Zahrada Valsanzibio

barokní zahrada v severní Itálii

Zahrada Valsanzibio je významná barokní zahrada patřící k vile Barbarigo. Leží ve vesnici Valsanzibio („Valsanzibio di Galzignano Terme") v chráněné oblasti přírodního parku Colli Euganei v severní Itálii, asi 20 km jihozápadně od Padovy. Jedna z nejznámějších a nejkrásnějších barokních zahrad na světě.[1] Má rozlohu 15 hektarů a je vzácným příkladem symbolické zahrady ze 17. století, která má komplexní systém fungujících fontán.

Zahrada Valsanzibio
ValsanzibioVilla.jpg
LokalitaValsanzibio, ItálieItálie Itálie
Zeměpisné souřadnice
Založeno1692
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie a popisEditovat

Byla založena symetricky na obdélníkovém půdorysu v roce 1669[2] šlechticem Zuane Francesco Barbarigo. O vlastní výstavbu se zasloužil jeho syn, kardinál Gregorio Barbarigo (po smrti byl svatořečen). Vyprojektoval ji vatikánský architekt a specialista na výstavbu fontán Luigi Bernini. Šedesát soch a řada dalších architektonických prvků pochází od Enrica Merenga. Zahrada představuje alegorie vývoje člověka. Původně byla přístupná přes barokní Dianinu bránu, u které bylo molo a připlouvao se k ní mělkým, několik kilometrů dlouhým kanálem z Benátek, nazývaným Valle de San Eusibio. Brzy se název kanálu změnil na Valzan Zibio.[1] Vodní kanál byl později zrušen a před bránou je jen malý rybník. Navazuje osa se třemi obdélníkovými rybníky, oddělenými fontánami a kaskádami. Po stranách vedou labyrintové stezky k rybníku s ostrovem určeným pro chov králíků, vodním prvkům a sochám. Kolmá na řadu rybníků je hlavní alej, která vede k vile. Významné je poměrně velké bludiště stříhané ze zimostrázu, rybník s ostrovem určeným pro chov králíků a alegorická socha času. V zahradě je řada vzrostlých dřevin, z nichž nejvýznamnější jsou: jírovec maďal (Aesculus hippocastanum), cedr libanonský (Cedrus libanii), cypřiš stálezelený (Cupressus sempervirens), šácholan velkokvětý (Magnolia grandiflora) a platan javorolistý (Platanus ×hispanica).

Zahrada je soukromá, ale přístupná veřejnosti. Patřila postupně šesti generacím rodu Barbarigo. V roce 1804 Contarina Barbarigo určila dědicem svého bratrance Marco Antonio Mikel. Poté, v roce 1835, se stal majitelem Martinengo da Barco, a dále Donaa delle Rosé. A nakonec, v roce 1929, se majiteli stali šlechtici Pizzoni Ardemani, kteří ji vlastní po tři generace. Při restaurování zahrady v posledních letech bylo obnoveno 33 vodních systémů, které byly mimo jiné ohroženy vysycháním pramenů.

GalerieEditovat


ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Вилла Барбариго (Вальсанцибио) na ruské Wikipedii a Villa Barbarigo (Valsanzibio) na italské Wikipedii.

  1. a b Главная. web.archive.org [online]. 2013-10-13 [cit. 2019-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  2. Venezia e il Veneto, RCS, 2005

LiteraturaEditovat

  • Lionello Puppi, “Quivi è l'inferno e quivi il paradiso”. Il giardino di villa Barbarigo a Valsanzibio nel Padovano, in L'architettura dei giardini d'Occidente dal Rinascimento al Novecento, a cura di M. Mosser e G. Teyssot, Milano 1990, p. 181-183.
  • A. Pietrogrande, Il giardino di villa Barbarigo a Valsanzibio, in “Padova e il suo territorio”, 16 (2001), n. 91, p. 18-21.
  • Attlee, Helena Italian Gardens - A Cultural History. — Лондон: Frances Lincoln, 2006. — ISBN 978-0-7112-3392-8.

Externí odkazyEditovat