Otevřít hlavní menu

Franz Pfeifer

český poslanec Českého zemského sněmu, agronom, manažer, starosta a podnikatel
O německém a rakouském germanistovi (1815–1868) pojednává článek Franz Pfeiffer.

Franz Pfeifer, plným jménem Franz Julius Pfeifer (12. října 1832 Rumburk[1]13. února 1897 Praha[2]), byl rakouský a český zemědělský podnikatel, agronom a politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady.

Franz Pfeifer

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1872 – 1883
Ve funkci:
1895 – 1897

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1879 – 1885
Stranická příslušnost
Členství Ústavní strana
(ústavověrný velkostatek)
(Klub liberálů – staroněmci)
Německá pokrok. strana

Narození 12. října 1832
Rumburk
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 13. února 1897 (ve věku 64 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma mater pražská polytechnika
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Příbuzenstvo
otec Franz Pfeifer starší
bratr Julius Anton Pfeifer
manželka Johanna Münzberg
synovec Heinrich Pfeifer
synovec Julius Pfeifer
švagr Franz Klier

Obsah

BiografieEditovat

Pocházel z vlivné českoněmecké rodiny. Jeho otcem byl průmyslník Franz Pfeifer starší (1806–1845). Bratr Julius Anton Pfeifer (1834–1906) působil rovněž jako průmyslový podnikatel. Synovec Heinrich Pfeifer (1862–1936) působil coby nakladatel, tělovýchovný aktivista a politik. Další synovec Julius Pfeifer (1864–1934) podnikal v průmyslu. Spřízněn byl i s podnikatelem Johannem Josefem Münzbergem (jeho manželkou byla Johanna rozená Münzberg, dcera J. Münzberga). Švagrem Franze Pfeifera byl českoněmecký politik Franz Klier (1819–1884). Měl tři syny; Franz Pfeifer byl inženýrem a majitelem cihelny v Praze, Victor Pfeifer působil jako lékař ve Vídni a Robert Pfeifer se koncem století uvádí jako posluchač vídeňské zemědělské vysoké školy.[2][3]

Franz Pfeifer vychodil reálnou školu v České Lípě. Vystudoval pražskou polytechniku, kde se coby student zapojil do dění v revolučním roce 1848. V letech 1849–1861 působil v rakouské armádě, hned zpočátku se účastnil tažení v Uhersku, kde onemocněl cholerou a jeho stav již byl považován za beznadějný. Ovšem díky fyzické odolnosti se z nemoci vyléčil. V roce 1854 byl účasten krymské války a roku 1859 tažení v Itálii. Z armády odešel v hodnosti nadporučíka. Věnoval se pak správě svého zemědělského statku v Újezdu nade Mží, který se brzy stal vzorovým zemědělským podnikem. Zaváděl zde moderní agronomické postupy. V roce 1862 zavedl jako první na Plzeňsku používání anglického žacího stroje. Zřídil továrnu na líh a kvasnice. Pro své zaměstnance postavil dělnické domky. Angažoval se i ve veřejném a politickém životě. V roce 1863 založil v Tuškově okresní zemědělský a lesnický spolek. V roce 1868 zde založil spořitelnu a záložnu, kterou sám vedl. Byl okresním starostou v Touškově. Již v roce 1865 mu Město Touškov udělilo čestné občanství. V domovském Újezdu vykonával funkci místního školního inspektora a zasadil se zde o výstavbu nové školy.[2][3]

Ve volbách roku 1879 byl zvolen do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor). Zastupoval velkostatkářskou kurii.[4]

Národní listy ho uváději jako státoprávně (pročesky) orientovaného konzervativního velkostatkáře,[5] ovšem seznam nově zvolených poslanců v listu Das Vaterland ho naopak řadí mezi ústavověrného (centralistické, provídeňské) poslance.[6] Na Říšské radě se v říjnu 1879 uvádí jako člen staroněmeckého Klubu liberálů (Club der Liberalen).[7] Ve vídeňském parlamentu byl aktivní zejména v živnostenské komisi. Sám byl dlouholetým členem plzeňské obchodní a živnostenské komory. V 70. letech 19. století také zastával funkci náhradníka v zemské komisi pro revizi pozemkové daně.[3]

Kromě toho byl aktivní i v zemské politice. Ve volbách v roce 1872 byl zvolen ve velkostatkářské kurii (nesvěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu.[8] Mandát zde obhájil i ve volbách v roce 1878.[9] Uvádí se jako člen Strany ústavověrného velkostatku (provídeňsky, centralisticky orientovaná platforma, odmítající české státoprávní aspirace).[10] Patřil mezi nejaktivnější poslance a pracoval zejména v komisi pro okresní a obecní záležitosti a od roku 1877 v zemské zemědělské radě (od roku 1880 v jejím užším výboru). Ve volbách v roce 1883 byl ústavověrný velkostatek poražen federalisticky orientovanou Stranou konzervativního velkostatku a Pfeifer tak svůj mandát ztratil.[3]

Do zemského sněmu se po delší přestávce vrátil ještě ve volbách v roce 1895, nyní za kurii venkovských obcí (obvod Teplice, Duchcov, Bílina). Uvádí se jako německý liberál (Německá pokroková strana).[11]

Byl předákem českoněmeckých hospodářských a zemědělských sdružení. Předsedal Německému ústřednímu svazu pro Čechy a spoluzakládal a vedl Ústřední svaz německých zemědělských společenství. Podílel se na rozdělení zemské zemědělské rady na německou a českou sekci a až do své smrti pak byl předsedou německé sekce. Měl velký podíl na zřízení Dělnické úrazové pojišťovny pro Čechy (od roku 1889 byl jejím prezidentem). Zastával i další posty ve vedení průmyslových podniků. Byl prezidentem akciových cukrovarů v Žatci a Kryrech, členem správní rady Union banky nebo České severní dráhy.[2][3]

Za své zásluhy získal Řád železné koruny III. třídy.[11] Zemřel v únoru 1897 po několikaměsíční těžké nemoci.[3]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Rumburk
  2. a b c d Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 8. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Pfeifer, Franz Julius (1832-1897), Agronom und Politiker, s. 30. (německy) 
  3. a b c d e f Franz Pfeifer. Bohemia. Únor 1897, roč. 70, čís. 45, s. 1-2. Dostupné online. 
  4. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  5. Národní listy, 11. 7. 1879, s. 1.
  6. Das Vaterland, 11. 7. 1879, s. 1-2.
  7. Parlamentarisches. Salzburger Volksblatt: unabh. Tageszeitung f. Stadt u. Land Salzburg. Říjen 1879, roč. 9, čís. 126, s. 1-2. Dostupné online. 
  8. http://www.psp.cz/eknih/1872skc/1/stenprot/004schuz/s004001.htm
  9. http://www.psp.cz/eknih/1878skc/1/stenprot/002schuz/s002003.htm
  10. Národní listy 24. 9. 1878, http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=5011295&picp=&it=0&s=djvu
  11. a b NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazyEditovat