Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko
Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko (rusky Дмитрий Фёдорович Лавриненко; 14. října 1914 – 18. prosince 1941) byl sovětský tankový velitel ruské národnosti. V roce 1990 získal vojenské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu in memoriam. Byl nejúspěšnějším tankovým esem vojsk Spojenců v druhé světové válce. Zničil 52 tanků Wehrmachtu.[1] Všechny své úspěchy dokázal získat během 2,5 měsíce bojů (od října do poloviny prosince 1941), hlavně během bitvy o Moskvu, při níž byl pak při dělostřeleckém ostřelování smrtelně raněn.
| Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko | |
|---|---|
 | |
| Narození | 14. října 1914 Krasnodar |
| Úmrtí | 18. prosince 1941 (ve věku 27 let) Volokolamsky District |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | Nadporučík (straršij lajtnant) |
| Složka | Tankové vojsko |
| Jednotka | 15. tanková divize 4. tanková brigáda 1. gardová tanková brigáda |
| Války | druhá světová válka |
| Vyznamenání | Leninův řád Hrdina Sovětského svazu |
 multimediální obsah na Commons | |
Život editovat
Mládí editovat
Narodil se ve stanici Besstrašnaja (dnešní Otradněnskij rajón, Krasnodarský kraj) do rodiny Kubánských kozáků.[2] Jeho otec Fjodor Prokofjevič Lavriněnko se zúčastnil první světové války. Během občanské války se přidal na stranu bolševiků a padl v bojích proti protibolševickým vojskům. Matka Matriona Prokofjevna tak vychovávala syna sama. Po ukončení občanské války vstoupila do komunistické strany a pracovala v místní samosprávě městečka Sladkij (Armavirskij raon). Zemřela v roce 1985.
V roce 1931 ukončil střední školu ve stanici Vozněsenskaja a ve městě Armavir pokračoval ve studiu, přičemž po jeho ukončení chtěl být učitelem.[3] Po skončení tříměsíčního kurzu začal pak jako sedmnáctiletý učit ve škole v městečku Sladkij, kde žil společně s matkou.
Vojenská kariéra editovat
V roce 1934 se jako dobrovolník přihlásil do Dělnickorolnické rudé armády. Původně nastoupil do jednotek kavalérie. V květnu 1938 ukončil tankový kurz v hodnosti podporučík (mladší lajtnant). Zúčastnil se operací při invazi do Polska v roce 1939 a obsazení Besarábie v roce 1940.
V období napadení země nacistickým Německem působil ve funkci velitele čety v 15. tankové divizi (16. mechanizovaný sbor) ve městě Stanislav resp. Stanisławów (dnes Ivano-Frankivsk). Se svou jednotkou se podílel na obranných bojích na západní Ukrajině. Při ústupových bojích odmítl zničit svůj poškozený tank a byl jedním z těch, kterým se podařilo ustoupit před Němci i s bojeschopným vozidlem.
Dne 19. srpna 1941 byla v Stalingradské oblasti ze zbytků 15. a 20. tankové divize vytvořena 4. tanková brigáda. Její velením byl pověřen plukovník M. E. Katukov.[4] Lavriněnko byl pověřen velením jedné z tankových čet tanků T-34. Dne 23. září 1941 se brigáda začala přesouvat na frontu a byla doplněna o lehké tanky BT. Brigáda byla zařazena do 1. gardového střeleckého sboru gen. D. D. Leljušenka.
Začátkem října byla 4. tanková brigáda nasazena do bojů proti německé 2. tankové skupině u města Mcensk.[3] Lavriněnko byl u vesnice Pervij Vojin dne 6. října nasazen do protiútoku proti Němcům. Německé tanky tu zničily protitankové kanóny sovětské motostřelecký jednotky a pásy drtily postavení pěchoty. Lavriněnkova četa 4 tanků T-34 útočila na nepřítele z lesa a opakovaně se přemisťovala, čímž vytvořila zdání početnější skupiny a přinutila Němců ustoupit. Němci ztratili 15 tanků.[5] Lavriněnkův oddíl ani jeden. Sám v boji zničil 3 tanky.
Dne 11. října už měl Lavriněnko podle sovětských zdrojů na kontě 7 zničených německých tanků, 1 protitankový kanón a 2 čety pěchoty.[3] Již o několik dní později byla jednotka stažena k Moskvě do prostoru k Volokolamsku.
Při přesunu se jeho tank přesouval odděleně od zbytku brigády. Byl totiž původně zvlášť pověřen obranou štábu 50. armády. Její velitel okamžitě, jak se dozvěděl o přesunu brigády poslal Lavriněnka za jeho jednotkou. Při přesunu ho zastihli příslušníci sousední 49. armády, protože v důsledku ústupu 17. střelecké divize zůstala v tomto prostoru nebráněnému cesta k městu Serpuchov. Lavriněnko se svým tankem v oblasti městečka Protvino při Serpuchova napadl přesunující se německý motocyklistický prapor, který celý „rozprášil”. V boji zničil několik protitankových kanónů a ve spolupráci s pěchotou získal několik zajatců. Ukořistil také 6 minometů, 10 motocyklů s přívěsným vozíkem, 1 protitankový kanón a štábní autobus, který přivezl ke své brigádě.
V druhé polovině října 4. tanková brigáda vedla spolu s jednotkami 316. střelecké divize (gen. Panfilov) ve Volokolamské oblasti těžké obranné boje. U obce Lyscevo vedly jeho 3 T-34 a 3 BT-7 (BT nepatřily k tankové brigádě ale k pěchotní divizí) proti 18 německým tankům boj, při kterém Němci přišli o 7 tanků a byli nuceni ustoupit . Lavrinenkov útok pomohl pěchotě obsadit obec. Sověti ztratili 2 BT a 2 T-34.[3] Jeho tank zůstal poslední bojeschopný z jeho čety.
Dne 11. listopadu 1941 byla 4. tanková brigáda rozkazem nejvyššího velení přejmenována na 1. gardovou tankovou brigádu.[6]
Dne 17. listopadu kryl u obce Šiškino ústup jednotek 690. střeleckého pluku 316. divize, kde s osamoceným maskovaným tankem T-34 spustil palbu na německou obrněnou kolonu tvořenou osmi tanky. Zničil 3 lehké a 3 střední tanky a zabránil obklíčení střeleckých jednotek, které podporoval a pak ustoupil.
Další den, 18. listopadu se spolu s ustupujícími střeleckými oddíly nacházel v při štábu 316. divize u obce Gusenevo. Němci obec obklíčili a napadli. Při minometných propadu zahynul velitel divize generálmajor Panfilov. Jeho smrt se Lavrinenka hluboko dotkla. Okamžitě nařídil posádce tanku vyrazit do protiútoku, proti postupující formaci 8 německých tanků. Jeho stroj zničil 7 tanků. Osmému německému tanku se podařilo uniknout, neboť v Lavriněnkově tanku se zasekl závěr kanónu. Rozzuřený Lavrinenko vyskočil z tanku a začal střílet po německých tankistech, kteří vylézali z hořících vozidel, z osobní pistole. V tomto okamžiku do prostoru boje přijelo asi 10 německých tanků, které z boku zasáhly Lavrinenkův T-34. Ve vozidle smrtelně zranili radistu Sarova. Lavrinenko a nabíječ Fedotov ho vytáhli, těžko raněného, z hořícího tanku. Řidič, M. I. Bědnyj zahynul v tanku. Jeho tělo následně shořelo při výbuchu munice, před tím, než ho stihli vytáhnout z tanku.
5. prosince 1941 byl Lavrinenko navržen na vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. V návrhu se uvádělo, že od 4. října do 5. prosince zničil 37 nepřátelských tanků.
7. prosince se začala sovětská protiofenzíva v prostoru Istry. 1. gardová tanková brigáda začala s podporou ženijních jednotek postupovat směrem na Volokolamsk. 18. prosince nadporučík Lavrninenko velel rotě tanků T-34, kterým se podařilo při pronásledování Němců obsadit obce Pokrovskoje a Goriuny. Lavriněnko u obce Goriuny napadl německou jednotku o síle 10 tanků s podporou pěchoty, která se snažila obklíčit útočící sovětské jednotky. Zlikvidoval jeden (svůj v pořadí 52.) německý tank, dva protitankové kanóny a asi 50 pěšáků.[5] V obci Goriuny vystoupil Lavrinenko z tanku a chystal se podat hlášení o průběhu boje veliteli 17. tankové brigády N. A. Černojarovovi. Obec však byla vystavena těžkému dělostřeleckému a minometných ostřelování nepřítele. Zahynul v důsledku zásahu střepinou granátu blízko velitelského stanoviště brigády.
Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko se za dva a půl měsíce bojů zúčastnil 28 ozbrojených střetů, při kterých zničil 52 tanků nepřítele. Během bojů sám přišel o tři své tanky.[5] Stal se tak nejúspěšnějším tankovým esem sovětských ozbrojených sil v druhé světové válce. Lavriněnko aktivně využíval výhodu tanku T-34. S jistotou manévroval na bojišti, využíval nerovnosti terénu na své krytí. Při palbě často měnil svou pozici a znovu útočil z nového směru. Vícekrát tak vytvořil u nepřítele falešný dojem činnosti několika skupin tanků najednou. Navíc, podle svědectví kolegů, byl Lavriněnko přesným střelcem. Snažil se přiblížit k nepříteli maximální rychlostí a vést palbu na vzdálenost 150 – 400 m, kdy už nemohl minout. Bojoval na tancích T-34/76 typ 1941, ve kterých velitel tanku současně sloužil i jako střelec.[7]
Pohřben byl na bojišti nedaleko cesty mezi obcemi Pokrovskoje a obcí Goriuny (nyní Anino). V roce 1967 bylo místo jeho hrobu nalezeny studenty 296. střední školy v z Moskvy. Následně byl slavnostně pohřben na oficiálním pohřebišti – ve společném hrobě u vesnice Dankovo, Istrijském rajónu, za přítomnosti jeho matky Matrjony Prokofjevny Lavriněnkové, bývalého komisaře pluku J. J. Komlova a studentů.
Osobní život editovat
V létě 1941 se ve Vinnici oženil se svou přítelkyní Ninou, teké rodačkou z Kubaně, kterou poznal před začátkem války ve městě Stanislav na západní Ukrajině. Byla evakuována s rodinami důstojníků na východ. Nejprve se přesunula do Stalingradu, kde se naposled společně setkali. Později byla evakuována do Střední Asie (do Fergany v Uzbekistánu). Absolvovala kurz zdravotní sestry a v létě 1942 byla poslána na frontu. Při přesunu přes Armavir se oddělila od jednotky aby mohla navštívit svou tchyni, která tam byla evakuována. Zahynula při německém náletu na železniční stanici v Armaviru.
Ocenění editovat
Dne 22. prosince 1941 mu byl posmrtně udělen Leninův řád.
Po skončení války pozdější maršál tankových vojsk M. E. Katukov a armádní generál D. D. Leljušenko, řad bývalých spolubojovníků a krajanů (zejména spisovatelů) z Kubáně podávali vícekrát návrh na jeho ocenění a vyznamenání. V 60. a 70. letech byly tyto návrhy zamítnuty. K ocenění došlo až 5. května 1990, kdy mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu in memoriam (medaile č. 11615[2]).
U obce Kalinovo nedaleko Serpuchova je na jeho počest postaven památník v podobě tanku T-34/85. Jsou po něm pojmenovány školy v obci Besstrašnyj, měste Protvino, ulice v Moskvě, Orlu, Volokolamsku, Armaviru a Krasnodaru.
Byl vyobrazen ve filmu Jurije Ozerova Bitva před Moskvou.
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dmitrij Fiodorovič Lavrinenko na slovenské Wikipedii.
- ↑ WW2 Top Soviet Tank Aces [online]. wio.ru [cit. 2020-04-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Geroi Sovietskogo Sojuza Lavrinenko Dmitrij Fiodorovič - Geroji strany (rus.: Герой Советского Союза Лавриненко Дмитрий Фёдорович :: Герои страны) [online]. warheroes.ru [cit. 2020-04-06]. Dostupné online. (ruský)
- ↑ a b c d Bratinskij, MB, sovětských tankovye asy. (Rus .: Советские танковые асы) Moskva, Eksmo, 2008, s. 47 - 65.
- ↑ Sten. 4-ja tankovaja brigada (rus.: 4-я танковая бригада) [online]. tankfront.ru [cit. 2020-04-06]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c KATUKOV, Michail. Na ostrine glavnogo udara (rus.: На острие главного удара) [online]. militera.lib.ru [cit. 2020-04-07]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ 1-ja gvardejskaja tankovaja brigada (rus.: 1-я гвардейская танковая бригада) [online]. tankfront.ru. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Tankovij as Dmitrij Lavrinenko (rus.: Танковый ас Дмитрий Лавриненко) [online]. armor.kiev.ua [cit. 2020-04-07]. Dostupné online. (rusky)
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko na Wikimedia Commons
