Bitva u Živohoště

Bitva u Živohoště se odehrála 4. listopadu 1419 nad bývalým brodem u vsi Živohošť. Husitští poutníci ze Sezimova Ústí, přicházející na celozemský sjezd do Prahy, zde byli napadeni katolickými šlechtici z řad stoupenců krále Zikmunda Lucemburského pod velením Petra Konopišťského ze Šternberka. Po prvním útoku byla řada jihočechů zabita, zraněna nebo zajata, nicméně posily západočeských husitů, které na bojiště dorazily od Nového Knína, přinutily české feudály ustoupit ke Kutné Hoře. Podle svědectví dobových písemných pramenů bylo střetnutí u Živohoště první větší ozbrojenou konfrontací husitských válek.

Předehra

30. září 1419 došlo Na Křížkách u Ládví k setkání venkovských a pražských husitů, kteří se po vzájemné poradě dohodli, že na svátek Přenesení sv. Ludmily (10. listopad) se uskuteční celozemský husitský sjezd přímo v Praze. Patrně největší skupina plzeňských, klatovských, domažlických a sušických stoupenců příjímání podobojí se shromažďovala v Žinkovech a její příslušníci na výzvu kněze Václava Korandy přicházeli na místo srazu se zbraněmi namísto poutnických holí. Byl to také kněz Koranda, kdo se stal vlastním vůdcem výpravy, nicméně organizaci a vojenské přípravy řídil Břeněk Švihovský z Rýznburka. Husité opustili Žinkovy směrem na Březnici, odkud dalšího dne pokračovali do Nového Knína, kde se připravovali uložit na nocleh. Cestou se k nim připojovali další stoupenci Husova učení a celé uskupení tak podle literáta Vavřince z Březové dosáhlo na 4000 účastníků. V noci ze 3. na 4. listopadu však k odpočívajícím vůdcům výpravy dorazila spěšná zpráva od poutníků z jižních Čech, kteří je žádali, aby se s nimi v co nejkratší době spojili, neboť jest jim na cestách silně zasazeno od strany královy. Této prosbě bylo neprodleně vyhověno a směrem k jihočechům vyrazil ozbrojený houf na pěti vozech. Kromě toho byl vyslán spolehlivý posel se zprávou do Prahy.

Výprava z okolí Sezimova Ústí měla také polovojenský charakter, avšak tvořilo ji pouze asi 300 poutníků. Když její účastní zaznamenali, že jim cestu na Prahu po benešovské silnici blokuje oddíl zhruba 1300 jezdců vedených Petrem ze Šternberka, vyslali spěšného posla do Nového Knína a sami stočili pochod stejným směrem, nepoť doufali, že se jim zde podaří s větší výpravou ze západních Čech spojit. Svého záměru však nedosáhli, neboť nedaleko Živohoště je katolické vojsko, v jehož řadách se nacházely družiny Hynce Ptáčka z Pirkštejna, synů Jana Michalce z Michalovic, Albrechta z Koldic, Jana Svídnického z Chotěmic a městští zbrojnoši z Kutné Hory pod velením rychtáře Václava z Donína, dostihlo. Jako obranné stanoviště si tedy zvolili nedalekou vyvýšeninu, odkud sledovali protivníka, který se šikoval na návrší naproti jejich pozici. V průběhu těchto manévrů přebrodil Vltavu a dorazil na dohled obou skupin pomocný oddíl vyslaný západočeskými poutníky. Když velitelé této jednotky spatřili množství nepřátel, zaváhali, zda vůbec mají spojencům vyrazit na pomoc, nicméně bez váhání vyslali spěšného posla, jenž měl přivolat všechny bojeschopné poutníky z Nového Knína.

Bitva

Zprávy současníků

O událostech z 4. listopadu 1419 informují dva české písemné prameny. Velmi obsáhlý a podrobný popis bitvy se zachoval v souboru drobných kronik, psaných od sklonku bojovného husitství, jež historik František Palacký jako první soustředil do jediného díla pod názvem Staré letopisy české. Další relací, díky níž jsou známí někteří účastníci střetnutí, je odstavec v Husitské kronice literáta, mistra artistické fakulty pražské university a přímého účastníka husitských válek Vavřince z Březové.

„	(Husité ze západních Čech) Rozhodli se, že pošlou do Knína, aby všichni sem hned přitáhli, a sami pak vyrazili vpřed. Mezitím si Ústečtí našli nějaký vršek, na který se všichni nahrnuli. Pan Petr se svými také vyjel nejdřív na jeden kopec blízko Ústeckých. Nečekal dlouho, aby se nemohli spojiti Ústečtí s těmi, kteří byli vysláni od Knína a vyjel se svými šikem proti Ústeckým, rozrazil je a celý jeho houf jezdců skrz ně projel. Když chtěli mezi ně vjet podruhé, Ústečtí se panu Petrovi vzdali. Několik jich leželo zabitých a raněných. Při tom vyjednávání seběhlo přes sto Ústeckých ke Knínským, kteří se poblíž také uchýlili na nějaký kopec, připravovali se k obraně a začali dělat z kamene nasucho zídku, aby se k nim jezdci tak snadno nedostali. Páně Petrovi jezdci s nimi začali vyjednávat, aby se vzdali, ať se jim nestane to, co Ústeckým. Oni se vzdát nechtěli a doufali, v záchranu, a to se také stalo: za chvíli uviděli celý ten zástup, který byl v Kníně, jak jim táhne na pomoc s městskými korouhvemi. Když to uviděl pan Petr, nečekal déle, zajal ty Ústecké a jel s nimi pryč ke Kutné Hoře.	“
— Staré letopisy české

„	Potom v den sv. Linharta skoro čtyři tisíce táborů, jichž starší tehdy byli pan Břeněk ze Švihova, Chval z Machovic, jinak z Řepice, a jeho bratr Kuneš, srazili se na jednom místě, vzdáleném míli od Knína, s královskými a zvláště s panem Petrem ze Šternberka, panem Ptáčkem z Rataj, Janem řečeným Svídnickým, s Koldicem, se syny Michalce z Michalovic a Václavem řečeným Donínským, rychtářem z Kutné Hory, usmrtili některé lehkooděnce z nich a zabili mnoho lepších koní královských; odrazivše královské od sebe, přišli do Prahy a byli od Pražanů s radostí přivítáni.	“
— Vavřinec z Březové

Pravděpodobný průběh

Ve chvíli, kdy Petr ze Šternberka zjistil, že nedaleko jeho pozice operuje druhá skupina nepřátel, rozhodl se pro okamžitý úder, aby husitům zamezil v jejich spojení. Jeho útok směřoval proti jihočechům a hned první nájezd těžkých jezdců rozbil jejich sestavu. Ta se za prvních ztrát rozpadla na dvě části. Na větší z nich byl veden i další útok a její příslušníci se katolickým silám po krátkém boji vzdali. Druhá část, kterou tvořilo asi sto husitů, se urychleně spojila se západočeským oddílem. Společně vzápětí vystoupili na další návrší, kde začali kvapně budovat obrannou zeď z kamení. Za této situace se čeští šlechtici pokoušeli vést s husity jednání, při němž jim nabídli možnost vzdát se do jejich rukou, tato alternativa však byla pro druhou stranu nepřijatelná. Celá situace se nakonec vyřešila příchodem posil z Nového Knína. Značná přesila přinutila Petra ze Šternberka, aby spolu se zajatci opustil bojiště směrem na Kutnou Horu.

Důsledky

Po bitvě husité přenocovali na bojišti a následujícího dne pochovali své padlé. Posléze se bez dalších ozbrojených srážek vydali přes Jílové a kolem Kunratického hradu k Praze. V metropoli o den dříve vyvolala zpráva z Nového Knína poplach. Někteří kazatelé z popudu Ambrože z Hradce začali svolávat přítomné husity k pomoci ohroženým bratřím. V čele s Mikulášem z Husi se nejkratší cestou přes Malou Stranu pokusili tento záměr realizovat, byli však zastaveni královskými ozbrojenci za Kamenným mostem. Z pomoci jihočeským a západočeským husitům tímto sešlo, nicméně toto střetnutí bylo začátkem několikadenních bojů s královskými posádkami na Malé Straně a Pražském hradě.

Odkazy

Prameny

• Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s. 
• BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. 

Literatura

• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
• LENKOVÁ, Jitka; PAVLÍK, Václav. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. 294 s. ISBN 978-80-7362-470-5. 
• MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí I. díl. Praha: Rovnost, 1956. 395 s. 
• PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. 1279 s. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0. 

Portály: Středověk | Válka