Wikipedie

Tupolev Tu-16

sovětský strategický bombardér

Tupolev Tu-16 (V kódu NATO „Badger“) byl sovětský dvoumotorový dálkový bombardér z 1. poloviny 50. let 20. století. Ve službě byl více než 40 let. Čínská verze Xian H-6 zůstává nadále ve službě u letectva ČLR.

Tu-16
Námořní průzkumný Tupolev Tu-16R (Badger E) 1. ledna 1985
Námořní průzkumný Tupolev Tu-16R (Badger E) 1. ledna 1985
Určenídálkový bombardér
PůvodSovětský svaz
VýrobceZávod č. 22 (Kazaň)
Závod č. 1 (Kujbyšev)
Závod č. 64 (Voroněž)
Konstruktérská skupinaTupolev
ŠéfkonstruktérD. S. Markov
První let27. dubna 1952[1]
Zařazeno1954
Vyřazeno1993 (Rusko)
CharakterXian H-6 ve službě
UživatelSovětské letectvo
Egyptské letectvo
Indonéské letectvo
Irácké letectvo
Vyrobeno kusů1 509[2]
VariantyTupolev Tu-104
Xian H-6
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj editovat

 
Průzkumný Tu-16 doprovázený stíhačkou F-4 Phantom II amerického námořnictva nad Tichým oceánem v roce 1963

Na konci čtyřicátých let byl Sovětský svaz pevně odhodlaný soutěžit se Spojenými státy ve schopnostech strategického bombardování, ale jediným sovětským bombardérem byl v té době Tupolev Tu-4 - kopie amerického B-29 Superfortress. Vývoj výkonného proudového motoru Mikulin AM-3 vedl k možnosti velkého, proudového bombardéru.

Konstrukční kancelář Tupolev začala pracovat na prototypu Tu-88 („letoun N“) v roce 1950. Tu-88 poprvé vzlétl 27. dubna 1952. Po vítězství v soutěži s letounem Iljušin Il-46 byla v prosinci 1952 schválena výroba. Na svou dobu se jednalo o poměrně moderní letoun. První sériové bombardéry vstoupily do služby u sovětského letectva v roce 1954 a dostaly služební označení Tu-16. Severoatlantická aliance (NATO) letouny označila jako Badger-A.

Dostal nové, velké šípové křídlo a dva výkonné proudové motory Mikulin AM-3 - do každého kořenu křídla jeden. Mohl nést jednu velkou konvenční pumu FAB-9000 o hmotnosti 9 000 kg (20 000 lb) (ruský ekvivalent britské pumy Grand Slam) nebo různé jaderné zbraně na vzdálenost přibližně 4 800 km (3 000 mil). Výroba probíhala ve 3 leteckých závodech - v Kazani, Kujbyševu a Voroněži.

Ačkoli Tu-16 začal službu jako výškový bombardér shazující volně padající pumy, byl v polovině padesátých let vybaven nosit rané sovětské řízené střely. Verze Tu-16KS-1 (Badger-B) mohla nést rakety AS-1 v bojovém rádiusu 1 800 km. Tyto velké zbraně byly aerodynamicky podobné stíhačce MiG-15 a vybavené buď jadernou nebo konvenční hlavicí s dosahem asi 140 km (85 mil). Byly určeny k použití hlavně proti letadlovým lodím amerického námořnictva a jiným velkým lodím. Letouny Tu-16 byly dále vyzbrojovány novějšími a pokročilejšími raketami, zatímco jejich označení se několikrát změnilo.

Letoun měl univerzální konstrukci a tak vznikl v mnoha specializovaných variantách pro průzkum, námořní hlídkování, shromažďování elektronických informací (ELINT) a elektronický boj (ECM). V letech 1954–1962 bylo ve třech závodech v SSSR postaveno celkem 1 507 letadel. Civilní adaptace Tupolev Tu-104 sloužila v sovětském Aeroflotu. Tu-16 byl také vyvážen do Indonésie, Egypta a Iráku. Do roku 1993 sloužil v sovětském letectvu i námořním letectvu a následně ruských silách.

Letouny vyráběla bezlicenčně i Čína jako Xian H-6. Tu-16 bylo vyrobeno 1 509 kusů a většina z nich je dnes vyřazena. Několik se dochovalo jako muzejní exponáty.

  •  
    Přední část trupu
  •  
    Střední část trupu a motorová gondola
  •  
    Podvozková gondola a levý výstup motoru
  •  
    Část kokpitu Tu-16
  •  
    Ukázka volně padající munice pod křídlem Tu-16 v Moninu

Služba editovat

 
Tu-16 a USS Hewitt, cca 1978
 
Tu-16 Badger G se střelou KSR-5

První letouny vstoupily do služby u sovětského dálkového letectva a poté u námořního letectva v roce 1954 a 1. května 1954 byly představeny na přehlídce nad Rudým náměstím. Následující desetiletí byl Tu-16 základním sovětským strategickým bombardérem, který byl součástí odstrašovacích sil. Bombardéry byly používány u pluků těžkých bombardérů (TBAP), 2 nebo 3 divizí těžkých bombardérů (TBAD). Divize byly součástí sboru těžkých bombardérů a od roku 1980 - letecké armády Nejvyššího velitelství (VA VGK), tvořící dálkové letectvo (DA - Dalna Aviacja). Vzhledem ke svému doletu byly jejich primárním cílem vojenské základny NATO v západní Evropě. Od poloviny 50. let probíhal výcvik s jadernými zbraněmi Tu-16A na cvičištích v Semipalatinsku a Nové Zemi. 22. listopadu 1955 byla z Tu-16V svržena první sovětská vodíková puma 1,6 Mt RDS-37d (později byla její síla zvýšena na 2,9 Mt). V roce 1962, který byl v tomto ohledu rekordním, posledním před koncem jaderných testů, bylo z letounů Tu-16 svrženo až 24 atomových a vodíkových pum.

Tu-16 různých verzí u námořního letectva často doprovázely skupiny lodí NATO v mezinárodních vodách, zejména skupiny amerických letadlových lodí (v roce 1968 jeden havaroval v Norském moři v blízkosti letadlové lodi USS Essex). Podle ruských zdrojů v roce 1980 jeden z letounů za záhadných okolností zmizel, což nevylučovalo[zdroj⁠?] sestřelení japonskými loděmi v Tichém oceánu.

Jediným konfliktem, kterého se sovětské Tu-16 účastnily, byla válka v Afghánistánu. Od 19. dubna 1984 po několik dní prováděly letouny 200. gardového pluku z Bobrujsku a 251. skupiny z Bíle Cerkve spolu s bombardéry Tu-22M hromadné nálety v pandžšírském údolí ve snaze zničit jednotky Ahmad Šáha Masúda, hlavně pomocí 250kg pum. Podílely se na tom nosiče raket verze Tu-16KSR uzpůsobené pro nesení pum. Tu-16 opět bombardoval cíle těžkými pumami v létě 1986. Naposledy byl Tu-16 použit od 251. skupiny v posledních měsících před stažením z Afghánistánu od října 1988. Tehdy byly použity pumy FAB-9000 o 9 000 kg proti partyzánským odbojovým bodům v jeskyních – celkem bylo svrženo 289 pum.

V roce 1981 sloužilo 487 Tu-16 u dálkového letectva a 474 u námořního letectva, z toho asi 200 nosičů raket K-10 a 156 Tu-16 u sovětského letectva. Jejich počet se do konce desetiletí výrazně snížil. S rozpadem SSSR přijala 121 letadel Ukrajina, 18 Bělorusko a zbytek Rusko. V Rusku Tu-16 sloužil asi do roku 1994, v jiných zemích podobně.

Zahraniční uživatelé editovat

 
Egyptské Tu-16KSR-2-11 v roce 1980

Od roku 1958 byly letouny Tu-16 dodávány do Číny a zde byla poté s pomocí Sovětského svazu zahájena jejich licenční výroba jako Xian H-6. 14. května 1966 byla z H-6A sestaveného ze sovětských dílů svržena třetí čínská testovací atomová puma. V Číně je Xian H-6 dosud v 21. století jediným strategickým bombardérem, a to i přes jeho zastaralou konstrukci.

Další zemí používající Tu-16 byla Indonésie. Tváří v tvář hrozícímu konfliktu s Nizozemskem o Západní Novou Guineu poskytl SSSR v létě 1961 Indonésii 25 nebo 20 raketových nosičů Tu-16KS, zpočátku se sovětskými posádkami, aby nizozemské námořnictvo odradil. Byly umístěny poblíž Jakarty. Po zhoršení vztahů mezi Indonésií a SSSR byly staženy pro nedostatek náhradních dílů.

Od roku 1963 prodal SSSR Egyptu asi 30 Tu-16 různých verzí, včetně asi 20 Tu-16KS. Všechny byly zničeny na letišti v Káhiře při operaci Moked, překvapivých náletech izraelského letectva na začátku Šestidenní války v roce 1967 (po tomto incidentu se u sovětského letectva začaly používat kryté hangáry). Již v září 1967 dodal SSSR Egyptu další Tu-16 spolu s nosiči raket KSR-2 a KSR-11, torpédové Tu-16T a průzkumné Tu-16R. Během Jomkipurské války v říjnu 1973 bylo z Tu-16 odpáleno 25 raket KSR-2 a KSR-11, z nichž 20 ​​izraelská protiletadlová obrana zachytila a zbytek zničil dvě radarové stanice a jednu izraelskou základnu. Podle izraelských údajů byl za války sestřelen jeden Tu-16 (egyptská strana to nepotvrzuje). Naposledy byly egyptské Tu-16 v boji použity v červenci 1977 během čtyřdenní války s Libyí při náletech na Tobruk, El-Adem a Al-Kufru. Podle libyjských údajů byly dva Tu-16 sestřeleny (egyptská strana to nepotvrzuje). Egypt měl v 90. letech 16 dalších Tu-16, ale ty byly koncem dekády vyřazeny.

Dalším uživatelem Tu-16 byl Irák. Během Šestidenní války měl v roce 1967 6 letadel, z nichž 1 Izrael sestřelil při pokusu o nálet na Tel Aviv. V 70. letech bylo do Iráku dodáno 8 Tu-16KSR-2-11. Používaly se mj. v boji proti kurdským partyzánům. Během irácko-íránské války v letech 1980-88 Irák používal 8 bojových letadel, vč. náletu na teheránské letiště. Na konci 80. let Irák zakoupil 4 čínské H-6D s raketami C-601. Během první války v Zálivu v roce 1991 byla většina Tu-16, trpících nedostatkem náhradních dílů, zničena na zemi koaličním letectvem.

Varianty editovat

 
Tu-16K-10-26 letectva Severního loďstva s plnou raketovou výzbrojí - dvěma KSR-5 a jednou K-10S, přibližně 1990-91.
  • Tu-16A – základní model – bombardér. V současné době slouží tyto letouny jako vzdušné tankery
  • Tu-16B – nosiče střel s plochou dráhou letu. V současnosti se používají jako konvenční bombardéry
  • Tu-16C – protilodní verze s výkonným radarem, nesoucí střelu s plochou dráhou letu Kipper
  • Tu-16D – námořní elektronický průzkumný letoun.
  • Tu-16E – průzkumná verze s baterií kamer v pumovnici
  • Tu-16F – průzkumná verze
  • Tu-16G – verze pro odpalování střel s plochou dráhou letu
  • Tu-16H – verze pro radioelektronický boj
  • Tu-16J – verze pro radioelektronický boj
  • Tu-16K – elektronická speciální průzkumná verze

Uživatelé editovat

 
Mapa zahraničních uživatelů
 
Xian H-6
Arménie  Arménie
  Ázerbájdžán
  Bělorusko
Čína  Čína
Egypt  Egypt
Gruzie  Gruzie
  Indonésie
Irák  Irák
Rusko  Rusko
  SSSR
Ukrajina  Ukrajina

Nehody a incidenty editovat

Specifikace (Tu-16) editovat

 
Nákres

Technické údaje editovat

  • Posádka: 6-7
  • Délka: 34,80 m
  • Rozpětí: 32,93 m
  • Výška: 10,8 m
  • Plocha křídel: 165 m²
  • Hmotnost prázdného letadla: 37 000 kg
  • Vzletová hmotnost: 72 000 kg
  • Pohonná jednotka: 2× proudový motor Mikulin AM-3M
    • Tah bez forsáže: 93,16 kN (každý motor)

Výkony editovat

  • Maximální rychlost: 1 050 km/h
  • Dolet: 7 200 km
  • Dostup: 12 300 m
  • Plošné zatížení: 460 kg/m²
  • Poměr tah/hmotnost: 0,24

Výzbroj editovat

  • Kanony: 7× kanón AM-23 ráže 23 mm (6 ve třech střeleckých věžích, 1 vpředu)
  • Závěsy: 2 pylony na křídlech pro pumy nebo střely, plus pumovnice (záleží na variantě)
  • Střely:
    • Badger-B 2 × protilodní střela Raduga KS-1 Komet (AS-1 Kennel) pod křídly
    • Badger-C 1 × protilodní střela Raduga K-10S (AS-2 Kipper) částečně zapuštěná v pumovnici
    • Badger-C/G 2 × protilodní střela Raduga KSR-2 (AS-5 Kelt) nebo Raduga KSR-5 (AS-6 Kingfish) pod křídly
  • Pumy: Badger-A + 9 000 kg (20 000 lb) volně padajících pum

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Gordon & Rigmant 2004, s. 14.
  2. ↑ VectorSite [online]. [cit. 2007-01-12]. Dostupné online.  – neplatný odkaz !
  3. ↑ That time a Soviet bomber crashed into the sea after buzzing a US aircraft carrier April 14, 2016 Archivováno 14. 8. 2017 na Wayback Machine. The Aviationist Retrieved August 14, 2017
  4. ↑ Russ bomber falls in sea near U.S. ship May 26, 1968 Archivováno 14. 8. 2017 na Wayback Machine. Chicago Tribune Retrieved August 14, 2017
  5. ↑ The Games Pilots Play Over the Mediterranean August 23, 1981 Archivováno 28. 8. 2017 na Wayback Machine. New York Times Retrieved August 14, 2017
  6. ↑ ASN Aircraft Accident 27-May-1968 Tupolev Tu-16 Badger Archivováno 14. 8. 2017 na Wayback Machine. Aviation Safety Network Retrieved August 14, 2017
  7. ↑ Soviet Union Military Plane Crashes in Norway October 27, 1978 Archivováno 6. 5. 2018 na Wayback Machine. Retrieved August 15, 2017
  8. ↑ Svalbard Arctic out post at strategic crossroads September 9, 1980 Archivováno 15. 8. 2017 na Wayback Machine. Christian Science Monitor Retrieved August 15, 2017
  9. ↑ Umbreit, Andreas Bradt Svalbard: Spitzbergen with Frank Josef Land & Jan Mayen page 132 Retrieved August 15, 2017

Literatura editovat

  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 49, 218 a 247. 
  • GORDON, Yefim; RIGMANT, Vladimir, 2004. Tupolev Tu-16 ‚Badger‘: Versatile Soviet Long Range Bomber. 1. vyd. Hinckley, England: Midland Publishing. 159 s. (Aerofax). ISBN 978-1-85780-177-4. (anglicky) 
  • JACKSON, Robert. Moderní vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-190-7. S. 298 až 301. 
  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha: Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Sovětské bombardovací letouny, s. 181 až 183. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tupolev_Tu-16&oldid=23845980“