Umírající labuť
Umírající labuť (rusky:Умирающий лебедь) je výrazné baletní sólo (Pas seul) choreografa Michaila Fokina pro primabalerínu Annu Pavlovou na hudbu violoncellového sóla Le Cygne (labuť) z předposlední věty hudební suity Karneval zvířat (Le carnaval des animaux) (1886) Camille Saint-Saënse. Jeho délka jsou dobré tři minuty.
| Umírající labuť | |
|---|---|
 Anna Pavlova jako umírající labuť | |
| Originální název | rusky: Умирающий лебедь |
| Žánr | baletní sólo |
| Choreograf | Michail Michajlovič Fokin |
| Skladatel | Camille Saint-Saëns |
| Předloha | báseň The dying Swan (1830) Alfreda Tennysona |
| Scénograf | Léon Bakst |
| Premiéra | 22. prosince 1907 Mariinské divadlo Petrohrad |
| Česká premiéra | 4.2.1914 Nové německé divadlo v Praze |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Balet byl zkomponován speciálně pro Annu Pavlovou a jeho choreografie měla první provedení 22. prosince 1907 v Mariinském divadle v Petrohradu. Kostým labutě byl od Léona Baksta.
Předlohy, vznik a provedení editovat
Postava umírající labutě pochází z baletu Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského. Princezna Odeta, začarovaná jako labuť, se tam obětuje pro svého prince Siegfrieda. Zejména kostýmy labutí v premiérách byly podobné, ale v Labutím jezeře není žádné sólo smrti.[1] Jako další předloha se uvádí báseň The dying Swan (1830) Alfreda Tennysona.
Primabalerina Anna Pavlova, inspirovaná labutěmi, které viděla ve veřejných parcích, a básní Lorda Tennysona Umírající labuť, požádala Michela Fokina, aby pro ni v roce 1905 vytvořil sólový tanec na galakoncert v Mariinském divadle. Fokine navrhl Saint-Saënsovo violoncellové sólo Le Cygne, které Fokine hrál doma na mandolíně za doprovodu kamaráda u klavíru a Pavlova souhlasila. Byla uspořádána zkouška a krátký tanec byl rychle dokončen.[2]
Tanec sestává převážně z pas de bourrée doprovázeného máváním rukou. Famózní je především závěrečná póza sóla na levém koleni, kdy jsou paže složené přes nataženou pravou nohu jako křídla a hlava je v nich schovaná. Fokine v něm spojil prvky klasického baletu s novějšími pohybovými formami, které zaváděla především Isadora Duncan. Spojil tedy „starou techniku“ s „tancem celého těla a nejen končetin“.[3]
Později (srpen 1931) pro americký odborný časopis Dance Magazine Fokine poznamenal:
Byla to skoro improvizace. Tančil jsem před ní, ona přímo za mnou. Pak tančila a já jsem šel vedle ní, zakřivil jí ruce a opravoval detaily póz. Před touto skladbou jsem byl obviňován z odmítání vysoké techniky pro použití tance naboso.
Umírající labuť byla moje odpověď na takovou kritiku. Tento tanec se stal symbolem nového ruského baletu. Bylo to spojení mistrovské techniky s výrazem. Bylo to jako důkaz, že tanec může a má uspokojit nejen oko, ale skrze oko má pronikat i do duše.[4]
V roce 1934 Fokine řekl tanečnímu kritikovi Arnoldu Haskellovi:
Malé dílo, jak to je, [...] bylo tehdy „revoluční“ a obdivuhodně ilustrovalo přechod mezi starým a novým, protože zde využívám techniku starého tance a tradičního kroje. Vysoce rozvinutá technika je nezbytná, ale účelem tance není ukázat tuto techniku, ale vytvořit symbol věčného boje v tomto životě a všeho, co je smrtelné. Je to tanec celého těla a ne pouze končetin; oslovuje nejen oko, ale i emoce a představivost.[5]
Francouzský kritik André Levinson napsal:
Se založenýma rukama na špičkách zasněně a pomalu krouží po jevišti. Rovnoměrnými, klouzavými pohyby rukou, vracejícími se do pozadí, odkud se vynořila, se zdá, že usiluje o horizont, jako by ještě chvilku a poletí – prozkoumávat hranice vesmíru svou duší. Napětí se postupně uvolňuje a ona klesá k zemi, paže mávají slabě jako v bolesti. Pak zakolísá nepravidelnými kroky k okraji jeviště – kosti nohou se chvějí jako struny harfy – jedním rychlým klouzavým pohybem pravé nohy k zemi klesá na levé koleno – vzdušné stvoření zápasící s pozemskými pouty; a tam, ochromená bolestí, umírá.[6]
Název zněl zpočátku jednoduše „Labuť" (rusky: лебедь) a vznikl na přání primabaleriny Pavlovy. Premiéra baletního sóla „Labuť“ se konala na charitativním koncertu sboru Mariinského divadla v sále šlechtického sněmu v Petrohradu dne 22. prosince 1907.[7] V dalších vydáních Fokine choreografický náčrt s dramaturgií celého baletu již nazval „Umírající labuť“,[8] i když ve finále hudebního provedení Saint-Saensova díla k žádnému tragickému konci nedošlo. Saint-Saens byl touto interpretací překvapen: v jeho hře labuť neumírá a hudba je napsána v durové tónině (G-dur). Kantilénní melodie violoncella znázorňuje plynulý pohyb labutě po vodní hladině a ruce baletky jako křídla tuto melodii zpívají širokým a plastickým tahem. Pas de bourres suivi v nohách je 6/8 klavírní arpeggio zobrazující vlnění vody na jezeře.
„Umírající labuť“ se stala vizitkou Anny Pavlové: předvedla ji asi 4000krát (včetně na tak odlehlých místech, jako je Buenos Aires a Lima) a podle legendy na smrtelné posteli v Haagu požádala, aby pro ni připravili kostým labutě.[9] Ve Spojených státech byla premiéra v New Yorku, v Metropolitní opeře 18. března 1910.
V Novém německém divadle v Praze uvedl „Umírající labuť" Ruský balet dne 4,2.2014 v rámci šesti tanců pod společným názvem Festin.[10]
Tanec byl téměř okamžitě velmi různě adaptován baletkami na mezinárodní úrovni. Výsledkem bylo, že Fokine v roce 1925 zveřejnil oficiální verzi choreografie, zvýrazněnou 36 fotografiemi jeho manželky Very Fokiny, která předváděla sekvenční pózy baletu.
Kritický komentář editovat
Fokinova vnučka Isabelle poznamenává, že balet neklade na tanečníka „obrovské technické požadavky“, ale klade na něj „obrovské umělecké nároky, protože každý pohyb a každé gesto by měly znamenat jiný zážitek“, který „vychází z někoho, kdo se pokouší uniknout smrti." Poznamenává, že moderní představení se výrazně liší od původního pojetí jejího dědečka a že dnešní tanec často vypadá jako variace Labutího jezera, které popisuje jako „Odette u dveří smrti“. Isabelle říká, že balet není o tom, že se baletka dokáže proměnit v labuť, ale o smrti, přičemž labuť je metaforou.[11]
Recepce editovat
Taneční sólo se stalo symbolem umírání s největší něhou – ale také pro ješitnost a faleš některých jevištních hvězd.
Umírající labuť bývá používána jako motiv a je vhodná zejména pro parodie. Hudba Saint-Saënse původně zaznívala v parodické souvislosti ve zvířecí revue.
Dodnes se toto sólo často tančí. Balerína Maja Plisecká s ním vystupovala až do vysokého věku. V roce 1917 natočil Jevgenij Bauer filmový melodram s názvem „Umírající labuť", jehož součástí je i toto taneční sólo.
V upravené podobě je sólo běžné i v krasobruslení, kde je předváděla například Sonja Henie.
Reference editovat
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Der sterbende Schwan na německé Wikipedii, The Dying Swan na anglické Wikipedii a Умирающий лебедь na ruské Wikipedii.
- ↑ Viz. Nicole Haitzinger: Russische Bilderwelten in Bewegung, ve: Claudia Jeschke, Nicole Haitzinger (vyd): Schwäne und Feuervögel. Die Ballets russes 1909–1929, Berlin: Henschel 2009, S. 15–57, na s. 24. ISBN 978-3-89487-630-2
- ↑ Balanchine, George; Mason, Francis (1975). 101 Stories of the Great Ballets. New York: Anchor Books. S 137, ISBN 978-0-385-03398-5.
- ↑ Podle Lynn Garafola: Diaghilev’s Balletts Russes, New York: Oxford Univ. Press 1989, S. 13
- ↑ Balanchine, George; Mason, Francis (1975). 101 Stories of the Great Ballets. New York: Anchor Books. S 137–138, ISBN 978-0-385-03398-5.
- ↑ Balanchine, George; Mason, Francis (1975). 101 Stories of the Great Ballets. New York: Anchor Books. S 138, ISBN 978-0-385-03398-5.
- ↑ Balanchine, George; Mason, Francis (1975). 101 Stories of the Great Ballets. New York: Anchor Books. ISBN 978-0-385-03398-5.
- ↑ Dying Swan. Oxford Reference [online]. [cit. 2022-07-07]. DOI: 10.1093/oi/authority.20110803095737506. Dostupné online. DOI 10.1093/oi/authority.20110803095737506. (anglicky)
- ↑ Русский балет. Энциклопедия. БРЭ, «Согласие», 1997
- ↑ McCauley, Martin. Who's Who in Russia since 1900. London a New York: Routledge, 1997. ISBN 978-0-415-13897-0. S. 156.
- ↑ VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. Opereta & balet 1888 - 2008. 1. vyd. Praha: Státní opera Praha, 2010. 776 s. ISBN 978-80-254-7498-3. S. 174.
- ↑ Carter, Alexandra. Rethinking Dance History: A Reader. London: Routledge,2004, S. 40. ISBN 978-0-415-28746-3.
Literatura editovat
- Michel Fokine: The dying swan: Music by C. Saint-Saëns. Detailed description of the dance, thirty-six photographs from poses by Vera Fokina. J. Fischer & Brother, New York 1925.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Umírající labuť na Wikimedia Commons
- Umírající labuť Archivováno 8. 7. 2022 na Wayback Machine., fotografie
- The dying Swan Alfreda Tennysona. Kompletní text (anglicky)