Otevřít hlavní menu

Evenkové (rusky Эвенки, Evenki), též zvaní Tunguzové, jsou z části kočovný národ čítající asi 67 000 osob (2009) v Rusku, Číně a Mongolsku. Žijí na střední a východní Sibiři, hlavně mezi řekami Jenisej a Lena, ale i kolem Amuru a Ochotského moře a na Sachalinu. Nejvíce jich je soustředěno v bývalém Evenckém autonomním okruhu, od roku 2007 součásti Krasnojarského kraje. Zhruba polovina Evenků žije v Číně, malá část i v Mongolsku.

Evenkové
P270a Drunken Tungus at Vorogovo.jpg
Populace
přibližně 67 000
Rusko Ruská federace 35 527 (2002)
Čína Čína 30 505 (2000)
Jazyk(y)
ruština, evenkijština
Náboženství
šamanismus, pravoslaví, lamaismus
Evenkský dřevěný čum; z etnografického muzea v Ulan Ude (Burjatsko)
Země předků Evenků – severovýchodní Čína (Mandžusko)
Rozšíření Evenků

Obsah

HistorieEditovat

 
Evenkijský lovec a šamanka v roce 1862.
 
Evenkové v roce 1912

Za nejstarší předky Evenků jsou pokládáni nositelé Glazkovské kultury, žijící v 2. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu a na horním toku Amuru. Během 1. tisíciletí př. n. l. migrovali na sever, kde asimilovali a částečně vytlačovali starší jukagirské a částenš i jenisjeské obyvatelstvo. Právě v této době si předkové Evenků osvojili chov sobů. Na přelomu 1. a 2. tisíciletí do etnogeze Evenků zasáhli předkové Jakutů, migrující na sever povodím Leny. Jakuti a Evenkové na sebe vzájemně působili přebíráním prvků kultury i jazyka. Poněkud jinak probíhal vývoj jižních a východních Evenků. Jejich předkové byli podmaněni svými vzdálenými příbuznými, Džürčeny, kteří v 8. století v povodí Amuru a Ussuri vytvořili království Bochaj. Džürčeni se živili chovem dobytka a prasat, pěstováním pšenice a prosa. Předkové Evenků byli vazaly džurčenských vládců, věnovali se sběru ženšenu, říčních perel a lovu kožešinové zvěře, což byl hlavní artikl obchodu mezi Džürčeny a Čínou. Roku 1115 dokonce Džürčeni ovládli Peking a založili v severní Číně císařskou dynastii Ťin. V polovině 12. století se Džürčeni dostali do sporu s Mongoly, jejichž chána Ambagaje roku 1156 zavraždili. Jeho prasynovec Čingischán v letech 12151234 říši Džürčenů dobyl. Evenky si však Mongolové nikdy nepodmanili. Přímými potomky Džürčenů jsou Mandžuové, podíleli se také na etnogenezi Nanajců a spolu s nivchskými kmeny také Oročů a Ulčů. Džürčeni však ovlivnili i kulturu jižních a východních Evenků, kteří pod jejich vlivem začali chovat dobytek, koně a obdělávat půdu. Od počátku 17. století na území Evenků ze západu pronikali ruští kozáci, kteří od Evenků vybírali jasak - daň placenou ve formě kožešin. Zároveň na jihu usilovali o podmanění Evenků Mandžuové, což vyvolalo neúspěšné povstání náčelníka Bombogora. Ten sice dokázal sjednotit kmeny jižních a východních Evenků, byl však mandžuským vojskem poražen a roku 1640 zabit. V 19. století byla část Evenků formálně obrácena na pravoslavné křesťanství, ve skutešnosti ale dál zůstali šamanisty. Za sovětské éry v Rusku byli Evenkové nuceni se vzdát svého tradičního způsobu života a pracovat na státních farmách. Sovětská vláda potlačovala jazyk a většinu tradic.

Dnešní situaceEditovat

Po zániku Sovětského svazu dostali Evenkové možnost obnovit svou kulturu a tradice, včetně šamanství a chovu sobů. Velkým problémem zůstává alkoholismus a na území Ruska asimilace s Rusy. Na území Mongolska a Číny je situace podobná, zejména co se týče asimilace s majoritním etnikem.

JazykEditovat

Jazykem Evenků je evenkijština z tunguzo-mandžuské skupiny altajské jazykové rodiny. Ovládá jí ještě přibližně 30.000 osob. Hlavním jazykem je však pouze pro necelých 16.000 Evenků, ti ostatní používají v každodenní komunikaci spíše ruštinu nebo čínštinu. Evenkijština se dělí na tři skupiny dialektů: severozápadní, jimiž se hovoří severně od Nižní Tunguzky, jihozápadní mezi Jenisejem a Vitimem a východní mezi Vitimem a Ochotským mořem. Dilaekty se rozlišují výslovností sykavek, hlásce s ve východních dialektech odpovídá na severozápadě h a na jihozápadě š.[1]

Náboženství a mytologieEditovat

Z jejich jazyka se vžilo do mezinárodního povědomí hlavně slovo šaman, které už v 17. století uvedl do literatury ruský kněz protopop Avvakum, který se s šamany Evenků setkal během svého vyhnanství na Sibiři. Dodnes si mnozí Evenkové udržují tradiční šamanistické náboženství, i když byli ovlivnění pravoslavným křesťanstvím. Nejvyšší evenský bůh se nazývá Ekšarí – bůh tajgy. Mezi další důležitá božstva patří Dilačasluneční božstvo nebo zlý duch Chargi.

Evenkové věří, že dříve zde byla pouze voda, země málo a člověk neměl kde kočovat. Mamut jménem Cheli se rozhodl člověku pomoc a svými kly vytáhl z vody velký kus země, na kterém se usídlili všichni lidé.

Tradiční způsob životaEditovat

Evenky můžeme rozdělit podle tradičního způsobu života do tří skupin.

  • Jižní Evenkové žijí na území Mongolska, severovýchodní Číny a jihovýchodní Sibiře na východ od řeky Zeji – tito Evenkové se tradičně živí chovem koní, skotu, velbloudů, ovcí a koz. Tradičním obydlím je jurta podobná mongolské, také oděv je ovlivněn mongolskou kulturou, kromě šamanismu vyznávají Často i buddhismus.
  • Východní Evenkové někdy označovaní i jako Oročeni žijí na jihovýchodě Sibiře mezi řekami Udou a Amguní, ale i na nejzazším severovýchodě Číny. Kočují podél řek. Chovají soby a koně. věnují se i zemědělství a rybolovu, méně lovu.
  • Severní Evenkové jsou majoritní skupinou, žívící se tradičně kočovným chovem sobů, dále pak lovem, rybolovem a sběračstvím. Tradičním obydlím je čum – kuželovitý stan s dřevěnou konstrukcí potažený kůžemi nebo kůrou.

Evenkijský kalendářEditovat

Tak jako jiné přírodní národy si i Evenkové vytvořili kalendář, v němž jsou jednotlivé měsíce nazvány podle typických činností nebo dění v přírodě. Názvy měsíců jsou obdobné jako u kalendářních systémů severoamerických indiánů, některé názvy si přímo odpovíédají, např. březen - měsíc vran, červen - měsíc trávy. Evenkové slaví příchod nového roku v období zimního slunovratu. Názvy měsíců jsou násleující.

  • Ingileche "Měsíc mrazu" nebo Giravun "měsíc chůze v prachovéím sněhu"- leden
  • Ektenkire "Měsíc sněhu na větvích" - únor
  • Turaan "Měsíc vran" - březen
  • Sonkan "Měsíc sobích kolouchů" nebo Tyglan "Měsíc rozmrzání vody" - duben
  • Čukalacha "Měsíc trávy" - květen
  • Mučun "Měsíc rašících modřínů" nebo Ilkun "Měsíc jahod" - červen
  • Irkin "Měsíc parohů v lýčí" nebo Nganman "Měsíc komárů" - červenec
  • Gor guolacha "Měsíc pelichání hus a kachen" - srpen
  • Orokon "Měsíc říje" - září
  • Sigeleche "Měsíc zamrzání vody" - říjen
  • Govdiön "Měsíc lovu kožešin" - listopad
  • Mudan "Měsíc konce" nebo Choron "měsíc vrcholu" - prosinec

[2]

FolklórEditovat

Mezi folklór řadíme ústní tradice (písně, příběhy), tradiční odívání, tradiční kuchyni a jiné. Evenkové mají folklór podobný hlavně folklóru etnických skupin Sibiře tunguzo-mandžuské jazykové větve altajské rodiny – Evenové, Oročové, Nanajci.

Hudební a taneční tradiceEditovat

K důležitým prvkům evenckého folklóru patří zpěv, při kterémž se napodobují zvuky zvířat (hlavně ptáků) a kruhové tance. Kruhové tance, tzv. chora spočívají v tom, že lidé v kruhu tancují rychleji nebo pomaleji podle rychlosti písně, kterou zpívají. Zde je evencká píseň:

Slyším hlas,
matčin hlas.
Zas dělám svůj první luk.
Ve svistu šípů v boru sosnovým.
Zpívám písně a brusinky jím.
Ó Ekšarí
Dětství je pryč.
Teď jenom sám, u ohně
se psy sedávám.
Ó Ekšarí.

— Bagdarína (tuto evenckou píseň přeložila Pavlína Brzáková)

Tradiční kuchyněEditovat

Mezi nejdůležitější složky evencké kuchyně patří produkty ze soba, tedy maso, mléko a vnitřnosti. Kromě masa ze sobů používají Evenkové maso z ryb a jiných zvířat žijících v tajze. Evenkové konzervují maso tak, že ho usuší. Usušené a na plátky nakrájené maso se nazývá chulikta. Chybějící vitamíny Evenkové doplňují různými lesními plody, jako například brusinkami. K dalším tradičním pokrmům evencké kuchyně patří óma – chlebová placka z nekvašeného těsta. K tradiční nápojům patří sobí mléko a brága (kvas) – nízkoalkoholický nápoj z cukru, vody a chlebového droždí.

FotogalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Vasiljevič, G., F.: Evenki. Leningrad: Akademija Nauk SSSR, 1968, s. 8
  2. Vasiljevič, G., F.: Evenki. Leningrad: Akademija Nauk SSSR, 1968, s. 43-44

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat