Otevřít hlavní menu
Wattové váhy v americkém NIST

Wattové váhy známé též pod anglickým názvem „watt balance“ jsou extrémně přesný přístroj pro měření hmotnosti anebo Planckovy konstanty. V roce 1975 je navrhl Bryan P. Kibble z britské Národní fyzikální laboratoře (NPL) a proto též Kibblovy váhy („Kibble balances“).

Mezinárodní komise pro míry a váhy v současnosti uvažuje dvě možnosti změny definice kilogramu[1][2] a wattové váhy představují zatím nejpřesnější způsob, jak podle jedné z nich kilogram realizovat. Kilogram je jako poslední z jednotek definován konkrétním objektem – etalonem.

Princip měřeníEditovat

Wattové váhy jsou vylepšenou verzí proudových vah, kde se tíže tělesa porovnává pomocí rovnoramenné páky s magnetickou silou působící na cívku s proudem. První (statická) fáze experimentu watt balance spočívá právě v tomto měření. Rovnováhu lze vyjádřit jako rovnost tíhové a magnetické síly

 

kde   je hmotnost tělesa,   je tíhové zrychlení,   je proud v cívce,   je magnetická indukce vnějšího pole a   je element délky vodiče, který tvoří cívku. Integrál na pravé straně se často zapisuje jako  ,[3] kde   je tzv. efektivní délka vodiče:

 

Právě v hodnotě tohoto integrálu spočívá nepřesnost měření proudovými vahami. Efektivní délku nelze prakticky dost přesně určit. Proudové váhy se proto musí vždy kalibrovat etalonem hmotnosti.

Wattové váhy přidávají k experimentu druhou oddělenou fázi (dynamickou),[4] která nezávisle na tvaru cívky stanovuje hodnotu integrálu. Cívka se v magnetickém poli nechá pohybovat rovnoměrně rychlostí  . Pohybem se na ní indukuje měřitelné napětí  , pro nějž platí

 

Integrál pak můžeme z rovnic eliminovat a zapsat podmínku rovnováhy jako

 

Na levé straně rovnosti je elektrický výkon, na pravé mechanický výkon. Odtud pochází název přístroje. Žádný z těchto výkonů nicméně není v experimentu přímo přítomen, protože   a   se měří odděleně až ve druhé fázi.

Pro dosažení co největší přesnosti se proud měří pomocí Josephsonova jevu a napětí pomocí kvantového Hallova jevu. Ve vztazích pro tyto jevy figuruje Planckova konstanta, která se tak dostane do rovnice pro rovnováhu. Měřená hmotnost je přímo úměrná její hodnotě. Experiment lze proto chápat buď jako měření Planckovy konstanty při známé hmotnosti tělesa, anebo měření hmotnosti pomocí známé konstanty.

Rychlost pohybu cívky se měří pomocí laserové interferometrie a atomových hodin. Tíhové (gravitační) zrychlení v laboratoři se během experimentu měří absolutním gravimetrem zcela odděleně od hlavního přístroje.[4]

Místo dynamické části mají výhodnější statickou tzv. „joulové váhy“, které používá Národní Metrologický Institut (NMI) v Číně. Realizace těchto vah je zatím méně přesná.[5]

Redefinice kilogramuEditovat

Porovnávání mezinárodního prototypu kilogramu s jeho kanonickými kopiemi ukázala, že navzdory všem snahám se jeho hmotnost mění mezi jednotlivými kontrolami v řádu desítek mikrogramů. To je hlavním důvodem k hledání nové definice.[6] Reálnou šanci mají dvě možné cesty, buď pomocí Avogadrovy konstanty anebo Planckovy konstanty.[2] Hodnota konstanty by byla definicí určena přesně, podobně jako je dnes definice metru udána hodnotou rychlosti světla ve vakuu.

Definice, která by svázala hodnotu kilogramu s Planckovou konstantou, se realizuje pomocí výkonových vah. Než bude kilogram předefinován, je třeba ve stávajícím systému SI změřit Planckovu konstantu tak přesně, aby se předešlo jakékoliv nesrovnalosti mezi stávajícím a novým kilogramem.[7] Je třeba snížit relativní chybu pod  , takže od   se lze odchýlit nejvýše o  . V červenci 2008 měřily nejpřesněji wattové váhy v americkém NIST s nejistotou  .[8]

ReferenceEditovat