Fernando Cento
Fernando Cento (10. srpna 1883, Pollenza – 13. ledna 1973, Řím) byl italský římskokatolický duchovní, arcibiskup, apoštolský nuncius a kardinál.
| Jeho Eminence Fernando Cento | |
|---|---|
| Kardinál-biskup z Velletri | |
 | |
| Církev | římskokatolická |
| Jmenování | 23. dubna 1965 |
| Předchůdce | Clemente Micara |
| Nástupce | Ildebrando Antoniutti |
| Heslo | „Impendam et super impendar“ |
| Svěcení | |
| Nižší svěcení | 23. září 1905 |
| Jáhenské svěcení | 17. prosince 1905 |
| Kněžské svěcení | 23. prosince 1905 |
| Biskupské svěcení | 22. července 1922 1. spolusvětitel Domenico Pasi 2. spolusvětitel Placido Ferniani |
| Kardinálská kreace | 15. prosince 1958 kreoval Jan XXIII. |
| Titul | kardinál-kněz |
| Vykonávané úřady a funkce | |
| Zastávané úřady |
|
| Osobní údaje | |
| Země |  Itálie |
| Datum narození | 10. srpna 1883 |
| Místo narození | Pollenza, Itálie |
| Datum úmrtí | 13. ledna 1973 (ve věku 89 let) |
| Místo úmrtí | Řím, Itálie |
| Místo pohřbení | Chiesa San Antonio (Pollenza) |
| Národnost | italská |
| Alma mater | Papežská univerzita Gregoriana Univerzita La Sapienza |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatNarodil se 10. srpna 1883 v Pollenze jako syn Evarista Centa a jeho druhé manželky Ermelindy Andreani. Měl nevlastní sestru Rosu a bratra Vincenza.[1]
Studoval v semináři v Maceratě a kanonické právo na Papežská univerzita Gregoriana. Získal také doktorát z literatury na univerzitě La Sapienza.[1]
Dne 19. března 1904 byl vysvěcen na ostiáře a lektora. Dne 8. dubna 1905 přijal svěcení na exorcistu a akolytu. Dne 23. září 1905 byl vysvěcen na podjáhna a 17. prosince na jáhna.[1]
Dne 23. prosince 1905 byl vysvěcen na kněze. Získal dispenz kvůli jeho nízkému věku.[1]
Byl profesorem literatury v semináři v Maceratě a filosofie na státním institutu. Byl znám jako dobrý kazetel. Během první světové války pracoval ve vojenské nemocnici v Anconě.[1]
Dne 15. listopadu 1917 mu byl udělen titul Kaplan Jeho Svatosti.[1]
Od roku 1918 do roku 1919 byl osobním sekretářem papežského majordoma arcibiskupa Giovanni Tacciho.[1]
Byl kanovníkem katedrální kapituly v Maceratě.[1]
Dne 22. července 1922 jej papež Pius XI. jmenoval biskupem diecéze Acireale. Biskupské svěcení přijal 3. září 1922 z rukou kardinála Giovanni Tacciho, biskupa Domenica Pasiho a biskupa Placida Fernianiho.[1]
Dne 24. června 1926 byl ustanoven titulárním arcibiskupem ze Seleucia Pieria a apoštolským nunciem ve Venezuele.[1]
Dne 26. července 1927 byl převeden jako nuncius do Peru. Působil jako chargé d’affaires v Ekvádoru.[1]
Dne 9. března 1946 se stal apoštolským internunciem v Lucembursku a nunciem v Belgii.[1]
Od roku 1950 byl nunciem v Lucembursku. Dne 26. října 1953 byl jmenován nunciem v Portugalsku.[1]
Dne 2. června 1953 se zúčastnil korunovace britské královny Alžběty II.[1]
Dne 15. prosince 1958 jej papež Jan XXIII. jmenoval kardinálem-knězem ze Sant'Eustachio. Dne 12. března 1959 převzal kardinálský biret a titulární kostel.[1]
Dne 12. února 1962 byl jmenován hlavním penitenciářem Posvátné Apoštolské penitenciárie.[1]
Dne 23. dubna 1965 byl jmenován kardinálem-biskupem z Velletri.[1]
Zemřel 13. ledna 1973 ve 4 ráno v Římě. Pohřební mši vedl arcibiskup Luigi Punzolo. Pohřben byl v kostele svatého Antonína v Pollenze.[1]
Reference
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fernando Cento na Wikimedia Commons - (anglicky) GCatholic
- (anglicky) Catholic Hierarchy
