Otevřít hlavní menu

Tak co, pane barone (1967) je pásmo písniček Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, které jsou rámované stejnojmennou Suchého povídkou, kterou četl Eugen Jegorov. Premiéru mělo 3. října 1967.

Tak co, pane barone
Autor Jiří Suchý
Žánr povídka
pásmo písniček
Premiéra 3. října 1967
Místo premiéry divadlo Semafor, Praha
Soubor Semafor
Počet představení 57
Štáb
Režie Ivo Paukert
Hudba Jiří Šlitr
Kostýmy Veronika Pulchartová
Asistent režie Ivan Zachariáš
Pohybová spolupráce Václav Štádler
Obsazení
Eugen Jegorov
Helena Blehárová
Zuzana Burianová
Helena Donevová
Milan Drobný
Luděk Nekuda
Eva Olmerová
Hana Pazeltová
Lilka Ročáková
Naďa Urbánková
Miki Volek
Semafor chronologicky
Jiří Suchý chronologicky
Údaje v infoboxu aktuální k 13. 3. 2010
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Děj povídkyEditovat

Vypravěč jde na "přednášku o hudbě" a zbytek povídky je obsah této přednášky.

Přednášející ale místo o hudbě mluví o osudu svého tchána Otokara Záviše (aby vyšla najevo křivda na něm spáchána), který je již v dětství výborným houslistou a projevuje se u něho velké hudební nadání. Vstoupí ale do služeb jistého barona, aby vychovával jeho děti k hudbě a občas pro slavnostní příležitosti složil nějakou skladbu. Děti se ale nechtějí klavíru ani dotknout a když dá Záviš jednomu facku, baron mu vyhrožuje, že na něj uspořádá hon. Po dalším prohřešku určuje datum honu na 3. července 1911. V ten den se skutečně na zámku srocují jezdci připravení na hon, ale Záviš netuší, že baron raději místo honu na něho pořádá hon na lišku. Před jezdci tedy zběsile prchá do lesa, což si ale oni vyloží jako pomátnutí smyslů a jedou ho zachránit. Během honu je Záviš raněn, nakonec se ale zachrání a zůstává na zámku ve službách barona. Dalším dnem, o kterým přednášející mírně zmateně mluví, je 20. srpen 1912, kdy má Záviš čtyřicáté narozeniny a baronovy děti si z něho udělají legraci tak, že mu naoko dají jako dárek kravatu, místo ní mu ale na krk uvážou mucholapku. Přednášející pokračuje líčením ještě dalších drobných příkoří, která se Závišovi stala a připojí i svou oslavnou báseň Svou duši do houslí's vložil. Přednáška končí osočením barona, radostí nad tím, že jeho zámek nyní patří všemu lidu a že, pokud je baron mezi posluchači přednášky, je dobře, že alespoň zaplatil za vstup na přednášku. Také je citována věta 'jednoho ze zakladatelů vědeckého socialismu' "Nechte maličkých přijíti ke mně" jako narážka na malý vzrůst Otokara Záviše.

Seznam písničekEditovat

Záznamy hryEditovat

Knižní vydání povídkyEditovat