Chemické názvosloví (také chemická nomenklatura) je systém pro pojmenování chemických sloučenin. Celosvětově nejčastěji používaným systémem je nomenklatura vytvořená a vyvinutá Mezinárodní unií pro čistou a užitou chemii (International Union of Pure and Applied Chemistry, IUPAC).
Logo Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii (International Union of Pure and Applied Chemistry, IUPAC)Antoine Laurent de Lavoisier, zakladatel moderní chemie a tvůrce prvních zásad chemického názvosloví
Systematický název sloučeniny podle IUPAC odpovídá souboru pravidel pro tvorbu systematických názvů chemických sloučenin a zajišťuje, že každá sloučenina má pouze jeden formálně přijatý název. Pravidla IUPAC jsou obsažena v několika publikacích odlišených barvami. Tyto barevné knihy jsou doplněny konkrétními doporučeními, která jsou pravidelně publikována v časopise Pure and Applied Chemistry:
Správný název chemické sloučeniny by měl být jednoznačný, tedy označovat právě jednu chemickou entitu na dané úrovni popisu. Přednostně by název měl vystihovat složení a strukturu dané sloučeniny.
Na základě pravidel je možné vytvořit právě jeden preferovaný systematický název. Ale i systematické názvosloví může generovat více platných názvů, proto mají některé sloučeniny i alternativní názvy. Většinou jsou převzaté z běžného triviálního nebo historického názvu této sloučeniny. Ty jsou také akceptovány a jsou známé jako doporučený název IUPAC.
Mezinárodní systematické názvosloví je v angličtině a je základem pro pravidla chemického názvosloví daného národního jazyka.
Chemická nomenklatura, Antoine Laurent de Lavoisier (1787)Jako první pokusy chemického názvosloví lze označit názvy vytvořené alchymisty. Byly triviální a často nereprezentovaly složení látky, naopak se jej snažily utajit. Alchymie vznikla během prvních několika století našeho letopočtu a svůj největší rozkvět zažila ve středověku. Do Evropy se rozšířila ve 13. století a byla praktikována až do 18. století.
Na konci osmnáctého století vznikl první moderní systém chemické nomenklatury, který vytvořil francouzský chemik Antoine Laurent de Lavoisier (1743–1794). Roku 1787 vydal spis o chemické nomenklatuře a v roce 1789 publikoval Pojednání o základech chemie (Traité de elementaire de chimie).
V roce 1782 francouzský chemik Louis-Bernard Guyton de Morveau publikoval další zdokonalení anorganického chemického názvosloví, kterou nazval Konstantní metoda denominace. Systém byl vydán jako učebnice ve spolupráci s Claude Louis Bertholletem (1748–1822), Antoine-François de Fourcroyem a Antoine Laurent de Lavoisierem. Tento názvoslovný systém podporoval také švédský chemik Jöns Jakob Berzelius (1779–1848), který jej přeložil do němčiny.
Dosud publikovaná nomenklatura se zabývala pouze anorganickými sloučeninami. V polovině devatenáctého století však došlo k masivnímu rozmachu organické chemie a snaze pojmenovat a popsat struktury organických sloučenin.
V roce 1892 byla do Ženevy svolána mezinárodní konference národních chemických společností, z níž vzešly první široce přijímané návrhy na standardizaci nomenklatury anorganické i organické chemie.
V roce 1913 byla Mezinárodní asociací chemických společností zřízena komise pro nomenklaturu, ale její činnost byla přerušena první světovou válkou.
V roce 1919 byla založena Mezinárodní unií pro čistou a užitou chemii (IUPAC).[1]
V roce 1921 IUPAC poprvé jmenoval komise pro organickou, anorganickou a biochemickou nomenklaturu. Za svůj hlavní úkol IUPAC považoval a považuje stanovení mezinárodních norem pro chemickou nomenklaturu.
Členy IUPAC, tedy národními přidruženými organizacemi, mohou být národní chemické společnosti, národní akademie věd nebo jiné orgány zastupující chemiky. Existuje padesát čtyři národních přidružených organizací a další tři odborné přidružené organizace.
Obrázky, zvuky či videa k tématu chemické názvosloví na Wikimedia Commons 
