Chlorid promethitý
Chlorid promethitý je radioaktivní anorganická sloučenina složená z chloru a promethia.
| Chlorid promethitý | |
|---|---|
 | |
| Obecné | |
| Systematický název | chlorid promethitý |
| Anglický název | promethium(III) chloride |
| Německý název | Promethium(III)-chlorid |
| Sumární vzorec | PmCl3 |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 13779-10-7 |
| EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) | 237-420-0 |
| PubChem | 14475784 |
| SMILES | [Cl-].[Cl-].[Cl-].[Pm+3] |
| InChI | InChI=1S/3ClH.Pm/h3*1H;/q;;;+3/p-3
Key: KAKNBYVEBALXNX-UHFFFAOYSA-K |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 251,35 g/mol |
| Teplota tání | 737 °C (1010 K) |
| Teplota varu | 1670 °C (1940 K) |
| Hustota | 4,19 g/cm3 |
| Rozpustnost ve vodě | rozpustný |
| Struktura | |
| Krystalová struktura | hexagonální |
| Hrana krystalové mřížky | a = 739 pm, c = 421 pm |
| Bezpečnost | |
 Radioaktivní | |
| NFPA 704 |   |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Příprava
editovatChlorid promethitý lze připravit zahřátím oxidu promethitého na teplotu 580 °C v proudu suchého chlorovodíku.[1]
Vlastnosti
editovatChlorid promethitý je radioaktivní fialová pevná látka, která ve tmě světle modře nebo zeleně září, kvůli radioaktivitě promethia.[2] Chlorid promethitý krystalizuje v hexagonální soustavě typu chloridu neodymitého s prostorovou grupou P63/m (číslo 176) a mřížkovými parametry a = 739 pm, c = 421 pm a dvěma molekulami na elementární buňku.[1][3] Při zahřátí chloridu promethitého v přítomnosti vody vzniká růžový chlorid-oxid promethitý.[1][3]
Využití
editovatChlorid promethitý (s izotopem promethia 147Pm) byl využit k přípravě dlouhozářících signálních světel a tlačítek. Promethium-147 emituje beta záření (elektrony) a má poločas rozpadu několik let. Elektrony jsou následně pohlceny luminoforem, čímž vzniká záře.[4] Na rozdíl od jiných nuklidů promethia, promethium-147 nevyzařuje částice alfa, které by degenerovaly luminofor.[5]
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Promethium(III) chloride na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c Gmelins Handbuch der anorganischen Chemie. [s.l.]: Springer-Verlag 292 s. Dostupné online. ISBN 978-0-387-93459-4. S. 31, 61–62, 181. (anglicky)
- ↑ HOLLEMAN, Arnold F.; WIBERG, Egon; WIBERG, Nils. Lehrbuch der anorganischen Chemie. [s.l.]: Walter de Gruyter 2149 s. Dostupné online. ISBN 978-3-11-017770-1. (německy)
- ↑ a b WEIGEL, F. Die Chemie des Promethiums. In: Radiochemie. Berlin, Heidelberg: Springer, 1969. Dostupné online. ISBN 978-3-540-35960-9. DOI 10.1007/BFb0051097. S. 588–589. (německy)
- ↑ HAYNES, William M. CRC Handbook of Chemistry and Physics, 92nd Edition. [s.l.]: Taylor & Francis 2656 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4398-5511-9. S. 4-28. (anglicky)
- ↑ LAVRUKHINA, Avgusta Konstantinovna. Аналитическая химия технеция, прометия, астатина и франция. [s.l.]: Наука 318 s. Dostupné online. OCLC 24709397 (rusky) Analytická chemie technecia, promethia, astatu a francia.