Jean-Pierre Jeunet

Jean-Pierre Jeunet (* 3. září 1953, Roanne) je francouzský filmový režisér. Znám je především díky snímkům Vetřelec: Vzkříšení a Amélie z Montmartru.

Jean-Pierre Jeunet
Jean-Pierre Jeunet a belgická herečka Émilie Dequenneová na Festivalu amerického filmu v Deauville (2009)
Jean-Pierre Jeunet a belgická herečka Émilie Dequenneová na Festivalu amerického filmu v Deauville (2009)
Narození 3. září 1953
Francie Roanne, Loire, Francie
Alma mater Lyceum Henriho Poincaré
Aktivní roky 1978–současnost
Manžel(ka) Liza Sullivan
César
Nejlepší režie
2004Příliš dlouhé zásnuby
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Umělecká kariéraEditovat

V mládí zcela propadl kresleným groteskám a komiksům, které ovlivnily jeho tvorbu a dovedly ho až k práci u filmu. Recenze na animované filmy začal psát do časopisů, jako je Charlie menusel, Fantasmagorie, A suivre nebo do slavného komiksového magazínu Fluide Glacia. V 17 letech začal soukromě, amatérsky nátačet krátkometrážní filmy, v čemž pokračoval i během filmových studií v Nancy.

Po seznámení s kreslířem Marcem Carem na Annecy's Animation Festival natočil svůj první krátký animovaný film L'Évasion (1978), na němž se Caro hluboce podepsal. Jejich spolupráce vydržela dlouho. Točili spolu i reklamy a hudební klipy, kde nasbírali dostatek zkušeností, aby vytvořili další animovaný film Le Manége (1980). Rok nato vznikl první krátký černobílý hraný snímek této dvojice. Opravdu si s ním vyhráli, vždyť trvalo rok a půl, než vytvořili zbraně a kostýmy do této fantaskní 26minutové válečné záležitosti. Nakonec se však píle vyplatila a za Le Bunker de la derniére rafale (1981) dostali několik festivalových cen.

Ty mu umožnily přijít po 10 letech s celovečerním snímkem Delikatesy (1991), stylizovanou morbidní komedií o řezníkovi, jenž žije ve světě, kde je nedostatek masa a tak problém „řeší“ zabíjením cizinců a prodejem masa z nich. Tento velice osobitý příběh se setkal s nečekaným úspěchem jak u diváků, tak u kritiků a Jean-Pierre Jeunet začal mít volné ruce. Před Delikatesami však stihl natočit ještě dva krátké filmy: Pas de repos pour Billy Brakko (1984), který byl založen na Carových komiksech a který byl oceněn Césarem za nejlepší krátký film v roce 1985 a Foutaises (1989), kde se poprvé setkal s hercem Dominiquem Pinonem, který jej od té doby provází celou jeho filmovou kariérou. Herec zde díky obrazové montáži vypráví, co má a co nemá rád. Tento motiv se později vyskytuje i v jeho předposledním filmu Amélie z Montmartru (2001), kde objevil výbornou, v té době ještě poměrně neznámou herečku Audrey Tautou. Původně Amélii měla hrát Emily Watsonová , která od projektu z osobních důvodů odstoupila. Audrey do filmu vnesla své osobní kouzlo a jakousi „rarachovitost“ – možná i díky tomu film vyhrál například hlavní cenu filmového festivalu v Karlových Varech. On sám o něm říká, že to byl jeho vysněný osobní film, ve kterém mu bránila jen spolupráce s Carem. Otázkou také je, do jaké míry Amélii ovlivnilo to, že se v té době on sám po několika letech opět zamiloval.

Ještě předtím však předcházely dva úplně odlišné snímky. Ve filmu Město ztracených dětí (1995) zachází v experimentování oproti Delikatesám ještě dále. Hlavní není příběh, kde bláznivý vědec krade dětem jejich sny. V něm staví do popředí vizuální stránku filmu, což je pochopitelné v době, kdy se francouzskou kinematografií šířila tzv. „cinéma du look“, která se vyznačovala absencí dialogů, osobitým vizuálním stylem a novými fantaskními světy. Po tomto snímku se Jeunet a Caro rozešli.

Je zvláštní, že takovýto režisér, který nebyl nikdy zvyklý na přílišnou gradaci příběhu a spíše se soustředil na obrazovou stránku věci, se rozhodl spolupracovat s Hollywoodem (konkrétně společností 20th Century Fox) – přitom běžná komerční produkce na akci prakticky stojí. A tak se pustil do druhého „před-améliovského“ projektu Vetřelec: Vzkříšení (1997), který je mu kritiky nejvíce vytýkán. Nejvtipnější je ale skutečnost, že už o filmu Vetřelec z roku 1980 on sám napsal tehdy toto: „Vetřelec je velice příjemná komedie, v níž se astronauté vracející se z Měsíce snaží chytit svého kocoura, který se schovává v raketě. Aby se jim to povedlo, použijí řadu chytrých triků, a jeden z nich dokonce najde kostým příšery s dlouhými drápy, která vystraší jejich mazlíčka. Po několika nehezkých nehodách získá hlavní hrdinka kocoura nazpět a nechá planetu Crypton explodovat.“ Je nutno však říci, že celá sága Vetřelce se vyznačuje tím, že jednotlivé díly se od sebe liší jak příběhem, tak vizuálním pojetím, a tak v této věci jeho osobitý Vetřelec určitě nezklamal. Navíc se mu do něj povedlo obsadit své dva oblíbené herce: Dominiqua Pinona (samozřejmě) a Rona Perlmana.

Jeho předposledním snímkem jsou Příliš dlouhé zásnuby (2004); opět s Audrey Tautou. Byl zkritizován jako „Amélie v zákopech a bez humoru“. Úspěchu Amélie nedosáhl.

Charakteristika styluEditovat

Nedá popsat několika slovy. Je to muž plný rozporů, což se odráží i v jeho filmové tvorbě. (Má i různorodé vzory: básníka a písničkáře Jacquese Préverta, kreslíře komiksů Fredericka „Texe“ Averyho a režiséra Marcela Carného.) A tak není divu, že na jedné straně je podepsán například pod „Amélií“ nebo „Městem ztracených dětí“, jež se sobě nápadně podobají. A to nejen například Dominiquem Pinonem, podle kterého už se tak trochu dá rozpoznat Jeunetův film, ale i poetickými barvami a puntičkářskou scénografií, jež jsou v těchto filmech prakticky totožné, i když u druhého filmu zachází Jeunet až do jakéhosi experimentu. Do experimentu, kde se záběry mění z roztomilé „hračičkovitosti“ do pokřivených vypouklých záběrů, které nahánějí strach. Podobnost je navíc autorem potvrzena i úplnou shodou titulků na začátku obou snímků.

Na druhé straně jsou tu hollywoodské filmy typu „Vetřelce“ nebo „Příliš dlouhých zásnub“, v nichž si svoji osobitost naštěstí pořád udržuje, leč je v nich Hollywood jaksi cítit. Už se v nich nerozplývá nad obrazem, ale snaží se najít silný, stupňovaný příběh. Nedokáže se jím však řídit úplně, a tak se i tyto filmy odlišují od typické americké komerční produkce.

Jeho snímky však zaručeně poznáme podle typizovaných, možná až karikovaných postav, na něž má určitě vliv Jeunetova vášeň pro komiks a grotesky. Jeho figury trpí obrovským klubkem zlozvyků, jež balancují na hranici úsměvnosti a nesouhlasu.

FilmografieEditovat

  • 2013 L’Extravagant voyage du jeune et prodigieux T.S. Spivet (Podivuhodná cesta zázračného mladého T. S. Spiveta)
  • 2009 Galimatyáš (Micmacs à tire-larigot)
  • 2004 Příliš dlouhé zásnuby (Un long dimanche de fiançailles)
  • 2001 Amélie z Montmartru (Le fabuleux destin d'Amélie Poulain)
  • 1997 Vetřelec: Vzkříšení (Alien: Resurrection)
  • 1995 Město ztracených dětí (La cité des enfants perdus)
  • 1991 Delikatesy (Delicatessen)
  • 1989 Foutaises (Blbiny)
  • 1984 Pas de repos pour Billy Brakko (Billy Brakko nezná odpočinku)
  • 1981 Le Bunker de la derniere rafale (Bunkr posledního výstřelu)
  • 1980 Le Manege (Kolotoč)
  • 1978 L' Évasion (Útěk)

Externí odkazyEditovat