Ušišir (rusky Ушишир,[1] japonsky 宇志知島) je dvojice neobydlených vulkanických ostrovů ve střední skupině Kurilských ostrovůOchotském moři na severozápadě Tichého oceánu. Na mapě v ruském zeměpisném atlasu z roku 1745 jsou zaznamenány jako Kozel a Koza (Козелъ и Коза).[2] Administrativně náleží k severokurilskému okresu Sachalinské oblasti. Ostrovy nejsou obývány, avšak v minulosti zde v trvalých sídlech hospodařili Ainuové.

Ušišir
Ушишир (rusky)
Ostrovy na satelitním snímku NASA (2002)
Ostrovy na satelitním snímku NASA (2002)
Poloha ostrovů v Kurilách
Poloha ostrovů v Kurilách

Poloha ostrovů v Kurilách
Ušišir
Ušišir
LokalizaceCentrální skupina Kurilských ostrovů
SouostrovíKurilské ostrovy
StátRuskoRusko Rusko
• oblastSachalinská oblast
• rajónSeverokurilský
Topografie
Rozloha5,8 km²
Zeměpisné souřadnice
Nejvyšší vrcholUšišir (388 m n. m.)
Osídlení
Počet obyvatel0 (2020)
Hustota zalidnění0 obyv./km²
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Na svazích zátoky Jankiča byly nalezeny zbytky obydlí Ainuů. Další Ainuové pravidelně připlouvali na ostrov v letním období, neboť byl pro ně až do přijetí pravoslaví posvátný, přímo zde sídlil duch boha hromu. Zprávy ruských průzkumníků z počátků 18. století dosvědčují trvalé osídlení ostrovů, zde žijící Ainuové konvertovali k pravoslaví a nejpozději roku 1734 se naučili rusky.[3]

Další osudy ostrovů jsou shodné s osudy celého souostroví, dohodou ze Šimody z roku 1855 získalo svrchovanost Rusko. V roce 1875 převzalo Japonsko Petrohradskou smlouvou od Ruska Kurilské ostrovy výměnou za jižní polovinu Sachalinu. Tento stav trval až do roku 1945, kdy, na sklonku druhé světové války, provedla Rudá armáda obojživelnou operaci a souostroví obsadila. Ostrovy Ušišir byly spravovány jako součást Sachalinské oblasti RSFSR, od roku 1991 jsou součástí Ruské federace coby nástupnické země SSSR.[4]

Geografie a geologieEditovat

Ušišir je tvořen dvěma ostrůvky – Ryponkiča (Рыпонкича) a Jankiča (Янкича), spojených úzkou šíjí. K nim přiléhá několik pobřežních skalisek. Rozloha je přibližně 5,08 km², linie pobřeží má délku 11,5 km.[5] Nejvyšším bodem je činná sopka Ušišir (388 m n. m.) na ostrově Jankiča.

Flóra a faunaEditovat

Na ostrovech roste 230 druhů cévnatých rostlin.[6] V četných ptačích koloniích hnízdí alkouni, buřňáci, rackové, papuchalkové, kormoráni a kachny. K zajímavým či ohroženým druhům, které zde hnízdí, patří alkounek drobný (Aethia pygmaea), alkounek nejmenší (Aethia pusilla) a alkounek chocholatý (Aethia cristatella). Na ostrovy byly dovezeny polární lišky, v časech japonské svrchovanosti zde byly chovány a početná populace tu přetrvává.

 
Zatopená kaldera na ostrově Jankiča

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ushishir na anglické Wikipedii a Ушишир na ruské Wikipedii.

  1. Иванов, А. Н. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-11-23]. Heslo КУРИ́ЛЬСКИЕ ОСТРОВА́. Dostupné online. (rusky) 
  2. Российская национальная библиотека. Атлас Российской империи 1745 года. Карты атласа. [online]. expositions.nlr.ru [cit. 2020-11-28]. Kapitola 19. Устье реки Амура с южною частью Камчатки. Dostupné online. (rusky) 
  3. OSIPOVOVÁ, Marina Viktorovna. Христианизация айнов как способ распространения российского влияния на Курильских островах. Вестник ДВО РАН [online]. 2012 [cit. 2020-11-28]. Čís. No 1. Dostupné online. (rusky) 
  4. Россия как правопреемница СССР / Радиостанция "Вести FM" Прямой эфир/Слушать онлайн [online]. radiovesti.ru [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Корнев, С. И. Современное состояние популяций калана (Enhydra lutris L.) в российской части ареала [online]. 2010 [cit. 2020-11-27]. Dostupné online. (rusky) 
  6. ГАНЗЕЙ, К. С.; ИВАНОВ, А. Н. ЛАНДШАФТНОЕ РАЗНООБРАЗИЕ КУРИЛЬСКИХ ОСТРОВОВ. www.izdatgeo.ru [online]. 2011 [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazyEditovat