Otevřít hlavní menu

Alfred Duff Cooper

britský politik, diplomat a spisovatel
(přesměrováno z Duff Cooper)

Alfred Duff Cooper, 1. vikomt Norwich, GCMG, DSO, PC (22. února 1890 – 1. ledna 1954), známý jako Duff Cooper, byl britský politik a diplomat za Konzervativní stranu a spisovatel. Byl ostrým kritikem politiky appeasementu a jediným členem britské vlády, který složil funkci kvůli nesouhlasu s podpisem Mnichovské dohody.[1]

Alfred Duff Cooper
Duff Cooper 1941.jpg
Rodné jméno Alfred Duff Cooper
Narození 22. února 1890
Londýn
Úmrtí 1. ledna 1954 (ve věku 63 let)
Vigo
Alma mater New College
Eton College
Zaměstnavatel Foreign Office
Ocenění Řád za vynikající službu
rytíř velkokříže Řádu sv. Michala a sv. Jiří
Politická strana Konzervativní strana
Manžel(ka) Lady Diana Cooperová (do 1954)
Děti John Julius Norwich
Rodiče Alfred Cooper
Funkce Člen 34. parlamentu Spojeného království (1924–1929)
Člen 35. parlamentu Spojeného království (březen 1931 – říjen 1931)
Člen 36. parlamentu Spojeného království (1931–1935)
Člen 37. parlamentu Spojeného království (1935–1945)
Ministr války Spojeného království (1935–1937)
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Napsal šest knih, včetně autobiografie Old Men Forget a biografie francouzského diplomata Talleyranda. Je také autorem románu Operace Heartbreak (1950).

Obsah

ŽivotEditovat

Původ a vzděláníEditovat

Alfred Duff Cooper byl jediným synem oblíbeného lékaře vyšší společnosti Sira Alfreda Coopera a Lady Agnes Duffové. Měl příbuzenský vztah i s královskou rodinou, jeho strýc z matčiny strany, první vévoda z Fife, si vzal dceru krále Eduarda VII. Louisu, zatímco jeho prababička z matčiny strany byla hraběnka Elizabeth Hayová, nemanželská dcera krále Williama IV. a jeho milenky Dorothy Jordanové. Cooper prošel typickou výchovou mladého gentlemana ve Wixenfordské škole, Eton College a na oxfordské New College.

 
Alfred Duff Cooper na své svatbě s Lady Dianou Mannersovou v roce 1919

Mládí a manželstvíEditovat

V Oxfordu se seznámil s Johnem Nevilem Mannersem, který ho uvedl do kruhu mladých aristokratů a intelektuálů a seznámil ho mj. se Lady Dianou Mannersovou. V té době si vypěstoval pověst bonvivána, věnujícího se čile hazardu, ženám i alkoholu.

Po absolvování Oxfordu vstoupil do diplomatických služeb. Jelikož jeho práce na šifrovacích metodách měly celonárodní význam, byl až do roku 1917 vyřazen z vojenské služby. Až v roce 1917 nastoupil do jednotek Grenadier Guards.[2] Když se jako poručík vyznamenal v bojích roku 1918, obdržel za svou statečnost Řád za vynikající službu (DSO). Téměř všichni z jeho nejbližších přátel ale přišli ve válce o život, což ho ještě víc sblížilo s Lady Dianou Mannersovou. Vzali se v roce 1919.[3]

Manželství Coopersových bylo poznamenáno řadou aférek, Duff byl manželce nevěrný s francouzsko-americkou zpěvačkou a dědičkou firmy na šicí stroje Daisy Fellowesovou, dámou salónů Glorií Guinnessovou, spisovatelkami Louise Levequeovou de Vilmorin a Susan Mary Alsopovou,[4][5] manželkou hráče póla Boye Capela nebo modelkou Maxime de la Falaiseovou. Lady Diana údajně zálety svého manžela tolerovala.[6]

Politická dráhaEditovat

Po návratu do diplomatických služeb se stal osobním tajemníkem dvou ministrů a ve 20. letech sehrál významnou roli v řešení egyptské a turecké krize, jejímiž výsledky byl vznik nezávislého Egypta a republikánského Turecka. Následně se stal v roce 1924 členem parlamentu za konzervativce v obvodu Oldham a jeho nástupní řeč se zařadila mezi nejuznávanější v celém století. Získal si renomé jako oddaný stoupenec premiéra Stanleyho Baldwina a jako přítel tehdejšího státního pokladníka Winstona Churchilla. Sám Cooper se stal finančním tajemníkem ministerstva války, ale o místo přišel v roce 1929, kdy konzervativci utrpěli porážku ve volbách.

Začal se tedy věnovat literatuře a napsal životopisnou knihu Talleyrand (1932), za kterou si vysloužil chválu kritiky a zajistil si trvalý autorský úspěch.[7] V roce 1937 vyšla i v českém překladu Josefa Hrůši v nakladatelství J. R. Vilímka. V roce 1931 se po odstoupení původního kandidáta utkal znovu o místo poslance ve volbách a vrátil se do Parlamentu, ve kterém pak zasedal až do roku 1945.[8]

V roce 1931 se vrátil i do kabinetu jako finanční tajemník ministerstva války, následně stejnou funkci vykonával i na ministerstvu financí. V roce 1935 se stal ministrem války a v roce 1937 prvním lordem Admirality. Ve stejné době dokončil životopis britského vojevůdce Douglase Haiga. Patřil k nejhlasitějším kritikům premiéra Neville Chamberlaina a jeho politiky appeasementu. Po Chamberlainovu rozhlasovém projevu k nárokům Německa na československé pohraničí si do deníků poznamenal: „Pokud nyní opustíme Čechy, nebo jim dokonce doporučíme vzdát se, budeme odpovědni za jednu z největších zrad v historii. Pokud to nyní vzdáme, bude to konec Anglie a konec demokracie.“[1] Den po podpisu Mnichovské dohody rezignoval.[1] K tomu uvedl, že by ho mohli přimět přijmout „válku se ctí, nebo mír s ostudou“, ale „válka s ostudou – to bylo příliš mnoho“.[9] Další z kritiků appeasementu v řadách konzervativců, poslanec Vyvyan Adams popsal Cooperovu rezignaci jako „první krok na cestě zpět k duševnímu zdraví národa“. Cooper se později významně zapojil do slavné „norské debaty“ v roce 1940, která vedla k Chamberlainovu pádu.

V té době vykreslovala německá propaganda Coopera jako jednoho se ze tří nejnebezpečnějších válečných štváčů.[10] Za premiérství Winstona Churchilla se stal ministrem informací, ale byl odstaven od dění v roce 1941 po kontroverzním jmenování stálým ministrem v Singapuru. Významnější roli hrál až po jmenování vládním zmocněncem pro Svobodnou Francii v roce 1943 a o rok později velvyslancem ve Francii. V Paříži měl velký úspěch. Podle historika P. H. Bella byl tak „oddaný frankofil“, že pokoušel trpělivost ministerstva zahraničí kvůli nadměrné snaze o prohloubení britsko-francouzských vztahů až do míry aliance, která měla ovládnout poválečnou Evropu.[11] Ani po vítězství labouristů ve volbách v roce 1945 nebyl z místa velvyslance odvolán. Nový ministr zahraničí Ernest Bevin oceňoval jeho blízké vztahy s mnoha francouzskými politiky včetně anglofobního Charlese de Gaulla.[12] V lednu 1947 inicioval bez pokynů z Londýna jednání, která vyvrcholila podpisem Smlouvy z Dunkerque. Jeho návrh na vznik britsko-francouzské vojenské aliance tehdy Léon Blum pochopil jako oficiální londýnskou nabídku.[13] 

Cooper opustil úřad velvyslance v roce 1947. O rok později byl vyznamenán Řádem sv. Michala a sv. Jiří nejvyššího stupně rytíř velkokříže. Až do své smrti se pak věnoval především literatuře. V této době napsal autobiografii Old Men Forget a nakonec byl v roce 1952 povýšen do šlechtického stavu jako Vikomt Norwich v Aldwicku v Hrabství Sussex, v roce 1952. Jeho manželka ale odmítala být nazývána Lady Norwichová a dál používala jméno Lady Diana Cooperová.

Zemřel v roce 1954, ve věku 63 let.

RodinaEditovat

Duff Cooper měl jediného legitimního potomka. Syn John Julius Norwich (narozen 1929) se stal známým spisovatelem a televizním moderátorem. Vydal i sbírku otcových deníků pod titulem The Duff Cooper Diaries: 1915–1951.[14] Vnučka Duffa Coopera Artemis Cooperová vydala několik knih, včetně korespondence manželů Cooperových (A Durable Fire: The Letters of Duff and Diana Cooper, 1913–50). Cooperovou vnučkou je také scenáristka Allegra Hustonová. Cooperova neteř Enid Levitová (dcera jeho sestry Stephanie) je babičkou premiéra Davida Camerona.

Biografii o Cooperovi napsal John Charmley. Podle Coopera bylo pojmenováno britské literární ocenění, Cena Duffa Coopera.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Duff Cooper na anglické Wikipedii.

  1. a b c ŠIŠKA, Miroslav. Mnichov je zrada, řekl v Chamberlainově vládě jediný muž. Novinky.cz. 2016-10-23. Dostupné online [cit. 2016-10-24]. 
  2. COOPER, DUFF. The Papers of Alfred Duff Cooper (1st Viscount Norwich). [s.l.]: Cambridge University Press Dostupné online. (anglicky) 
  3. Diana herself had revealed that although she was brought up as a daughter of the eighth Duke of Rutland, she was actually fathered by Harry Cust, a Lincolnshire landowner and Member of Parliament (MP).
  4. Vanity Fair (February 2006)
  5. Revealed: Duff Cooper's secret second son. www.telegraph.co.uk. 8 January 2006. Dostupné online [cit. 1 May 2010]. (anglicky) 
  6. John Julius Norwich:'Deep down, I'm shallow. I really am'. www.telegraph.co.uk. 4 June 2008. Dostupné online [cit. 1 May 2010]. (anglicky) 
  7. Cooper, 2001 (1932).
  8. Peele, Gillian "St George's and the Empire Crusade" in Cook, Chris and Ramsden, John (eds/) By-elections in British politics.
  9. NORWICH, John Julius. A History of England in 100 places. London: John Murray, 2011. ISBN 978-1-84854-606-6. S. 425. (anglicky) 
  10. Stenton, Michael. Radio London and Resistance in Occupied Europe: British Political Warfare 1939–1943. [s.l.]: Oxford University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0-19-820843-X. S. 9–10. (anglicky) 
  11. Bell, P.H France and Britain, 1940-1994: The Long Separation London: Routledge, 2014 page 72.
  12. Bell, P.H France and Britain, 1940-1994: The Long Separation London: Routledge, 2014 page 72.
  13. Bell, P.H France and Britain, 1940-1994: The Long Separation London: Routledge, 2014 page 74.
  14. Norwich, 2005.

Externí odkazyEditovat