Biskupská genealogie

Biskupská genealogie je historiografická disciplína v církvi, která se zabývá rekonstrukcí a vyhledáváním původu v rodové linii a poutem mezi světitelem a svěcencem při udílení svátosti biskupského svěcení .

Kardinál Guillaume d'Estouteville, zakladatel nejstarší písemně doložitelné linie s žijícími příslušníky.

Základem této disciplíny je nauka o apoštolské posloupnosti, která potvrzuje předání autority a moci od apoštolů na jejich nástupce biskupy prostřednictvím obřadu svěcení.[1] Při udílení svěcení vzniká mezi světitelem a svěcencem hierarchické pouto analogické k poutu mezi otcem a synem.

Biskupské linieEditovat

Termín biskupská genealogie se vztahuje na úplný seznam světitelů s datem svěcení (často uváděným v závorce za jménem), anebo označuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem. Pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil. Takto je to uspořádáno až do konce seznamu.[2] Tento genealogický strom ukazuje předávání linie světitelů spolu s apoštolskou mocí a autoritou. Ačkoliv jsou při obřadu svěcení tři světitelé, genealogie se přebírá od hlavního světitele a nikoliv od spolusvětitelů.[3]

Pokud by byly k dispozici všechny historické dokumenty, mohli bychom zrekonstruovat biskupskou genealogii každého biskupa. Je to možné pro určitou časovou periodu, tj. do doby kdy jsme schopni najít v našich archivech související dokumenty. … A tak do biskupa k biskupovi bychom mohli sestoupit zpět staletími až se nakonec znovuspojit s počátky Církve.
— kardinál Angelo Sodano, homilie při svěcení Mons. Dominiqua Mambertiho

Biskupská genealogie má své kořeny již ve ranném středověku kdy se poukazovalo na genealogické předchůdce biskupa pro podtržení apoštolské posloupnosti a duchovního pouta.[3] Biskupská genealogie by měla jít vysledovat až k apoštolům do prvního století, avšak archivní prameny končí v 15. století. Po Tridentském koncilu (15451563) je dokumentace díky farním matrikám mnohem přesnější.

Genealogické linie latinské církveEditovat

Linie s žijícími prelátyEditovat

 
Papež Sixtus IV.
 
Papež Pavel IV.

V latinské církvi jsou známy čtyři linie, ve kterých jsou živí preláti (seřazeno podle času vysvěcení prvního preláta v linii):

V prosinci 2016 patřilo do této linie pouze dvacet biskupů, ale zjistilo se, že Juan de la Fuente Yepes, biskup filipínské diecéze Nueva Segovia, byl vysvěcen v roce 1755 nikoli manilským arcibiskupem, který náležel k linii Rebiba, jak se to předpokládalo na základě dokumentu z roku 1753, ale Manuelem de Matose, biskupem z Nueva Cáceres, náležejícího k linii d'Estouteville.[4] Toto odhalení mělo za následek přesunutí větve asi dvaceti sedmi žijících prelátů do linie d'Estouteville.
V lednu 2017 byla linie Ravizza začleněna do linie d'Estouteville, přestože dříve byla chápána jako samostatná linie. Jako hlava linie byl považován Francesco Ravizza apoštolský nuncius v Portugalsku, který později vysvětil kardinála Veríssima de Lencastre. Bylo zjištěno, že Francesco Ravizza přijal svěcení od kardinála Neriho Corsiniho, patřícího k linii d'Estouteville.[5] K této linii byli začlenění další čtyři žijící biskupové: arcibiskup Paul Zingtung Grawng,[pozn 1] biskupové Jean-Baptiste Kpiéle Somé, Raphaël Kusiélé Dabiré a Paul Eusebius Mea Kaiuea.
  • Linie Rebiba (1541). Tato linie začíná Scipionem Rebibou, který byl zřejmě vysvěcen Pavlem IV. Scipione Rebiba byl vysvěcen na biskupa po jmenován pomocným biskupem v Chieti. Z tohoto důvodu se předpokládá, že byl vysvěcen chietským biskupem kardinálem Gianem Pietrem Carafou, který byl později zvolen papežem Pavlem IV. Kvůli chybějící dokumentaci není tato hypotéza potvrzena, a nemůžeme s jistotou potvrdit jejich genealogickou vazbu.[6] Podle současných údajů je kardinál Rebiba společným předkem čtyř tisíc žijích biskupů a arcibiskupů[7] včetně dvou posledních papežů Benedikta XVI. a Františka. Do linie Rebiba byla také přičleněna tzv. polská větev nebo také uchaňská, ke které patří Pius XI. Tato linie byla považována za samostatnou a patřili do ní první dva zakladatelé arcibiskup Jakub Uchański a arcibiskup Stanisław Karnkowski. Později byl objeven hlavní světitel Wawrzyniecz Gembicki, který byl svěcen biskupem Claudiem Rangonim z linie Rebiba.[8]
  • Linie von Bodman (1686). Biskup Johannes Wolfgang von Bodman, pomocný biskup z Kostnice je předkem linie, která má asi deset žijících prelátů, včetně Mons. Huberta Letenga.
  • Linie de Bovet (1789). Monsignor François de Bovet, arcibiskup z Toulouse, je předkem linie s osmi živými preláty.

Zaniklé linieEditovat

Jsou známy také zaniklé genealogické linie. Zde uvádíme některé linie, ke kterými patřili papežové:

Linie papeže FrantiškaEditovat

 
Papež František jako kardinál (2008).
  1. kardinál Scipione Rebiba † (1541)
  2. kardinál Giulio Antonio Santori † (1566)
  3. kardinál Girolamo Bernerio, O.P. † (1586)
  4. arcibiskup Galeazzo Sanvitale † (1604)
  5. kardinál Ludovico Ludovisi † (1621)
  6. kardinál Luigi Caetani † (1622)
  7. kardinál Ulderico Carpegna † (1630)
  8. kardinál Paluzzo Paluzzi Altieri degli Albertoni † (1666)
  9. papež Benedikt XIII. † (1675)
  10. papež Benedikt XIV. † (1724)
  11. papež Klement XIII. † (1743)
  12. kardinál Bernardino Giraud † (1767)
  13. kardinál Alessandro Mattei † (1777)
  14. kardinál Pietro Francesco Galleffi † (1819)
  15. kardinál Giacomo Filippo Fransoni † (1822)
  16. kardinál Carlo Sacconi † (1851)
  17. kardinál Edward Henry Howard † (1872)
  18. kardinál Mariano Rampolla del Tindaro † (1882)
  19. kardinál Antonio Vico † (1898)
  20. arcibiskup Filippo Cortesi † (1921)
  21. arcibiskup Zenobio Lorenzo Guilland † (1935)
  22. biskup Anunciado Serafini † (1935)
  23. kardinál Antonio Quarracino † (1962)
  24. papež František (1992)

Biskupská genealogie Mons. BaxantaEditovat

 
Pontifikální mše podle misálu Jana XXIII. celebrovaná Janem Baxantem. Stal se tak po 40 letech prvním českým biskupem, který sloužil tridentskou mši svatou.
  1. kardinál Scipione Rebiba
  2. kardinál Giulio Antonio Santorio
  3. kardinál Girolamo Bernerio, OP
  4. arcibiskup Galeazzo Sanvitale
  5. kardinál Ludovico Ludovisi
  6. kardinál Luigi Caetani
  7. kardinál Ulderico Carpegna
  8. kardinál Paluzzo Paluzzi Altieri Degli Albertoni
  9. papež Benedikt XIII.
  10. papež Benedikt XIV.
  11. papež Klement XIII.
  12. kardinál Marcantonio Colonna
  13. kardinál Giacinto Sigismondo Gerdil, B
  14. kardinál Giulio Maria della Somaglia
  15. kardinál Carlo Odescalchi, SJ
  16. kardinál Costantino Patrizi Naro
  17. kardinál Lucido Maria Parocchi
  18. papež Pius X.
  19. papež Benedikt XV.
  20. papež Pius XII.
  21. arcibiskup Saverio Ritter
  22. arcibiskup Josef Beran
  23. arcibiskup Josef Karel Matocha
  24. kardinál František Tomášek
  25. biskup Antonín Liška, CSsR
  26. kardinál Miloslav Vlk
  27. Jan Baxant

Biskupská genealogie Mons. HérouardaEditovat

  1. kardinál Guillaume d'Estouteville
  2. papež Sixtus IV.
  3. papež Julius II.
  4. kardinál Raffaele Sansoni Riario
  5. papež Lev X.
  6. kardinál Alessandro Farnese (pozdější papež Pavel III.)
  7. kardinál Francesco Pisani
  8. kardinál Alfonso Gesualdo di Conza
  9. papež Klement VIII.
  10. kardinál Pietro Aldobrandini
  11. biskup Laudivio Zacchia
  12. kardinál Antonio Barberini
  13. arcibiskup Nicolò Guidi di Bagno
  14. arcibiskup François de Harlay de Champvallon
  15. arcibiskup Louis-Antoine de Noailles
  16. biskup Jean-François Salgues de Valderies de Lescure
  17. arcibiskup Louis-Jacques Chapt de Rastignac
  18. arcibiskup Christophe de Beaumont du Repaire
  19. biskup César-Guillaume de La Luzerne
  20. arcibiskup Gabriel Cortois de Pressigny
  21. arcibiskup Hyacinthe-Louis de Quélen
  22. biskup Louis-Charles Féron
  23. biskup Pierre-Alfred Grimardias
  24. kardinál Guillaume-Marie-Romain Sourrieu
  25. kardinál Adolphe Cardinal Amette
  26. biskup Benjamin-Octave Roland-Gosselin
  27. arcibiskup Paul-Marie-Alexandre Richaud
  28. arcibiskup Paul Joseph Marie Gouyon
  29. biskup Charles-Auguste-Marie Paty
  30. arcibiskup Louis-Marie Billé
  31. arcibiskup Laurent Ulrich
  32. biskup Antoine Hérouard

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Zemřel 24. října 2020.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Genealogia episcopale na italské Wikipedii.

  1. LUBAC, Henri de. L'homme devant Dieu: Exégèse et patristique. Paris: Editions du Cerf, 1998. ISBN 2-204-06145-X. S. 347–356. 
  2. SODANO, Angelo. Omelia del cardinale Angelo Sodano. L'Osservatore Romano. 5. 7. 2002, s. 4. Dostupné online [cit. 2021-03-09]. (italština) 
  3. a b DANESI, Giacomo. Ricerca araldica dello stemma di Sua Eminenza Reverendissima il Signor Cardinale Giovanni Battista Re. Gussago: Vannini, 2008. Dostupné online. (italština)  Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine
  4. Lettera del vescovo Juan de la Fuente Yepes archiviata presso l'Archivio General de Indias, nella quale il vescovo menziona il suo consacratore principale.. [s.l.]: [s.n.] 
  5. TAVAZZA, Angelo M. The episcopal consecration of Francesco Ravizza. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (angličtina) 
  6. BRANSOM, Charles. Apostolic Succession in the Roman Catholic Church [online]. 9. 8. 2010. 
  7. RINAUDO, Basilio. Il cardinale Scipione Rebiba, 1504–1577 : vita e azione pastorale di un vescovo riformatore. [Milano?]: L'Ascesa, 2007. ISBN 978-88-903039-0-6. S. 123–124. (italština) 
  8. FORNACIARI, Roberto. Notizie sulla elezione e consacrazione del vescovo Claudio Rangoni [online]. L'Istituto Superiore di Scienze Religiose Beato Gregorio X di Arezzo [cit. 2021-03-09]. Dostupné online. (italština) 

Související článkyEditovat