Západoukrajinská lidová republika

Západoukrajinská národní republika (ZUNR) byl krátkoexistující státní útvar, který vznikl důsledkem porážky a následně rozpadu Rakouska-Uherska. Republika existova na území východní Haliče a nárokovala si i část území Bukoviny a Podkarpatské Rusy. Na jejím území se tak nacházela velká města jako Lvov, Přemyšl, Kolomyja či Stanislav. V politice státu dominovali ukrajinští národní demokraté (podporovaní řeckokatolickou církví, liberálové a socialisté.

Předcházející události

Podle sčítání lidu v Rakousku-Uhersku z roku 1910 mělo území nárokované ZUNR okolo 5,4 miliónu obyvatel. Z toho 3,29 miliónu byli Ukrajinci (skoro 60%), 1,35 miliónu Poláci (25%) a 660 tisíc Židé (12%). Zbytek tvořili měnšiny především Němců, Maďarů, Slováků a Rumunů. Města byla osídlena především Poláky a Židy, zatímco Ukrajinci žili především na venkově. Tento fakt vytvářel národnostní napětí, a to především mezi Poláky a Ukrajinci. Největším problém se stalo město Lvov, které bylo obývané polskou většinou a pro většinu Poláků bylo jedno z nejdůležitějších polských měst.

Boj za nezávislost

Západoukrajinská republika vyhlásila nezávislost 1. listopadu 1918, a to pár dní před vyhlášení nezávislosti Polska. Ukrajinská Národní rada, která se skládala z poslanců pro oblasti Halič a Bukovina z obou komor rozpadlého rakouského parlamentu, plánovala vyhlásit nezávislost o dva dny později. Však informace o přesunu Polské likvidační komise z Krakova do Lvova události uspíšily. Polská likvidační komise byla instituce polské vlády, která měla udržet pořádek na území, které bylo před dělením Polska (1772 - 1795) součástí polského státu a připravit je na přičlenění k nově zniklé polské republice.

Krátce po vyhlášení nezávisloti vypuklo ve Lvově lidové povstání vedené místními Poláky. Polská většina ve Lvově odmítla se stát součástí nepolského státu. Pár týdnů po povstání přistěchaly na pomoc vzbouřencům jednotky z Polska. Poláci tak udrželi kontrolu na městem a železnicí spojující Lvov s Polskem. Zbytek východní Haliče zůstal v rukou ZUNR.

Sloučení s UNR

Od roku 1917 existovala na Ukrajinci obývaném území bývalého carského Ruska tzv. Ukrajinská lidová republika (UNR)se sídlem v Kyjevě. Z počátku byla pouze satelitním státem Německa, ale po porážce Němců ve válce se chopli moci tzv. Direktoriát v čele s Symonem Petljurou.

Dohoda osloučení obou ukrajinských států do jednotné Ukrajiny byla ujednána na začátku prosince 1918 a obě republiky se oficiálně sloučily 22.1.1919. Z praktického hlediska se jednalo pouze o symbolický akt. Západní Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska, a tak měla zcela rozdílné právní, sociální a politické normy a zvyklosti než zbytek Ukrajiny patřící pod Rusko. Využívala tedy velice rozsáhlou autonomii a dokonce měla svoji vlsatní vládu a armádu tzv. Ukrajinské vojsko haličské. Nakonec obě části státu bojovaly nezávisle na sobě své vlastní války. Západní část se musela potýkat s invazí Poláků, zatímco zbytek Ukrajiny bojoval na východě s ruskými bolševiky.

Vztahy mezi jednotlivými částmi Ukrajiny nebyly ideální už od vzniku sjednocené Ukrajiny. Postupem času se čím dál více projevovaly kulturní rozdíly a celkově rozdílný vývoj jak rakouské tak ruské Ukrajiny. Politici z bývalé ZUNR, kteří měli zažitý parlamentní systém z Rakouska-Uherska, se báli rozšíření socialistických myšlenek na západ země, a tak se stavě ostře proti vedení z Kyjeva. Velký rozdíl byl i armádách jednotlivých částí. Západní Ukrajina měla vojsko mnohem discilinovanější, zatímco východní vojsko bylo chaoticky zorganizované, účasnilo se pogromů na Židy a někdy dokonce bojovalo proti západním spojencům.

Porážka a exil

V Polsko-ukrajinské válce odolávaly jednotky bývalé ZUNR polské přesile přes devět měsíců. V červenci 1919 ale Poláci obsadili většinu území bývalé ZUNR. Většia armády (50 000 můžů) se přesunula na východ bojovat s bolševiky.

=Ukrajinští běženci v ČSR

Část poražené ukrajinské armády našla útočiště v Podkarpatské Rusy. Tato oblast byla nárokována ZUNR, ale nakonec připadla nově vzniklému Československu. ČSR příjmalo ukrajinské uprchlíky po celou dobu války, dávalo jim velkou volnost při organizaci jejich vlastních věcí a došlo pak i navznik tzv. Ukrajinské brigády, její výcvik a vyzbrojení. Vojsko ale nikdy nebylo nasazeno v boji, protože ČSR zaujala v polsko-ukrajinském konfliktu neutrální postoj. Nakonec tak ukrajinští běženci zůstali po válce v Československu. Za přispění československého státu, který dal velkou morální, materiální a finanční pomoc ukrajinské emigraci a ukrajinskému vojsku, vzniklo velice aktivní centrum ukrajinských emigrantů.