Dvojník

člověk, který vypadá velmi podobně nebo naprosto stejně jako někdo jiný

Jako dvojník se označuje člověk, který vypadá velmi podobně nebo naprosto stejně jako někdo jiný. Vidění sebe samého je poměrně častým motivem pověstí a strašidelných historek, zpravidla je to považováno za zlé znamení. Psychologicky byl tento jev několikrát popsán, halucinace sebe samého se objevuje po intoxikaci alkoholem, u epileptiků a jiných duševně nemocných. Označuje se jako heautoskopie.[1]

„Dvojník #1", malba Sebastiana Bienieka, 2018.
Kresba dvojčat

Typy dvojníků

editovat

Podobní lidé

editovat

Pokud jsou si dva lidé podobní, mluvíme o nich jako o dvojnících. Velmi podobná si bývají jednovaječná dvojčata, u ostatních lidí, byť i blízkých příbuzných, bývá vysoká podobnost poměrně málo častá, většinou jsou mezi lidmi patrné rozdíly. Často se ovšem stává, že nám nějaký člověk typově připomíná někoho jiného.

Při malých zkušenostech s lidmi jiných národností a ras se nám mohou cizinci jevit velmi podobní – například mnohým lidem v Česku všichni Vietnamci připadají stejní.

Čas od času se objevují (zpravidla zcela nepodložené) zprávy o dvojnících významných osobností:

  • buď se tvrdí, že nějaká významná osobnost zemřela a místo ní vystupuje její dvojník – například zpěvák Paul McCartney prý zemřel v r. 1966 při autonehodě a byl nahrazen svým dvojníkem Williamem Campbellem.
  • nebo se naopak po úmrtí významné osobnosti tvrdí, že ve skutečnosti nezemřela, ale žije v ústraní, přičemž zemřelý byl jen nastrčený dvojník – to se tvrdilo např. o zpěváku Elvisovi Presleym nebo komiku Andy Kaufmannovi.

Vidění sebe samého

editovat

Jev, kdy člověk vidí své druhé já, se objevuje v pověstech, ale popsali jej i někteří známí spisovatelé, ať už se jednalo o jejich vlastní zážitek nebo příhodu, která se jim donesla. Často se vyskytuje u lidí trpících epilepsií. Z psychologického hlediska se tento jev označuje jako heautoskopie (halucinace vlastní osoby) a jde vlastně o jeden z typů autoskopie (iluzivní pocit, že člověk vidí sám sebe zvenku). Vyskytuje se také negativní heautoskopie, kdy člověk naopak nevidí ani sám sebe, například v zrcadle. Tato vlastnost byla v pověstech přisuzována upírům. S heautoskopií souvisí také bilokace, pocit, že jsem byl na dvou (nebo více) místech současně.[1] Dalším podobným jevem je Capgrasův syndrom. Postižený, který jím trpí, má utkvělou představu, že někteří lidé v jeho okolí jsou ve skutečnosti pouhými dvojníky, kteří nahradili původní osoby.[2]

Vidění vlastního dvojníka ve snu je poměrně vzácné.

V pověstech a literatuře je vidění dvojníka považováno za velmi zlé znamení. Pokud člověk uvidí své vlastní já, zpravidla krátce na to zemře, nebo jej stihne nějaká pohroma. Méně častý je případ, kdy se dvojník za člověka obětuje, takže o život přijde dvojník. Dvojník někdy nemusí být zcela identickou kopií, může být starší nebo mladší. Často bývá dvojník jakýmsi negativem své předlohy (člověk je dobrák, jeho dvojník je zlý, člověk je ostýchavý a zamlklý, jeho dvojník suverénní a mnohomluvný apod.).

Lidská duše

editovat

V minulosti se jako dvojník označovala také duše člověka, vlastně jakési éterické já. Když člověk zemřel, duše jej opustila, dvojník tedy odešel na onen svět.[3]

Klonování člověka zatím není proveditelné a staví se proti němu i etické zábrany, nicméně je poměrně oblíbeným tématem sci-fi a fantasy literatury a filmu.

Dvojník v kultuře

editovat

Dvojník – podobný jedinec

editovat

Literatura

editovat

Dvojník – druhé já

editovat

Literatura

editovat
  • Johann Wolfgang Goethe: Z mého života (Aus meinem Leben: Dichtung und Wahrheit) – popisuje svůj vlastní zvláštní zážitek, kdy cestou do Drusenheimu náhle spatřil jet proti sobě své druhé já, o několik let později pak skutečně onou cestou jel opačným směrem.
  • Alfréd de Musset – několikrát měl vidění sebe sama, objevuje se v některých jeho básních.
  • Adelbert von Chamisso: Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (Peter Schlemihls wundersame Geschichte) – hlavní hrdina prodá ďáblu svůj stín, který je jakýmsi jeho druhým já, se ztrátou stínu ztratí i kus ze sebe.
  • Fjodor Michajlovič Dostojevskij – trpěl epilepsií, několikrát viděl sám sebe, což uplatnil v dílech Dvojník',' Idiot.
  • Robert Louis Stevenson: Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde) – klasický příklad „druhého vtělení“ – úslužný a tichý doktor Jekyll se mění ve své zvrhlé, kruté a zlomyslné dvojče – pana Hydea.
  • Edgar Allan Poe: William Wilson – povídka o muži, který je celý život pronásledován svým dvojníkem, klasická ukázka dvojníka, přinášejícího neštěstí.
  • Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye (The Picture of Dorian Gray) – Dorian Gray má svůj portrét, který místo něj stárne a přejímá všechny strázně života, zatímco Dorian zůstává mladíkem.
  • John Ronald Reuel Tolkien: Nedokončené příběhy (Unfinished Tales), krátká povídka Věrný kámen[4] – kameník postaví sochu sebe sama, socha pak zachrání hořící dům v jeho nepřítomnosti, kameníkovi se na těle objeví popáleniny, jeden z mála příkladů dvojníka, který není symbolem neštěstí, ale ochráncem.
Související informace naleznete také v článku Dvojrole.
  • Philippe de Broca: Muž z Acapulca (Le Magnifique) – komedie, v níž se spisovatel (Jean-Paul Belmondo) ztotožňuje s hlavním superhrdinou svých knih.
  • Chuck Russel:Maska (The Mask) – Stanley Ipkiss (Jim Carrey) se po nasazení kouzelné masky mění ve své alter ego, z plachého a bojácného muže se tak stává extravagantní a bláznivý vtipálek.
  • David Fincher: Klub rváčů (Fight Club) – vypravěč (Edward Norton) trpí duševní poruchou, při níž se setkává se svým druhým já (Brad Pitt), opět příklad dvojníka, který je tím, čím by jeho předloha chtěla být.
  • Peter Farrelly, Bobby Farrelly: Já, mé druhé já a Irena (Me, Myself & Irene) – komedie o muži, který trpí rozdvojenou osobností.
  • Joel Schumacher: Číslo 23 (The Number 23) – Walter Sparrow (Jim Carrey) si zakoupí knihu, v jejímž hlavním hrdinovi se stále více poznává.

Dvojník – klon, kopie

editovat

Dvojník jako klon se objevuje především ve sci-fi a fantasy, může tak vzniknout celou řadou způsobů, např. genetickým klonováním, kouzlem, jako důsledek cestování časem (časový klon).

Literatura

editovat
  • Frank Herbert: Duna – v jednotlivých příbězích knižní ságy se objevují různé případy klonování a dvojnictví – tvaroví tanečníci (osoba, která na sebe dokáže vzít podobu jakéhokoli člověka, později i s převzetím části jeho vlastností a vzpomínek); gholové (geneticky vypěstované klony zemřelých); Kwisatz Haderach – člověk s předzvěstnými schopnostmi, výraz znamená zkrácení cesty, ten, kdo dokáže být na několika místech současně. V posledním románu série, Píseční červi Duny se objevují dokonce dva gholové Paula Atreida současně, a protože každý byl vyvchováván jiným způsobem, jeden z dvojníků je šlechcetný a přátelský, zatímco druhý je krutý a povýšený.
Související informace naleznete také v článku Dvojrole.

Genetické klony

editovat

Kouzlem vzniklé klony

editovat
  • Claude Zidi: Asterix a Obelix (Astérix et Obélix contre César) – kouzelný posilující nápoj po přidání mléka dvouhlavého jednorožce vytvoří armádu klonů Asterixe s Obelixem.
  • John McTiernan: Poslední akční hrdina (Last Action Hero) – filmová postava se kouzelnou vstupenkou dostává do našeho světa, v němž se mimo jiné setká i s hercem, který ji představuje.
  • Simpsonovi: Speciální čarodějnický díl XIII, epizoda Pošlete klony: Homer si koupil kouzelnou houpací síť, vyrábějící jeho klony, aby sám nemusel pracovat. Jenže i klony si začnou tvořit své další klony, v souladu s naukou o genetice jsou navíc občas zmutované...

Časové klony

editovat

Reference

editovat
  1. a b VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9. S. 40–45. 
  2. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. S. 581. 
  3. LECOUTEUX, Claude. Víly, čarodějnice a vlkodlaci ve středověku - Příběh dvojníka. Praha: Volvox Globator, 1998. 
  4. TOLKIEN, John Ronald Reuel. Nedokončené příběhy. Praha: Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0453-8. Kapitola Drúadané, s. 406–408. 

Literatura

editovat
  • ROGERS, Robert: Psychoanalytic Study of the Double in Literature. Detroit : Wayne State University Press, 1970
  • MILLER, Karl: Doubles : Studies in Literary History. Oxford : Oxford University Press, 1987
  • FISCHER, Otokar: Dějiny dvojníka, In Duše, slovo, svět, Praha 1965
  • LUKAVEC, Jan: Nepřítel v zrcadle. In Zneklidňující svět zrcadel, Praha 2010

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat