Otevřít hlavní menu

Bitva na řece Frigidus

bitva
(přesměrováno z Bitva u Frigidu)

Bitva na řece Frigidus, někdy též Bitva u řeky Frigidus, byl vojenský střet mezi východořímským císařem Theodosiem s jeho západořímským protějškem uzurpátorem Eugeniem, ke kterému došlo mezi 5.6. září roku 394 n. l. Tato bitva byla jedním z největších válečných střetnutí v římských dějinách a znamenala naprostou katastrofou pro Západořímskou říši, její vojsko ztratilo v bitvě své nejlepší a nejcennější jednotky, ale také definitivní triumf křesťanství nad starými pohanskými bohy.

Bitva na řece Frigidus
Bitva na řece Frigidus, Johann Weikhard von Valvasor (1689)
Bitva na řece Frigidus, Johann Weikhard von Valvasor (1689)
trvání: 5.6. září 394
místo: řeka Frigidus (dnes Vipava), dnešní Slovinsko
casus belli: • Eugeniova uzurpace císařského trůnu na Západě
• Eugeniova obnova upadajícího pohanství, restaurace pohanských kultů namísto křesťanství a církve
výsledek: • vítězství Theodosia I. a krátkého sjednocení říše pod neomezenou vládu
• konečná christianizace impéria
strany
křesťanské labarum Východořímská říše Greek Roman Laurel wreath with branches vector.svg Západořímská říše
velitelé
křesťanské labarum Theodosius I.
křesťanské labarum Stilicho
král Alarich I.
křesťanské labarum Timasius
křesťanské labarum Bacurius
křesťanské labarum Gainas
Greek Roman Laurel wreath with branches vector.svg Eugenius
Greek Roman Laurel wreath with branches vector.svg Arbogast

síla
křesťanské labarum 20 000–30 000 vojáků
20 000 Vizigótů
Greek Roman Laurel wreath with branches vector.svg 35 000–50 000 vojáků
ztráty
nejasné
10 000 Vizigótů
až 5 000 vojáků
neznámé (značné)

PříčinyEditovat

K budoucímu válečnému střetnutí mezi oběma částmi impéria se postupně schylovalo již ode dne 15. května 392, kdy byl nalezen císař Valentinianus II. oběšený ve své rezidenci ve Vienne. Zda byl zavražděn spiklenci vedenými Flaviem Arbogastem, vojevůdcem franckého původu s titulem magister militium in praesenti, nebo z důvodu své faktické bezmocnosti sám spáchal sebevraždu, zůstává nejasné. Nový císař zemřel příliš mlád (bylo mu 20 let), Arbogast byl jeho poručníkem a byl to také on, kdo jej po vítězství Theodosia nad uzurpátorem Maximem jako vládce západní části říše potvrdil. Jenže Arbogast mohl mít na smrti císaře zájem, vztahy mezi těmito muži nebyly právě ideální. Vysloveně se nesnášeli a navíc jeden druhému zasahovali do mocenských choutek. Situace vyvrcholila v okamžiku, kdy Valentinianus osobně předal Arbogastovi dopis s jeho odvoláním. Ten se prý údajně neovládl a křičel: „Ty jsi mi velení nedal, takže mi jej ani nemůžeš vzít!“ Později 15. května byl mladý císař nalezen mrtvý a hlavním podezřelým se logicky stal Arbogast, který mohl ke smrti nepohodlného císaře mít nejvíc důvodů. Nicméně Arbogast nemusel vraždou císaře v podstatě nic získat, protože jako Frank nemohl pomýšlet na císařský purpur a veškerou faktickou moc už ve svých rukou stejně držel. Jisté je jen to, že Arbogast o své výlučné postavení nepřišel a sehrál znovu svou roli při zvolení dalšího císaře.

Nedlouho na to 22. srpna 392 byl rétor Flavius Eugenius, který byl jen povrchním křesťanem, prohlášen Arbogastem za císaře Západu. Eugenius brzy dosáhl porozumění s pohanskými senátory v Římě. Naproti tomu Theodosius striktně odmítal uznat Eugenia za svého spoluvládce, třebaže Eugenius o to velice usiloval a ve vztahu k Theodosiovi hodlal zaujmout postavení podřízeného vládce. K vyjádření toho nechal také nadále razit mince s Theodosiovým portrétem. Theodosiovo odmítnutí nalézt modus vivendi nepochybně sehrálo svoji roli v rozhodnutí pohanské strany v Římě usilovat o potlačení křesťanství. Tato snaha pohanů se však již jeví jako zcela anachronická. Především Flavianus se horlivě zasazoval o restauraci pohanství, zatímco jeho přítel a příbuzný Quintus Aurelius Symmachus, který před lety podporoval uzurpaci Magna Maxima, zaujímal v této situaci rezervovanější stanovisko.

Dne 23. ledna 393 povýšil Theodosius svého druhého syna Honoria na císaře Západu (starší Arcadius se stal augustem už v roce 383), čímž byla jakákoli šance na dohodu s Eugeniem a Arbogastem zmařena. Bitva na řece Frigidus byla konečným důsledkem východořímského císaře Theodosia, jak sesadit nechtěného Eugenia a překazit poslední vážné pokusy pohanů o obnovu upadajících kultů a zastavení procesu christianizace říše, čili návratu do dob před císařem Konstantinem I. Pro impérium by to znamenalo hrozbu v podobě náboženské nejednoty mezi oběma jeho částmi. Západořímská říše, mnohem méně christianizovaná než její východní část, se pod vedením Eugenia stále více uchylovala k návratu ke staré víře, což provázelo obnovování starých nebo již zaniklých pohanských institucí, chrámů a soch, ale i dosazováním pohanů do důležitých pozic v říši. Poměry v Západořímské říši se tak pomalu vracely do doby císaře Juliána Apostaty. Vztahy mezi pohany a křesťany byly napjatější. Líčení křesťanských historiků, že pohané plánovali přeměnit kostely ve stáje, je nutné brát s určitou rezervou. Zřejmě se jednalo pouze o určitou podrážděnou reakci na obnovení pohanských kultů. Sám Eugenius se nestavěl proti církvi nijak nepřátelsky, nicméně vlivný milánský biskup Ambrosius (později svatořečeného) se vůči Eugeniovi choval zcela neutrálně a zdržel se jakýchkoli projevů podpory uzurpátorovi. Nicméně se obrátil s žádostí o pomoc k Theodosiovi.

PrůběhEditovat

 
Výhled na krajinu v okolí řeky Vipavy

Theodosius na naléhání biskupa Ambrosia povolal vojsko a shromáždil všechny oddíly, které by Východ mohl postrádat. Vojevůdci Stilicho a Timasius nechali stáhnout některé jednotky až z daleké Sýrie, k vojsku byly připojeny gruzínsko-arménské pomocné sbory velitele Bacuria. Theodosiovo tažení podpořili také foederáti, zejména vizigótský král Alarich I. s 20 000 bojovníky a jistě v zanedbaném množství některé další nedaleké kmeny (Vandalové, Hunové atd.). V létě 394 vytáhli na pochod.

V Julských Alpách se jim postavilo zkušené západořímské vojsko vedené Arbogastem, jemuž se krátce předtím ještě podařilo posílit západní armádu o některé foederáty z Galie, franské a alemanské bojovníky.

První střet s Theodosiem a jeho Vizigóty vyšel ve prospěch Eugenia, východořímské vojsko bylo překvapeno náhlým útokem Arbogasta v úzké soutěsce, kudy zrovna pochodovalo, a v jediný den bitvy padla zhruba polovina Alarichových mužů (tedy až 10 000 Gótů). Padl také velitel pomocných sborů Bacurius. Vyčerpané východořímské jednotky byli na povel Theodosia staženy soutěskou zpět z bojiště. První den bitvy byl vítězstvím západořímské strany.

 
Rekonstrukce výzbroje římského legionáře konce 3./zač. 4. stol. s vyobrazeními pohanských božstev na kulatém štítu.

Bitva měla značný náboženský podtext. Římská vojska již od dob císaře Konstantina dlouho bojovala pod křesťanskými zástavami a symboly. Západořímská strana však nyní znovu vyrazila, snad z příkazu Arbotasta, který byl oddaný staré víře, do boje se starou „pohanskou“ symbolikou. Standarty a štíty byly vyzdobeny podobiznami zbožštělého antického héroa Herkula (řec. Hérakla), Římany uctívaného jako boha, to mohlo být i z popudu elitních legionářů herculiánů, jejichž legie (názvem lat. Legio II. Herculia) byla tomuto řeckému hrdinovi zasvěcena. Eugenius však před bitvou také nechal vztyčit nedaleko místa bojiště pozlacenou sochu nejvyššího boha Jova, zřejmě aby zvýšil morálku svého vojska, nebo si naklonil přízeň boha. Také císař Theodosius, který byl na rozdíl od Eugenia věrný křesťanské víře, se měl v pevnosti Ad Pirum zbožně uchylovat k prosbám o pomoc shůry. Zatím co Eugenius toho večera oslavoval ve svém táboře vítězství, Theodosius jej měl trávit v tichosti a modlitbách.

Arbogast však nelenil a v noci mezi 5.-6. zářím pověřil důstojníka Arbitia, aby ještě za tmy se svými muži obklíčil východořímské vojsko a zablokoval ostatní horské průsmyky, možná také aby provedl útok na nepřítele zezadu. Ten však místo toho přeběhl na stranu Východu, za což si vysloužil od Theodosia tučnou odměnu.

Druhý den ráno 6. září 394 zahájil Theodosius útok na základě cenných informací od dezertérů. Arbogastovi muži bojující pod pozlaceným Jovem byli nečekaným útokem překvapeni, přesto se nimi Theodosiovým mužům prorazit nepodařilo. Bitva byla dlouhou dobu nerozhodná a ani po velkých ztrátách na obou stranách nebyl výsledek bitvy jednoznačný. Nakonec o jejím výsledku nečekaně ve prospěch východořímské strany rozhodlo počasí. Zatímco se údajně Theodosius zbožně modlil, v údolí se z nenadání proti západořímským šikům seřazeným pod Jovem zvedl prudký vítr, kterému se v této oblasti říká bóra. Arbogastovi muži byli oslepováni pískem, který jim vichr vrhal do očí, štíty narážely navzájem o sebe a vrhací zbraně či vystřelené střely nedokázaly zasáhnout cíl. Vojenské oddíly ztratily bojovou morálku a rozpadly se. Eugenius byl po bitvě zajat a hned krátce na to popraven. Arbogast uprchl a dva dny se skrýval v horách, ale pak se po starém vzoru poražených římských vojevůdců probodl vlastním mečem.

NásledkyEditovat

 
Římská říše roku 395 za vlády Theodosia I.

Dle křesťanské legendy vítr, který nečekaně udeřil na Eugeniovi šiky a pomohl tak Theodosiovi k vítězství, byl samozřejmě pokládán za zázrak seslaný Bohem, aby jednou provždy skoncoval s falešnými božstvy pohanů. Faktem je, že po porážce Eugenia nemohlo již nic zabránit christianizaci obou římských říší. V boji rovněž vykrvácely nejlepší jednotky Západu, což se mělo vedle samotného vítězství křesťanství ukázat jako nejzávažnější důsledek bitvy. Z těchto katastrofálních ztrát se totiž západořímské vojsko již nikdy plně nevzpamatovalo.

Po potlačení Eugeniovy vzpoury se Theodosius stal neomezeným vládcem obou polovin impéria a naposledy tak dosáhl (i když pouze na několik měsíců) jednoty římské říše. Císař se přičinil o překlenutí propasti, jež touto občanskou válkou vznikla, a ihned po bitvě nechal vyhlásit, že všichni Eugeniovi vojáci, kteří dříve sloužili pod ním, jsou nejen omilostněni, nýbrž také obdrží podíl na kořisti. Aby dosáhl usmíření se senátorskými elitami v Římě, jmenoval dva jejich členy za konzuly pro další rok. Tím si zajistil loajalitu té části společnosti, která nejsilněji podporovala Eugeniovo úsilí o restauraci pohanství.

Proti dosud tolerovanému pohanství Theodosius energicky zakročil teprve na samém sklonku své vlády. Do této doby mohli pohané ještě působit ve státní správě a v armádě. V letech 391392 došlo k definitivnímu zákazu pohanských kultů a jejich vykonávání. V roce 393 byly zakázány rovněž olympijské hry, i když realizace tohoto zákazu nastala až za Theodosia II. zapálením Diova chrámu v Olympii.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat