Wikipedie

Sylvain Maréchal

Pierre Sylvain Maréchal (15. srpna 1750, Paříž, Francie – 18. ledna 1803, Montrouge) byl francouzský osvícenecký myslitel, ateista, básník, spisovatel, dramatik a publicista. Byl účastníkem Babeufova spiknutí rovných.

Pierre Sylvain Maréchal
Narození15. srpna 1750
Paříž, Francie
Úmrtí18. ledna 1803
(ve věku 52 let)
Montrouge, Francie
Povoláníknihovník, filosof, publicista, spisovatel, dramatik
Národnostfrancouzská
StátFrancie
Vzděláníprávník
Žánrateistická a revoluční publicistika, ale i poezie, próza a drama
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Narodil se roku 1750 v Paříži v rodině obchodníka s vínem a vystudoval právo. Ve věku dvaceti let publikoval sbírku idyl Bergeries, jejíž úspěch mu v roce 1770 dopomohl k místu asistenta knihovníka v Mazarinově knihovně.[1] V tomto období se zajímal o deismus i ateismus a věnoval se studiu věd a filozofů 18. století; značný vliv na něho měli Rousseau, Voltaire, Holbach, Diderot, Helvétius. Vytvořil si i vlastní představu o agrárním socialismu s kolektivním vlastnictvím nemovitostí a začal kritizovat náboženství a absolutismus. V roce 1774 byl propuštěn z Mazarinovy knihovny a pronásledován pro parodistické parafráze žalmů, které poukazovaly na pošlapávání lidské důstojnosti a sociální nespravedlnost.[2]

Těsně před revolucí strávil 4 měsíce ve vězení, protože uveřejnil Almanach počestných lidí (Almanach des Honnêtes Gens, 1788), který byl odsouzen k veřejnému spálení katem.[3] Tento spis byl vlastně pokusem o vytvoření nového kalendáře, ve kterém by světce nahradili mučedníci svobody, vědci a jiní myslitelé. Své další práce již Maréchal publikoval zpravidla anonymně, aby se uchránil před pronásledováním.

Za Velké francouzské revoluce byl stoupencem nejradikálnějšího křídla jakobínů a podporoval je řadou článků, a to zejména v týdeníku Révolutions de Paris [Revoluce pařížská], který redigoval. V období direktoria se stal jedním z předáků Babeufova spiknutí rovných, ale jeho účast na spiknutí zůstala utajena, takže nebyl popraven ani vězněn. V posledních letech svého života se Maréchal stáhl z aktivní politiky a věnoval se literární práci a ateistické propagandě. Zemřel 18. ledna 1803 v Montrouge.

Dílo editovat

Z poměrně bohaté Maréchalovy tvorby uvádíme několik významnějších spisů:

  • Livre échappé du déluge (1784) – Kniha, která přečkala potopu
    • Parodie na bibli. Všichni lidé se rodí svobodní a rovnoprávní a mohou se obejít nejen bez špatných králů, ale i bez monarchů dobrých.
  • Almanach des Honnêtes Gens (1788) – Almanach počestných lidí
  • Le Lucrèce français, fragments d’un poème (konečné znění 1798) – Francouzský Lucretius, fragmenty poémy
    • Stále doplňovaná a rozšiřovaná poéma měla postupně několik názvů: Fragments d’un poème moral sur Dieu (1781) [Fragmenty morální poémy o Bohu], Dieu et les prêtres (1793) [Bůh a kněží]; teprve v roce 1798 vyšla shora uvedená konečná verze. V první verzi z roku 1781 měla 50 „fragmentů" (zpěvů), v konečném znění 133. Poéma je prodchnuta vášnivým patosem hledačství a konfrontuje všudypřítomné zlo s existencí Boha. Maréchal dospěl k závěru, že Bůh je buď zlomyslný, nebo neexistuje. Svět je vězení bez světla, lidé jsou katy nebo oběťmi. Odsuzuje politickou a majetkovou nerovnost, vyzývá lidi, aby přestali být otroky kněží a povstali k lidské důstojnosti.[4]
  • Correctif á la Révolution (1793) – Připomínky k revoluci
    • V této anonymně vydané práci kritizuje Maréchal jakobínskou diktaturu zleva. Podle jeho názoru nemůže být svoboda a rovnost, dokud budou existovat páni a sluhové, chudí a bohatí.[5]
  • Jugement dernier des rois (1793) – Poslední soud nad králi
    • Tato jednoaktovka, která má podtitul Věštba o jednom jednání, vznikla na počátku jakobínské diktatury a byla prvně hrána v říjnu 1793, dva dny po popravě Marie Antoinetty. V této hře jsou potentáti hromadně internováni na pustém ostrově, kde se „s chamtivostí této čeládce vrozenou" servou o příděl potravin;[6] nakonec všechny monarchy pohltí výbuch sopky, jenž byl na jevišti předveden s použitím ohňostroje.[7]
  • Culte et lois d'une société d'hommes sans Dieu (1798) – Kult a zákony lidské společnosti bez Boha
  • Les Voyages de Pythagore (1799) – Pythagorovy cesty
    • Šestisvazkový román spojuje tendenci protináboženskou s motivy ohlašujícími utopický socialismus.[8]
  • Dictionnaire des Athées anciens et modernes (1800) – Slovník starověkých a novodobých ateistů
  • Manifeste des Égaux (1801) – Manifest rovných
    • Jako jeden z předáků Babeufova spiknutí redigoval Maréchal Manifest rovných, ale vnesl do něho anarchistické a značně zjednodušující rovnostářské formulace, které by Babeuf neschválil, např. „Nechť zhynou, bude-li třeba, všechna umění, jen když zůstane skutečná rovnost."[9]
  • Pour et contre la Bible (1801) – Pro bibli a proti

České a slovenské překlady editovat

  • MARÉCHAL, Pierre Sylvain. Ateisti. 1. vyd. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, 1959. 72 s.

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Марешаль, Пьер Сильвен na ruské Wikipedii.

  1. ↑ FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Viz str. 42.]
  2. ↑ FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Viz str. 42 – 43.]
  3. ↑ FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Viz str. 43.]
  4. ↑ NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. [Viz str. 424.]
  5. ↑ Filosofskaja enciklopédija / T. 3. Moskva: Izdateljstvo Sovětskaja enciklopedija, 1964. 584 stran. [Viz str. 297.]
  6. ↑ ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz str. 290.]
  7. ↑ FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Viz str. 45.]
  8. ↑ FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Viz str. 39.]
  9. ↑ FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Citovaný Maréchalův text je na str. 45.]

Literatura editovat

  • FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Viz str. 39, 42–46 a 61.]
  • Filosofskaja enciklopédija / T. 3. Moskva: Izdateljstvo Sovětskaja enciklopedija, 1964. 584 stran. [Viz str. 297.]

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sylvain_Maréchal&oldid=21958842“