127mm kanón typu 3. roku
127mm kanón typu 3. roku japonského císařského námořnictva byl lodní kanón vyvinutý ve dvacátých letech 20. století a nasazený za druhé světové války. Měl ráži 127 milimetrů, hlaveň délky 50 ráží (6350 mm) a používal dělený náboj. Hlavní dělostřelecká výzbroj torpédoborců císařského námořnictva od třídy Fubuki až po Júgumo a Šimakaze se zakládala právě na těchto kanónech v jednohlavňovém a dvouhlavňovém uspořádání.
127mm/50 kanón typu 3. roku 五〇口径三年式一二糎七砲 五十口径三年式十二糎七砲 50-kókei 3-nen šiki 12-senči 7 hó | |
---|---|
127mm kanón typu 3. roku v dvouhlavňové lafetaci modelu B na přídi torpédoborce Sagiri (II. série Fubuki). Na vrcholu můstku se nachází věžička zaměřovače pro 127mm kanóny s dvoumetrovým dálkoměrem na samostatné platformě za věžičkou[1] | |
Typ | Lodní kanón |
Místo původu | Japonské císařství |
Historie služby | |
Ve službě | 1928 – 1945 |
Používána | Japonské císařské námořnictvo |
Války | Druhá čínsko-japonská válka Druhá světová válka |
Historie výroby | |
Konstruktér | Čijokiči Hada[2] |
Navrženo | 1926[3] |
Výrobce | Kanón: Kure a Hirošima Lafetace: Kure a Jokosuka[2] |
Vyrobeno kusů | cca 700 kusů[3] |
Základní údaje | |
Hmotnost | 4245 kg samotný kanón se závěrem[3][4] 18 700 kg jednohlavňové lafetace 32 500 kg dvouhlavňové lafetace[3] |
Délka | 6483 mm celkem[3] |
Délka hlavně | 6350 mm hlaveň[3] |
Obsluha | Jednohlavňová lafetace: 10 mužů Dvouhlavňová lafetace: 16 mužů[3] |
Typ náboje | dělený
Délka granátu: 437 mm Hmotnost granátu: 7,7 kg korditu[3] |
Ráže | 127 mm |
Závěr | šroubovací typu Welin[3] |
Náměr | Podle lafetace od -5° či -7° až +40°, či až do +75°[3] |
Odměr | Zbraně na přídi a zádi: cca 150° na obě strany[3] |
Kadence | 5 až 10 ran/min[3] |
Úsťová rychlost | tříštivo-trhavé a zápalné granáty: 910 m/s[4] nebo 915 m/s[3] osvětlovací granát: 750 m/s protiponorkový granát: 250 m/s[3] |
Maximální dostřel | Tříštivo-trhavé granáty: 18 380 m při elevaci 45° 12 200 m dostup při elevaci 75°[3] Podle O-54(N) dostup 11 500 m bez udání elevace[4] Protiponorkový: 4 300 m při elevaci 40°[3] |
Zásobování municí | Torpédoborce: 120 až 150 nábojů/hlaveň[3] |
Oficiální označení po přeznačení v roce 1929 bylo 50-kókei 3-nen šiki 12-senči 7 hó (五〇口径三年式一二糎七砲 nebo 五十口径三年式十二糎七砲 ~ 50kaliberní 12,7 cm kanón typu 3. roku).
Vývoj a nasazení
editovatV roce 1914, ve třetím roce éry Taišó (proto typ 3. roku: 三年式 3-nenšiki), zavedlo císařské námořnictvo nový šroubový závěr typu Welin (tj. s odstupňovaným přerušovaným závitem), který následně využilo několik nových kanónů (např. 200mm kanón typu 3. roku).[3][5] Dělostřelecký konstruktér Čijokiči Hada pak ve dvacátých letech navrhl další nový kanón[2] v nové ráži, ale se stejným typem závěru a císařské námořnictvo zařadilo kanón do výzbroje v roce 1926 jako 12 cm kanón typu 13. roku. Třináctého listopadu 1929 byl kanón přeznačen na 12,7 cm kanón typu 3. roku.[5]
Byl to první lodní kanón císařského námořnictva v ráži 127 mm. Spolu s lafetací těchto nových kanónů do tří uzavřených dvouhlavňových věží na nových torpédoborcích třídy Fubuki (první jednotka vstoupila do služby 30. června 1928[6]) tak císařské námořnictvo předběhlo všechny ostatní.[7] Nesly je i následující japonské torpédoborce – kromě posledních tříd Akizuki a Macu – a jako takové se dočkaly nasazení během druhé čínsko–japonské války a druhé světové války. Nesly je též torpédovky třídy Čidori, ale pro takto malá plavidla byly 127mm kanóny příliš těžké, což přispělo k převrácení torpédovky Tomozuru v bouři 12. března 1934. Po tomto incidentu byla třída Čidori přezbrojena na starší, ale lehčí, 120mm kanóny typu 3. roku.[8]
Popis
editovatHlaveň
editovatPlášťová hlaveň se skládala ze tří prstenců, které byly u pozdějšího modelu zredukovány na dva. Šroubovací závěr typu Welin se otevíral do boku – v dvouhlavňové lafetaci u levého kanónu doleva a u pravého doprava. Vývrt hlavně měl délku 5351 mm a byl tvořen 36 drážkami 1,52 mm x 6,63 mm. Pole mezi drážkami mělo šířku 4,45 mm. Drážkování bylo konstantní a jeden závit měl hloubku 28 ráží (3556 mm).[3] Životnost hlavně byla přibližně 550 výstřelů.[9]
Nábojová komora měla 16 dm3[3] a při výstřelu v ní (podle DiGiuliana) vznikal tlak 2840 kg/cm2, respektive 2800 kg/cm2 (podle 0-47(N)-1).[9]
Dělo bylo nabíjeno manuálně při elevaci +5 až +10 °.[3][10]
Munice
editovatKanón používal dělený náboj a postupem času bylo pro něj zavedeno do výzbroje (minimálně) těchto sedm typů granátů:
- Trhavý granát typu 0 (零式通常弾 rei-šiki cúdžódan, doslova „běžný granát typu 0“) s hlavovým nárazovým zapalovačem typu 88 (弾頭着発信管 dantó čakuhacu šinkan) nebo hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 (機械時限信管 kikai džigen šinkan; roku 1944 zjednodušeným a přeznačeným na typ 4 model 1).[11] Granát byl plněn 1,88 kg šimose nebo (po roce 1931) trinitroanisolu (TNA).[3][12][13] Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.[12]
- Trhavý granát typu 1 (一式通常弾 iči-šiki cúdžódan) pro protiletadlovou palbu s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 (1944 přeznačeným na typ 4 model 3).[11] Náplň tvořilo 2,2 kg trinitroanisolu (TNA).[3][12][13] Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.[12]
- Zápalný granát typu 3[14] (五十口径十二糎七砲三式焼霰弾 50-kókei 12-senči 7 hó 3-šiki šósandan[15], též 3式通常弾 san-šiki cúdžódan[14]) s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91[11][14] pro protiletadlovou palbu. Obsahoval 43 kusů zápalných submunice na bázi hořčíku (složení směsi bylo stejné, jako u 460mm san-šiki dan) o délce 50 mm a průměru 20 mm. Po explozi granátu v předem nastavené vzdálenosti byly zápalné tyčinky rozmetány do okolí a půl sekundy poté začaly hořet, přičemž vytvořily ohnivý kužel (spolu se střepinami granátu) o délce 54 metrů. Byl zaveden do výzbroje v roce 1943.[14] Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
- Zápalný granát typu 4[14] s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1.[11] Náplň tvořil bílý fosfor.[14] Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
- „Protiponorkový“ s plochou špičkou z roku 1943. Plochá špička umožňovala granátu pokračovat vpřed ještě nějakou dobu po dopadu do vody a zlepšovala tak pravděpodobnost zasažení cíle pod vodou (resp. pod čarou ponoru).[3][16]
- Osvětlovací granát B1 (照明弾乙 šómeidan ocu) s jednou světlicí o svítivosti 680 000 kandel.[3][17][18] Po iniciaci hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1[11] byla světlice vymetena z těla granátu dozadu a bržděna padáčkem.[17] 1,09 kg náplň světlice tvořila směs hořčíku (53 %), dusičnanu barnatého (42,5 %), včelího vosku (3,5 %) a šťavelanu sodného (1 %).[19] Granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
- Cvičný časovaný (時限演習弾 džigen enšúdan) s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 89.[20] Černé tělo a bílá špička.[12]
Během války probíhal vývoj nového protiletadlového granátu, který měl mít větší dostřel díky delšímu a špičatějšímu tvaru. Před koncem války se podařilo dokončit testy a byla zahájena produkce.[3][21]
Prachovou nálož tvořil jeden hedvábný vak,[22] který v běžné velikosti obsahoval 7,7 kg prachu. Tím byl nejprve bezkouřový prach typu 13. roku (značený též jako DC ~ německý kordit) a od roku 1931 stabilnější bezkouřový prach typu 90 (F1 nebo F2).[3][23]
Lafetace
editovatNa lodích císařského námořnictva se 127mm kanón typu 3. roku používal v celkem šesti různých elektrohydraulicky[24] ovládaných nestabilizovaných[25] lafetacích: čtyřech dvouhlavňových a dvou jednohlavňových:[3]
# | Typ | Použití | Obsluha | Hmotnost | Rozsah elevace | Rychlost změny elevace |
---|---|---|---|---|---|---|
Jednohlavňové | A | Hacuharu Čidori |
10 mužů | 18 700 kg | -7 ° až +55 ° | až 24 °/s |
B | Širacuju | |||||
Dvouhlavňové | A | Fubuki (I. série) | 16 mužů | 32 500 kg | -5 ° až +40 ° | až 27 °/s Každý kanón v samostatném lůžku, takže mohly měnit elevaci nezávisle na sobě |
B | Fubuki (II. a III. série) Hacuharu (B mod. 2)[26] Čidori |
-5 ° až +75 ° | ||||
C | Ariake[26] Širacuju Asašio Kageró |
-7 ° až +55 ° | ||||
D | Júgumo Šimakaze |
-7 ° až +75 ° | ||||
Není-li řečeno jinak, data podle DiGiuliana[3] |
Všechny lafetace byly uzavřené a poskytovaly obsluze ochranu před nepřízní počasí, střepinami a bojovými plyny.[3] První lafetace (dvouhlavňový typ A na Fubuki) měly stěny silné 9 až 12 mm. U modelu B byla z důvodu úspory hmotnosti tloušťka stěn redukována na pouhé 3,2 mm. Takto slabé stěny ale nedokázaly odolat vlnobití a musely být dodatečně zesíleny.[26]
Ve všech lafetacích byly granáty dopravovány k dělu pomocí výtahu[3] poháněného elektromotorem,[27] zatímco prachové nálože byly podávány manuálně. Rychlost otáčení věží byla 4 až 6 °/s.[3]
Systém řízení palby
editovatTorpédoborce používaly k řízení palby 127mm kanónů typu 3. roku metodu centrálního řízení palby „sleduj zaměřovač“ (cuibi haššin, follow the pointer),[28] která byla většinou založená na zaměřovači (方位盤 hóiban) typu 94.[29][30] Zaměřovač typu 94 doplňoval zjednodušený dělostřelecký počítač (biodoban) typu 94.[31]
V roce 1942 byl pro 127mm kanóny testován nový systém řízení palby typu 2 (ex typ 94 model 6), který měl být použitelný i k vedení protiletadlové palby, ale stavba nových torpédoborců s těmito zaměřovači se již neuskutečnila.[29][32]
Hodnocení
editovatPodle 0-47(N)-1 byly výkony 127mm kanónů typu 3. roku hodnoceny císařským námořnictvem jako excelentní, ale s příliš velkým rozptylem salvy při dopadu.[33] Kvůli pomalému otáčení a malé kadenci bylo použití těchto kanónů pro vedení protiletadlové palby značně problematické.[34] V letech 1943 a 1944 tak došlo na přežívajících torpédoborcích k sejmutí jedné dělové lafetace na zádi a jejímu nahrazení za 25mm kanóny typu 96 (většinou 2xIII). Pouze torpédoborce, které nesly dvouhlavňové lafetace typu D s elevací až 75 ° (čili Júgumo a Šimakaze), si své 127mm kanóny ponechaly.
Nástupci
editovatPosledními torpédoborci císařského námořnictva, které byly vyzbrojeny 127mm kanóny typu 3. roku, byly třída Júgumo (typ A) a Šimakaze (typ C). Současně s nimi stavěné torpédoborce tříd Akizuki (typ B) a Macu (typ D) ale nesly 100mm kanóny typu 98, respektive 127mm kanóny typu 89, které lépe vyhovovaly požadavkům na vedení protiletadlové palby.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byly použity překlady textů z článků 12.7 cm/50 Type 3 naval gun na anglické Wikipedii a 50口径三年式12.7センチ砲 na japonské Wikipedii.
- ↑ 図解 日本の駆逐艦 (Mechanism of Japanese Destroyers). : 光人社. (図解・軍艦シリーズ) ~ Zukai Nippon no kučikukan (Mechanism of Japanese Destroyers). [s.l.]: Kódžinša, 1999. (Zukai: Gunkan širi–zu; sv. 4). ISBN 978-4769808985. S. 20 až 31. (japonsky)
- ↑ a b c Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: 0-47(N)-1 Japanese Naval Guns and Mounts-Article 1, Mounts Under 18”. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. S. 22. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah DIGIULIAN, Tony. Japan: 12.7 cm/50 (5") 3rd Year Type [online]. navweaps.com, rev. 2016-12-19 [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: O-54(N) Japanese Naval Guns. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-03. S. 18. (anglicky)
- ↑ a b LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 754. (anglicky)
- ↑ NISHIDA, Hiroshi. Fubuki class 1st class destroyers [online]. [cit. 2017-01-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 978-0-87021-192-8. S. 221. (anglicky)
- ↑ LENGERER, Hans. The Tomozuru Incident. In: JORDAN, John. Warship 2011. London: Conway, 2011. ISBN 978-1-84486-133-0. S. 160 až 163. (anglicky)
- ↑ a b Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: 0-47(N)-1 Japanese Naval Guns and Mounts - Article 1, Mounts Under 18”. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. S. 12. (anglicky)
- ↑ 0-47(N)-1, str. 19
- ↑ a b c d e Lacroix & Wells, str. 765 a 766
- ↑ a b c d e f g h Lacroix & Wells, str. 763
- ↑ a b Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: 0-19 Japanese Projectiles General Types. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. S. 9. (anglicky)
- ↑ a b c d e f Lacroix & Wells, str. 761
- ↑ 0-19, str. 12 a 17-18
- ↑ a b 0-19, str. 18, 20 a 22
- ↑ Lacroix & Wells, str. 762
- ↑ Lacroix & Wells, str. 762 a 763
- ↑ Lacroix & Wells, str. 765
- ↑ 0-19, str. 7
- ↑ Lacroix & Wells, str. 769
- ↑ Lacroix & Wells, str. 768
- ↑ 0-47(N)-1, str. 14
- ↑ 0-47(N)-1, str. 17
- ↑ a b c PRESTON, Antony; JORDAN, John; DENT, Stephen. Warship 2007. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9781844860418. Kapitola The japanese destroyers of the Hatsuharu class, s. 104. (anglicky)
- ↑ Preston & Jordan & Dent, str. 105
- ↑ 0-47(N)-1, str. 16 a 17
- ↑ a b Lacroix & Wells, str. 770
- ↑ Mechanism of Japanese Destroyers, str. 5 až 25
- ↑ Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946: O-31 Japanese Surface and General Fire Control. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. S. 6. (anglicky)
- ↑ O-31, str. 5
- ↑ 0-47(N)-1, str. 22
- ↑ 0-47(N)-1, str. 41
Literatura
editovat- Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-11. Dostupné také na: [1]. (anglicky)
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu 127mm kanón typu 3. roku na Wikimedia Commons
- DIGIULIAN, Tony. Japan: 12.7 cm/50 (5") 3rd Year Type [online]. navweaps.com, rev. 2016-12-19 [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky)
- Japanese Naval Ordnance: 5"/50 caliber [online]. combinedfleet.com [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky)
- 五十口径三年式十二糎七砲 [online]. navgunschl.sakura.ne.jp, rev. 2017-11-19 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (japonsky)