Alavité (sekta)

Alavité (arabsky:العلويون, odvozeno od jména Alí, což byl čtvrtý volený chalifa) jsou náboženská skupina hlásící se k učení a myšlenkám zoroastrismu, judaismu, křesťanství a islámu .

Alavité v době druhé světové války
Možná hledáte: Alevité.

Alavité se nemodlí jako muslimové ani nemají mešity, nepostí se během ramadánu, pijí alkohol, jejich ženy nemusí nosit šátek a mají větší svobodu než ženy muslimské.

Žijí především v Sýrii, Turecku a Libanonu. V Sýrii jsou největší náboženskou skupinou po islámu. V roce 2010 žilo v Sýrii přibližně tři a pul milionů alavitů [1], v důsledku války však není k dispozici žádný přesnější údaj.

Hlavní myšlenky alavitůEditovat

Reinkarnace

Alavité věří, že když člověk zemře, jeho duše se znovu vrátí na zem k novému životu. Na tom, jaký člověk byl v minulém životě, závisí jeho nový život. Dobří lidé se narodí v dobrém stavu, hezcí a šťastní. Naopak zlí lidé se narodí ve špatném stavu; je také možné, že se narodí jako zvíře. [2][3] Proto člověk musí být dobrý, aby jeho příští život byl lepší, než ten současný.

UčeníEditovat

Člověk nemůže věřit něčemu, co dobře nezná, proto jsou znalosti základem alavitské víry. Věřící musí vědět, kdo je Bůh a co žádá od lidí. Zarathuštra, Aristotelés, Mojžíš, Ježíš a Mohamed jsou podle alavitismu tatáž (stejná) osoba, která chtěla učit lidi a předat jim učení od Boha.

Vztah k islámuEditovat

Sunnitští učenci hlásící se k tradicionalistickému výkladu islámu (athari) zaujímali k alavitům různá stanoviska. Syrský historik Ibn Kathir (1300-1373) charakterizoval alavity jako nevěřící (polyteisty).[4][5] Ibn Taymiyya (1263-1328) psal, že alavité nejsou muslimové a je nutno je zabíjet[6][7]. Šíitský učenec Šajch Tusi (995-1067) odmítal alavity jako příslušníky šíitského islámu [6].

Dějiny alavitůEditovat

PůvodEditovat

Původ alavitů je sporný. Podle lidové tradice byl zakladatelem alavitismu Ibn Nusayr.  V roce 868 prohlásil, že přijal tajná učení od posledního imáma[8].  Během 19. a 20. století se někteří západní vzdělanci domnívali, že alavité pocházejí z národů starověkého Středního východu, jako byli Aramejci, Kananejci, Chetité [9] [10] a Mardajci [11].

Sekta alavitů vznikla za dynastie Hamdánidů v Aleppu v roce 969. V roce 1032 se al-Tabarání,vnuk a žák al-Khaṣíbího (jeden ze zakladatelů alavitismu),  přestěhoval do Latákie (poté ovládl Byzantskou říši)[12]. Al-Tabarání ovlivnil alavitskou víru svými spisy a tím, že ji rozšířil mezi venkovské obyvatelstvo syrského pobřežního pohoří[12].

Osmanská říšeEditovat

Osmanská říše utlačovala alavity[13], pokoušela se je převést k sunnitskému islámu [14]. Alavité při několika příležitostech povstali proti Osmanům a ve svých horách se bránili šest set let [15].

Během vlády Salima I. v Osmanské říši alavité znovu zažili velké pronásledování [7], zejména v Aleppu, kde došlo dne 24. dubna 1517 k masakru, známému jako masakr Telal (arabsky: مجزرة التلل), po němž mrtvoly tisíců obětí údajně vytvořily u hradu tell (česky pahorek). [16] Hrůzy masakru, které způsobily přesídlení pozůstalých do pobřežní oblasti, jsou dokumentovány v Národní a univerzitní knihovně ve Štrasburku. Původní rukopis je dopisem osmanského velitele sultánu Salimovi I. [17].

K dalšímu útoku na tuto náboženskou skupinu došlo mezi lety 1809 a 1813. Mustafa Agha Barbar, guvernér Tripolisu, napadl alavity "se značnou divokostí.” [18]

Francouzský mandát SýrieEditovat

Když Francouzi obsadili Sýrii v roce 1920, byl na pobřežním a horském území, zahrnujícím většinu alavitských vesnic, vytvořen alavitský stát. Francouzi to odůvodnili tím, že poukazovali na rozdíly mezi „zaostalými“ horaly a tradičními sunnity. Rozdělení také mělo chránit alavitský lid před silnějšími společenstvími, např. sunnity. [19][20]

V té době žili alavité v bezpečí, opět mohli po dlouhém zákazu navštěvovat města (zákaz trval během nadvlády Osmanské říše), cestovali do Latinské Ameriky za prací, začali navštěvovat školy, vzdělávat se; jeden z nich se dokonce v roce 1970 stal syrským prezidentem.

Syrská nezávislostEditovat

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1946 zažila Sýrie mnoho vojenských převratů a vzestup strany Baas. V roce 1958 se Sýrie a Egypt na tři roky spojily pod jménem Sjednocené arabské republiky V roce 1970 generál letectva Háfiz al-Asad, který byl alavita, převzal moc a zahájil ve straně „nápravné hnutí“.

Háfiz al-Asad se prohlásil za prezidenta Sýrie, což bylo postavení, které ústava v té době povolovala pouze sunnitským muslimům.  V roce 1973 byla přijata nová ústava, která nahradila islám jako státní náboženství ustanovením, že prezidentovým náboženstvím je islám [21][19]. V roce 1974, aby splnil tento ústavní požadavek, Musa as-Sadr (vůdce libanonských šíitů a zakladatel hnutí Amál, které se neúspěšně pokoušelo sjednotit libanonské alavity a šíity pod Nejvyšší islámskou šiitskou radou) [21] vydal fatwu, že alavité jsou komunitou dvanáctého šíitů a muslimové [22].

Za autoritářské sekulární Asadovy vlády byly náboženské menšiny tolerovány více než dříve, nikoli však političtí disidenti. Asad jako diktátor vedl Sýrii až do své smrti v roce 2000. Po něm nastoupil jeho syn Bašár.

Syrská občanská válkaEditovat

Během syrské občanské války trpěli alavité v důsledku své podpory Asadovy vlády proti převážně sunnitské opozici, přičemž až třetina mladých alavitských mužů zahynula v trvajícím sektářském konfliktu[23]. Mnoho alavitů se obává, že by porážka vlády vedla k ohrožení existence jejich komunity.[24] V květnu 2013 Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) uvedla, že z 94,000 zabitých během války bylo nejméně 41,000 alavitů.[25] V dubnu 2017 tvrdil zdroj blízký opozici, že zahynulo 150,000 mladých alavitů. [26]

Alavité v ČeskuEditovat

V Česku nežije velký počet alavitů. Jedná se o studenty a mladé lidi, kteří tu pracují.

GalerieEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alaviti na slovenské Wikipedii.

  1. المكتـــب المركـــزي للإحصـــــاء. cbssyr.sy [online]. [cit. 2019-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-07-08. 
  2. PROCHAZKA, Stephan; PROCHAZKAEISL, Gisela. The Plain of Saints and Prophets: The Nusayri-Alawi Community. 2010. vyd. [s.l.]: [s.n.] ISBN 9783447061780. S. 82. 
  3. The Alawites and Israel. Begin-Sadat Center for Strategic Studies [online]. 2011-05-04 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Syrian troops 'fire on mourners'. www.bbc.com. 2012-02-18. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. (anglicky) 
  5. UMAR, Abd-Allah. Islamic struggle in Syria. [s.l.]: Mizan Press, 1983. ISBN 978-0-19-536304-3. S. 43-48. 
  6. a b PIPES, Daniel. Greater Syria. [s.l.]: Oxford University Press ISBN 978-0-19-536304-3. S. 163. 
  7. a b MATTI, Moosa. Extremist Shiites:The Ghulat Sects. [s.l.]: Syrian University Press ISBN 978-0-8156-2411-0. S. 269-270. 
  8. CHISHOLM, Hugh. "Nosairis" . Encyclopædia Britannica. 19(11th ed.). [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. S. 821. 
  9. LYDE, Samuel. The Asian mystery illustrated in the history, religion, and present state of .... [s.l.]: Longman, Green, Longman and Roberts, 2012. Dostupné online. S. 49. 
  10. Journal of the Royal Anthropological Institute. London, roč. 1911, s. 241. 
  11. MORDECHANI, Nisan. Minorities in the Middle East: A History of Struggle and Self-Expression, 2d ed. [s.l.]: McFarland, 2002. ISBN 978-0-7864-5133-3. S. 114-115. 
  12. a b HALM, Heinz. Shi'ism.. [s.l.]: Edinburh University press, 2004. ISBN 978-0-7486-1888-0. S. 114-115. 
  13. Alawi Islam. www.globalsecurity.org [online]. [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  14. SEALE, Patrick. Asad of Syria:The struggle of the Middle east. [s.l.]: University of California, 1988-1989. 
  15. MORDECHAI, Nisan. Minorities in the Middle East: a history of struggle and self-expression.. Mcfarland: [s.n.], 2002. ISBN 978-0-7864-1375-1. 
  16. المركز السوري للدراسات [online]. 2017-05-09 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (arabsky) 
  17. أحمد, رفعت سيد. من "التلل" و"الأرمن" إلى عفرين: أردوغان حين يُعيد مذابح أجداده!. شبكة الميادين [online]. 2018-01-31 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (arabsky) 
  18. MATTI, Moosa. Extremist Shiites: The Ghulat Sects. [s.l.]: [s.n.], 1987. ISBN 978-0-8156-2411-0. S. 276. 
  19. a b SEALE, Patrick. Asad, the Struggle for the Middle East. [s.l.]: University of California Press, 1989. S. 173. 
  20. KAPLAN, Robert. Syria:Identity Crisis. [s.l.]: the Atlantic, 1993. 
  21. a b Return of the Pink Panthers? (August 2008). web.archive.org [online]. 2012-02-19 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  22. GLASSE, Curil. The new encyclopedia of Islam. [s.l.]: Altamira, 2001. 36-37 s. 
  23. SHERLOCK, Ruth. In Syria's war, Alawites pay heavy price for loyalty to Bashar al-Assad. www.telegraph.co.uk. 2015-04-07. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. ISSN 0307-1235. (anglicky) 
  24. TROFIMOV, Yaroslav. After Backing Regime, Syrian Minorities Face Peril. WSJ [online]. [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Death toll in Syria likely as high as 120,000: group. Reuters. 2013-05-14. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. (anglicky) 
  26. 150,000 Alawites killed in 6-year Syria war. Middle East Monitor [online]. 2017-04-20 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat