádku. V letech 1950–1952 byl také místopředsedou vlády. Poté se z vysokých postů stáhl, neboť se stal v Liberální straně nespokojencem, který začal kritizovat Sofoklise Venizelose z ustrnutí a neschopnosti přicházet s novými programy a myšlenkami, čehož důsledkem byla rostoucí hegemonie konzervativců Konstantínose Karamanlíse. V roce 1961 svou rebelii dovršil, když si založil vlastní Unii středu, která měla oživit řecký liberalismus. Nakonec jeho strana vyhrála volby v listopadu 1963 a další v roce 1964, ty dokonce s drtivou převahou. On sám stál v této době v čele dvou kabinetů.

Jeho progresivistická politika jako premiéra vzbudila v konzervativních kruzích velkou nevoli. Terčem nenávisti se začal stávat také jeho syn Andreas, který ovládl mládežnickou organizaci strany a bylo o něm známo, že je mnohem více vlevo než otec (později, po pádu vojenské diktatury, syn založil řeckou sociální demokraciiPASOK). Král Konstantin II. se otevřeně stavěl proti Papandreouově vládě a v armádě docházelo k častým krajně pravicovým spiknutím, která vládu destabilizovala. Tento zuřivý odpor byl z vnějšího pohledu obtížně pochopitelný, neboť v zahraniční politice Papandreou vystupoval značně konzervativně, odmítl například osamostatnění Kypru a vyslal na ostrov řeckou armádu. Byl ovšem také kritikem přílišného vlivu Spojených států v Řecku.[1]

Nakonec král vytvořil rozkol v Unii středu, odvolal Papandreoua z funkce a na jeho místo dosadil jiného politika Unie Georgiose Athanasiadise-Novase (tato krize je známa též jako Apostasia). Tomu se však vládu udržet nepodařilo, načež nastal značný politický chaos. Ten ukončil vojenský převrat v dubnu 1967. Byla nastolena diktatura, tzv. režim plukovníků, s Georgiosem Papadopoulosem v čele. Papandreou byl zatčen a zemřel v domácím vězení v listopadu 1968. Jeho pohřeb se stal masovou demonstrací proti diktatuře. V době diktatury získal též mezi lidem láskyplnou přezdívku Géros tis Dimokratías – Starý muž demokracie.

Soukromý život

editovat

Jeho první žena byla dcerou polského šlechtice a vojáka Zygmunta Mineyka, s ní měl syna Andrease. Druhou ženou byla populární řecká herečka Cybele Andrianouová.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georgios Papandreou na anglické Wikipedii.

  1. Georgios Papandreou | prime minister of Greece | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat