Wikipedie

Souhvězdí Rysa

souhvězdí severní nebeské polokoule

Souhvězdí Rysa je souhvězdí pojmenované po rysovi, které se nachází na severní nebeské polokouli. Souhvězdí zavedl na konci 17. století Johannes Hevelius. Je to slabé souhvězdí, jehož nejjasnější hvězdy tvoří klikatou čáru. Oranžový obr Alfa Lyncis je nejjasnější hvězdou v souhvězdí a polopravidelná proměnná hvězda Y Lyncis je oblíbeným cílem amatérských astronomů. U šesti hvězd tohoto souhvězdí byly nalezeny exoplanety. Exoplanety u hvězd 6 Lyncis a HD 75898 byly objeveny Dopplerovou metodou; exoplanety u XO-2, XO-4, XO-5 a WASP-13 byly pozorovány, když procházely před hostitelskou hvězdou. Na hranicích souhvězdí leží NGC 2419, neobvykle vzdálená kulová hvězdokupa; galaxie NGC 2770, která hostila v nedávné době supernovy typu Ib; vzdálený kvasar APM 08279 + 5255, jehož světlo je zvětšeno a rozděleno na více obrazů působením gravitační čočky galaxie v popředí; a nadkupa galaxií, která byla nejvzdálenější nadkupou galaxií známou v době jejího objevu v roce 1999.

Souhvězdí Rysa
Latinský názevLynx
Latinský genitivLyncis
Latinská zkratkaLyn
Rektascenze6 h 20 m až 9 h 40 m
Deklinace+32° až +61°
Rozloha545 čtverečných stupňů
Viditelnost na zeměpisné šířce+90 až -55°
Nejlepší pozorovatelnost v ČRbřezen
Počet hvězd jasnějších než 3m0
Nejjasnější hvězdaα Lyn (3,14m)
Sousední souhvězdíVelká medvědice
Žirafa
Vozka
Blíženci
Rak
Lev
Malý lev

Původ souhvězdí

editovat
 
Souhvězdí rysa ve hvězdném atlase v roce 1825

Souhvězdí zavedl v roce 1687 polský astronom Johannes Hevelius z devatenácti slabých hvězd mezi souhvězdím Velké medvědice a Vozky, které dříve byly součástí zastaralého souhvězdí Jordanus Fluvius. Pojmenoval jej Rys proto, že obsahuje jen málo jasné hvězdy. Vyzval budoucí pozorovatele hvězd, aby se jej pokusili najít, a prohlásil, že by jej mohli rozpoznat pouze ti, co mají oči rysa (dobrý zrak). Hevelius používal ve svém katalogu též pojmenování Tigris (tygr), ale původní jméno si ponechal pouze ve svém atlasu. Anglický astronom John Flamsteed přijal souhvězdí do svého katalogu, publikovaného v roce 1712, a atlasu, který jej následoval.[1] Podle amatérského astronoma z 19. století Richarda Hinckleyho Allena hlavní hvězdy v souhvězdí „mohl použity k dokončení noh v souhvězdí Velké medvědice”.[2]

 
Nejstarší zobrazení souhvězdí Rysa ve hvězdném atlase

Charakteristika

editovat

Souhvězdí Rysa je ohraničené souhvězdím Žirafy na severu, Vozky na západě, Blíženců na jihozápadě, Raka na jihu, Lva na východě a Velké medvědice na severovýchodě. Souhvězdí má rozlohu 545,4 čtverečních stupňů a 1,322 procent noční oblohy a je rozlohou na 28. místě z 88 souhvězdí,[3] čím překonává známější souhvězdí, jako je například souhvězdí Blíženců.[4] Třípísmenná zkratka pro souhvězdí, kterou přijala Mezinárodní astronomická unie v roce 1922, je „Lyn“.[5] Oficiální hranice souhvězdí, jak je stanovil belgický astronom Eugène Delporte v roce 1930, jsou definovány polygonem 20 stran (znázorněno v infoboxu). V rovníkových souřadnicích je rektascenze mezi 06h 16m 13,76s a 09h 42m 50,22s, zatímco deklinaci popisují souřadnice mezi +32,97 ° a +61,96 °.[6] Za temných nocí lze jasnější hvězdy vidět jako křivou čáru táhnoucí se zhruba mezi souhvězdí, Žirafy a Lva[7] a na sever od jasné hvězdy Kastor.[8] Souhvězdí je nejsnadněji pozorovatelné od pozdní zimy do pozdního léta k pozorovatelům na severní polokouli, přičemž půlnoční vyvrcholení nastává 20. ledna.[7] Celé souhvězdí je viditelné pozorovateli severně od 28 stupně jižní šířky.

Zajímavé objekty

editovat

Hvězdy

editovat
 
Souhvězdí Rysa viditedelné pouhým okem

Anglický astronom Francis Baily dal v souhvězdí jediné hvězdě Bayerovo označení – Alfě Lyncis, zatímco Flamsteed označil 44 hvězd v souhvězdí, z nichž několik leží již za hranicí v souhvězdí Velké medvědice.[8] Celkově se v souhvězdí nachází 97 hvězd jasnějších nebo rovných zdánlivé hvězdné velikosti 6,5.[3]

Nejjasnější hvězdou v souhvězdí je Alfa Lyncis se zdánlivou (vizuální) hvězdnou velikostí 3,14.[9] Jedná se o oranžového obra spektrálního typu K7III, vzdáleného 203±2 světelných let od Země.[10] Hvězda je zhruba dvakrát hmotnější než Slunce,[11] vyčerpala ve svém jádře vodík a opustila hlavní posloupnost. Zvětšila se na přibližně 55násobek poloměru Slunce a vyzařuje zhruba 673násobek jeho svítivosti. Povrch hvězdy se ochladil a má teplotu 3 880 K.[12] Jedinou hvězdou souhvězdí s původním jménem je Alsciaukat (arabsky trn), známá též pod označením 31 Lyncis a nacházející se 380±10 světelných let od Země.[10] Je také obrem s přibližně dvojnásobnou hmotností než Slunce, který zvětšil svůj objem a ochladil se po vyčerpání vodíku v jádře. Je 59 až 75krát větší než Slunce a svítivost má 740krát větší.[11] Alsciaukat je proměnná hvězda, jejíž jasnost se mění během 25 až 30 dnů o 0,05 magnitudy od základní hodnoty 4,25.[13]

Souhvězdí Rysa je bohaté na dvojhvězdy[2] Druhá nejjasnější hvězda souhvězdí 38 Lyncis má zdánlivou jasnost 3,8. Již při pohledu malým dalekohledem lze obě složky rozlišit – jasnější modrobílou hvězdu o jasnosti 3,9 a slabší hvězdu o jasnosti 6,1, která má šeříkově modrobílou barvu.[14] 15 Lyncis je další hvězda, u které při pohledu dalekohledem rozlišit obě složky dvojhvězdy, tvoří ji dvě nažloutlé hvězdy o hvězdné velikosti velikosti 4,7 a 5,8, které jsou od sebe vzdáleny 0,9 úhlových sekund.[14] Složkami dvojhvězdy je žlutý obr spektrálního typu G8III, který je asi 4,01krát hmotnější než Slunce, a žlutobílá hvězda hlavní sekvence spektrálního typu F8V, která je asi 3,73krát hmotnější než Slunce. Oběhnou kolem společného těžiště jednou 262 let a jsou vzdálené od Země 178±2 světelných let.[15] 12 Lyncis má kombinovanou zdánlivou velikost 4,87. Při pohledu dalekohledem je možné rozlišit tři hvězdy: dvě složky dvojhvězdy o hvězdné velikosti 5,4 a 6,0, které leží v úhlové vzdálenosti 1,8 vteřin (od roce 1992), a žlutě zbarvená hvězda velikosti 7,2 při vzdálenosti 8,6 vteřin (v roce 1990).[14][16] Odhaduje se, že tyto dvě jasnější hvězdy obíhají kolem sebe s obdobím, které je málo známé, ale odhaduje se na zhruba 700 až 900 let.[15] Dvojhvězda 12 Lyncis je vzdálená od Země 210±10 světelných let.[10]

10 Ursae Majoris je třetí nejjasnější hvězda v souhvězdí Rysa. Původně byla hvězda v součástí sousedního souhvězdí Velké medvědice, souhvězdí Rysa se nachází po oficiálním ustanovení hranic souhvězdí.[17] Hvězda má zdánlivou hvězdnou velikost 3,97, tvoří ji žlutobílá hvězda hlavní posloupnosti spektrálního typu F4V o hvězdné velikosti 4,11 a hvězda velmi podobnou Slunci spektrálního typu G5V o hvězdné velikosti velikosti 6,18. Jedná se dvojhvězdy vzdálené od sebe 10,6 astronomických jednotek (AU) a kolem společného těžiště oběhnou za 21,78 let.[18] Systém je od Země vzdálený 52,4±0,6 světelných let. 16 Lyncis byla původně známá jako Psi10 Aurigae a naopak, hvězdy 37, 39, 41 a 44 Lyncis se staly součástí souhvězdí Velké medvědice.[8]

Y Lyncis je oblíbeným cílem amatérských astronomů, jedná se o polopravidelnou proměnnou hvězdu, která mění jasnost mezi hvězdnou velikostí od 6,2 do 8,9.[19] Změny jasnosti jsou složité, s kratší má periodu 110 dnů v důsledku pulzování hvězdy a delší perioda je 1400 dní pravděpodobně v důsledku rotace hvězdy nebo pravidelných cyklů v jejím v proudění v konvektivní zóně hvězdy.[20] Červený nadobr má odhadovaný průměr asi 580krát větší než Slunce, má zhruba 1,5 až 2krát větší hmotnost a má asi 25 000krát větší jasnost než Slunce. [20]1 Lyncis a UX Lyncis jsou červení obři, kteří jsou také polopravidelnými proměnnými hvězdami se složitými výkyvy jasu.[20]

Bylo zjištěno, že šest hvězd v souhvězdí má exoplanety, z nichž dvě byly objeveny Dopplerovou metodou a čtyři tranzitní metodou. 6 Lyncis, oranžový podobr, který strávil většinu svého života jako hvězda hlavní posloupnosti typu A nebo F, obíhá planeta s minimální hmotností 2,4 Jupiteru a dobu oběhu 899 dní.[21] HD 75898 je 3,8±0,8 miliardy let stará žlutá hvězda spektrálního typu G0V, která začala zvětšovat svůj objem, snížila svou povrchovou teplotu a opouští hlavní posloupnost. Má planetu nejméně 2,51krát hmotnější než Jupiter. která má oběžnou dobu přibližně 418 dnů. Oběh okolo těžiště systému se zrychluje, což naznačuje, že existuje třetí, vzdálenější, exoplaneta alespoň o velikosti Jupitera.[22] Tři hvězdy mají planety, které byly pozorovány dalekohledem XO na Havaji, když přecházely před hvězdou. XO-2 je dvojhvězda, jejíž hvězdy jsou o něco méně hmotné a chladnější než Slunce a mají planetární společníky: XO-2S má planetu s hmotností Saturna ve vzdálenosti 0,13 AU s oběžnou dobou přibližně 18 dne a planetu o málo hmotnější než Jupiter ve vzdálenosti 0,48 AU a s oběžnou dobou přibližně 120 dne;[23] XO-2N má horký Jupiter s hmotností přibližně poloviny Jupitera, který má oběžnou dráhu pouze 2,6 dne.[24] XO-4 je hvězda hlavní sekvence typu F, která je o něco žhavější a hmotnější než Slunce, které má horký Jupiter obíhající s dobou kolem 4,1 dne.[25] XO-5 je hvězda podobná Slunci s horkým Jupiterem, zhruba stejné hmotnosti, jehož dokončení oběžné dráhy trvá přibližně 4,2 dne.[26] WASP-13, hvězda podobná Slunci, která začala zvětšovat svůj objem, ochlazovat se opouští hlavní posloupnost, byla objevena programem SuperWASP v roce 2009. Planeta je zhruba o polovinu hmotnější než Jupiter a dokončení oběhu okolo hvězdy trvá 4,35 dne.[27]

Objekty hlubokého vesmíru

editovat

Nejpozoruhodnějším objektem hlubokého vesmíru v souhvězdí Rysa je kulová hvězdokupa NGC 2419, nazývaná také „mezigalaktický poutník“; dříve se předpokládalo, že leží mimo Mléčnou dráhu. Ve vzdálenosti mezi 275 až 300 tisíci světelnými lety od Země je to jedna z nejvzdálenějších známých kulových hvězdokup v naší galaxii. NGC 2419 je pravděpodobně na vysoce eliptické oběžné dráze kolem Mléčné dráhy.[28] Má velikost 10,3 a Shapleyovu kontcentraci třídy hvězd II; tato klasifikace naznačuje, že je ve svém středu extrémně koncentrovaná. NGC 2419, která byl původně považována za hvězdu, byla identifikována jako kulová hvězdokupa americkým astronomem Carl Lampland.[29]

NGC 2537, známá jako galaxie Medvědí tlapka, se nahází asi 3 stupně severoseverozápadně od 31 Lyncis.[30] Je to modrá kompaktní trpasličí galaxie, e vzdálenosti mezi 17 a 30 miliony světelných let od Země. Blízko je IC 2233, velmi plochá a tenká spirální galaxie, která je od Země vzdálena 26 až 40 milionů světelných let. Poměrně tichá galaxie s nízkou rychlostí vzniku hvězd (méně než jedna sluneční hmota každých dvacet let) byla dlouho podezřelá z interakce s galaxií Medvědí tlapka. To je nyní považováno za vysoce nepravděpodobné, protože pozorování pomocí Very Large Array ukázaly, že dvě galaxie leží v různých vzdálenostech.[31]

 
Kulová hvězdokupa NGC 2419

Skupina NGC 2841 je kupa galaxií, která se nachází jak v souhvězdí Rysa, tak v sousedním souhvězdí Velká medvědice. Zahrnuje volnou trojici NGC 2541, NGC 2500 a NGC 2552 v Rysovi. Při použití cefeid NGC 2541 jako standardních svíček byla vzdálenost této galaxie (a skupiny) odhadnuta na přibližně 40 milionů světelných let.[32] Samotná NGC 2841 se nachází v souhvězdí Velké medvědice.[33]

NGC 2770 je spirální galaxie typu SASc vzdálená asi 88 milionů světelných let, ve které explodovaly supernovy typu Ib: SN 1999eh, SN 2007uy a SN 2008D.[34] Poslední z nich je známá tím, že je první supernovou detekovanou rentgenovými paprsky vyzářenými velmi brzy po jejím vzniku, než optickým světlem vyzařovaným během pozdějších fází, což umožňovalo pozorovat první okamžiky výbuchu. Je možné, že interakce NGC 2770 s předpokládanou společnou galaxií mohly vytvořit hmotné hvězdy způsobující tuto aktivitu.[35] UGC 4904 je galaxie vzdálená asi 77 milionů světelných let od Země. Dne 20. října 2004 japonský amatérský astronom Koiči Itagaki v galaxii pozoroval explozi supernovy. Pozorování jeho spektra naznačují, že během dvouletého období uvolňoval obrovské množství materiálu a transformoval se z hvězdy LBV na Wolfovu–Rayetovu hvězdu,[36][37] než bylo 11. října 2006 zjištěno, že vybuchla jako hypernova SN 2006jc.[38]

APM 08279+5255 je velmi vzdálený kvazar se širokou absorpční linií objevený v roce 1998 a původně považován za dosud nejsvětlejší objekt. Je zvětšen a rozdělen do několika obrazů působením gravitační čočky galaxie v popředí, kterou prochází její světlo.[39] Zdá se, že jde o obří eliptickou galaxii se supermasívní černou dírou zhruba 23 miliardkrát hmotnější než Slunce a přidruženým akrečním diskem o průměru 3600 světelných let. Galaxie má velké oblasti horkého prachu a molekulárního plynu, stejně jako oblasti s aktivitou hvězdokupy. Má kosmologický rudý posuv 3,911.[40] Při pozorování kvazaru v roce 2008 objevili astronomové využívající ESA XMM Newton a Velký binokulární dalekohled (LBT) v Arizoně obrovskou kupu galaxií 2XMM J083026+524133.[41][42]

Nadkupa galaxií v Rysovi souhvězdí má rudý posuv 1,26–1,27.[43] Jednalo se o nejvzdálenější nadkupu známou v době jejího objevu v roce 1999.[44] Skládá se ze dvou hlavních kup galaxií – RX J0849+4452 nebo Lynx E a RX J0848+4453 nebo Lynx W – a několika menších kup. Dále leží oblouk Lynx, který se nachází asi 12 miliard světelných let od Země (rudý posuv 3,357).[43] Jde vzdálenou oblast obsahující milion extrémně horkých mladých modrých hvězd s povrchovými teplotami 80 000–100 000 K, které jsou dvakrát tak horké než podobné hvězdy v Mléčné dráze. Oblouk je viditelný pouze gravitačními čočkami vytvářenými bližší kupou galaxií a je rysem raných dob vesmíru, kdy byl častější překotný vznik hvězd.[45]

Meteoritické roje

editovat

Zářijové Lynxidy jsou menší meteorický roj, který se objevuje kolem 6. září. Popsali je již čínští pozorovatelé v letech 1037 a 1063 a korejští astronomové v roce 1560.[46] Alfa Lynxids byly objeveny v roce 1971 Malcolmem Currieem[47] a objevují se mezi 10. prosincem a 3. lednem.[48]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ WAGMAN, MORTON, 1933-. Lost stars : lost, missing, and troublesome stars from the catalogues of Johannes Bayer, Nicholas-Louis de Lacaille, John Flamsteed, and sundry others. Blacksburg, Va.: McDonald & Woodward Pub. Co 540 s. Dostupné online. ISBN 0-939923-78-5, ISBN 978-0-939923-78-6. OCLC 52559096 S. 202 až 203. 
  2. ↑ a b ALLEN, RICHARD HINCKLEY, 1838-1908. Star names : their lore and meaning. Dover ed. vyd. New York: Dover Publications 563 s. Dostupné online. ISBN 0-486-21079-0, ISBN 978-0-486-21079-7. OCLC 637940 S. 280. 
  3. ↑ a b The Constellations 2. www.ianridpath.com [online]. [cit. 2020-12-02]. Dostupné online. 
  4. ↑ Star Tales – Lynx. www.ianridpath.com [online]. [cit. 2020-12-02]. Dostupné online. 
  5. ↑ RUSSELL, Henry Norris. The New International Symbols for the Constellations. Popular Astronomy. 1922-10-01, roč. 30, s. 469. Dostupné online [cit. 2020-12-02]. ISSN 0197-7482. 
  6. ↑ International Astronomical Union | IAU. www.iau.org [online]. [cit. 2020-12-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b THOMPSON, ROBERT BRUCE. Illustrated guide to astronomical wonders. Sebastopol, Calif.: Make:Books 519 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4493-1026-4, ISBN 1-4493-1026-5. OCLC 297575963 S. 302 až 307. 
  8. ↑ a b c WAGMAN, MORTON, 1933-. Lost stars : lost, missing, and troublesome stars from the catalogues of Johannes Bayer, Nicholas-Louis de Lacaille, John Flamsteed, and sundry others. Blacksburg, Va.: McDonald & Woodward Pub. Co 540 s. Dostupné online. ISBN 0-939923-78-5, ISBN 978-0-939923-78-6. OCLC 52559096 S. 433 až 434. 
  9. ↑ DUCATI, J. R. VizieR Online Data Catalog: Catalogue of Stellar Photometry in Johnson's 11-color system.. VizieR Online Data Catalog. 2002, roč. 2237. Dostupné online [cit. 2020-12-02]. 
  10. ↑ a b c LEEUWEN, F. van. Validation of the new Hipparcos reduction. Astronomy & Astrophysics. 2007-11-01, roč. 474, čís. 2, s. 653–664. Dostupné online [cit. 2020-12-02]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361:20078357. (anglicky) 
  11. ↑ a b Alpha and 31 Lyn. stars.astro.illinois.edu [online]. [cit. 2020-12-02]. Dostupné online. 
  12. ↑ PIAU, L.; KERVELLA, P.; DIB, S. Surface convection and red-giant radius measurements. Astronomy & Astrophysics. 2011-02-01, roč. 526, s. A100. Dostupné online [cit. 2020-12-02]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201014442. (anglicky) 
  13. ↑ PERCY, John R. THE PHOTOMETRIC VARIABILITY OF K GIANTS. Publications of the Astronomical Society of the Pacific. 1993-12-01, roč. 105, čís. 694, s. 1422. Dostupné online [cit. 2020-12-02]. ISSN 1538-3873. DOI 10.1086/133324. (anglicky) 
  14. ↑ a b c MONKS, NEALE. Go-to telescopes under suburban skies. New York: Springer 260 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4419-6851-7, ISBN 1-4419-6851-2. OCLC 676698717 S. 56 až 57. 
  15. ↑ a b MALKOV, O. Yu; TAMAZIAN, V. S.; DOCOBO, J. A. Dynamical masses of a selected sample of orbital binaries. Astronomy & Astrophysics. 2012-10-01, roč. 546, s. A69. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201219774. (anglicky) 
  16. ↑ MASON, Brian D.; WYCOFF, Gary L.; HARTKOPF, William I. The 2001 US Naval Observatory Double Star CD-ROM. I. The Washington Double Star Catalog. The Astronomical Journal. 2001 December, roč. 122, čís. 6, s. 3466. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 1538-3881. DOI 10.1086/323920. (anglicky) 
  17. ↑ BAGNALL, PHILIP M. The star atlas companion : what you need to know about the constellations. New York, NY: Springer 486 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4614-0830-7, ISBN 1-4614-0830-X. OCLC 794225463 S. 281. 
  18. ↑ 10 UMa. stars.astro.illinois.edu [online]. [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. 
  19. ↑ SZATMARY, Karoly; VINKO, Jozsef. Periodicities of the light curve of the semiregular variable star Y Lyncis.. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 1992-05, roč. 256, s. 321–328. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0035-8711. DOI 10.1093/mnras/256.2.321. (anglicky) 
  20. ↑ a b c PERCY, John R.; WILSON, Joseph B.; HENRY, Gregory W. Long‐Term VRI Photometry of Small‐Amplitude Red Variables. I. Light Curves and Periods. Publications of the Astronomical Society of the Pacific. 2001-08, roč. 113, čís. 786, s. 983–996. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-6280. DOI 10.1086/322153. (anglicky) 
  21. ↑ SATO, Bun'ei; TOYOTA, Eri; OMIYA, Masashi. Planetary Companions to Evolved Intermediate-Mass Stars: 14 Andromedae, 81 Ceti, 6 Lyncis, and HD167042. Publications of the Astronomical Society of Japan. 2008-12-25, roč. 60, čís. 6, s. 1317–1326. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-6264. DOI 10.1093/pasj/60.6.1317. 
  22. ↑ ROBINSON, Sarah E.; LAUGHLIN, Gregory; VOGT, Steven S. Two Jovian‐Mass Planets in Earthlike Orbits. The Astrophysical Journal. 2007-12, roč. 670, čís. 2, s. 1391–1400. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/522106. (anglicky) 
  23. ↑ DESIDERA, S.; BONOMO, A. S.; CLAUDI, R. U. The GAPS programme with HARPS-N at TNG: IV. A planetary system around XO-2S⋆⋆⋆. Astronomy & Astrophysics. 2014-07, roč. 567, s. L6. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201424339. 
  24. ↑ BURKE, Christopher J.; MCCULLOUGH, P. R.; VALENTI, Jeff A. XO‐2b: Transiting Hot Jupiter in a Metal‐rich Common Proper Motion Binary. The Astrophysical Journal. 2007-12-20, roč. 671, čís. 2, s. 2115–2128. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/523087. (anglicky) 
  25. ↑ MCCULLOUGH, P. R.; BURKE, Christopher J.; VALENTI, Jeff A. XO-4b: An Extrasolar Planet Transiting an F5V Star. arXiv:0805.2921 [astro-ph]. 2008-05-19. ArXiv: 0805.2921. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. 
  26. ↑ BURKE, Christopher J.; MCCULLOUGH, P. R.; VALENTI, Jeff A. XO‐5b: A Transiting Jupiter‐sized Planet with a 4 Day Period. The Astrophysical Journal. 2008-10-20, roč. 686, čís. 2, s. 1331–1340. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/591497. (anglicky) 
  27. ↑ SKILLEN, I.; POLLACCO, D.; COLLIER CAMERON, A. The 0.5 M J transiting exoplanet WASP-13b. Astronomy & Astrophysics. 2009-07, roč. 502, čís. 1, s. 391–394. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/200912018. 
  28. ↑ HARRINGTON, Philip S. Cosmic Challenge: The Ultimate Observing List for Amateurs. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010. 483 s. Dostupné online. ISBN 978-1-139-49368-0. S. 189. (anglicky) 
  29. ↑ LEVY, David H. Deep sky objects : the best and brightest from four decades of comet chasing. [s.l.]: Amherst, NY : Prometheus Books 380 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59102-361-6. S. 168 až 169. 
  30. ↑ PLOTNER, Tammy. The night sky companion : a yearly guide to sky-watching, 2008-2009. [s.l.]: New York ; London : Springer 710 s. Dostupné online. ISBN 978-0-387-71609-1, ISBN 978-0-387-71608-4. S. 65. 
  31. ↑ MATTHEWS, Lynn D. H I Imaging Observations of Superthin Galaxies. II. IC 2233 and the Blue Compact Dwarf NGC 2537. The Astronomical Journal [online]. 2008 [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. DOI 10.1088/0004-6256/135/1/291. 
  32. ↑ FERRARESE, Laura; BRESOLIN, Fabio; KENNICUTT, JR., Robert C. The Hubble Space Telescope Key Project on the Extragalactic Distance Scale. XII. The Discovery of Cepheids and a New Distance to NGC 2541. The Astrophysical Journal. 1998-11-10, roč. 507, čís. 2, s. 655–690. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/306364. (anglicky) 
  33. ↑ CROSSEN, CRAIG. Sky Vistas : Astronomy for Binoculars and Richest-Field Telescopes. Vienna: Springer Vienna 281 s. Dostupné online. ISBN 978-3-7091-0626-6, ISBN 3-7091-0626-5. OCLC 840302457 S. 230. 
  34. ↑ THÖNE, Christina C.; MICHAŁOWSKI, Michał J.; LELOUDAS, Giorgos. NGC 2770: A SUPERNOVA Ib FACTORY?. The Astrophysical Journal. 2009-06-20, roč. 698, čís. 2, s. 1307–1320. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1088/0004-637X/698/2/1307. 
  35. ↑ Catching the Light of a Baby Supernova. Gemini Observatory [online]. 2008-05-21 [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ FOLEY, Ryan J.; SMITH, Nathan; GANESHALINGAM, Mohan. SN 2006jc: A Wolf-Rayet Star Exploding in a Dense He-rich Circumstellar Medium. The Astrophysical Journal. 2007-03-10, roč. 657, čís. 2, s. L105–L108. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/513145. (anglicky) 
  37. ↑ Massive Star Burps, Then Explodes. adsabs.harvard.edu. 2007-04-01. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. 
  38. ↑ NASA - Supernova Imposter Goes Supernova. www.nasa.gov [online]. [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ IRWIN, Michael J.; IBATA, Rodrigo A.; LEWIS, Geraint F. APM 08279+5255: An Ultraluminous Broad Absorption Line Quasar at a Redshift z = 3.87. The Astrophysical Journal. 1998-10, roč. 505, čís. 2, s. 529–535. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/306213. (anglicky) 
  40. ↑ RIECHERS, Dominik A.; WALTER, Fabian; CARILLI, Christopher L. IMAGING THE MOLECULAR GAS IN A z = 3.9 QUASAR HOST GALAXY AT 0.″3 RESOLUTION: A CENTRAL, SUB-KILOPARSEC SCALE STAR FORMATION RESERVOIR IN APM 08279+5255. The Astrophysical Journal. 2009-01-01, roč. 690, čís. 1, s. 463–485. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1088/0004-637X/690/1/463. 
  41. ↑ 080827 XMM discovers monster galaxy cluster. astronomynow.com [online]. [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. 
  42. ↑ LAMER, G.; HOEFT, M.; KOHNERT, J. 2XMM J083026+524133: the most X-ray luminous cluster at redshift 1. Astronomy & Astrophysics. 2008-08-01, roč. 487, čís. 2, s. L33–L36. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361:200810255. (anglicky) 
  43. ↑ a b MEI, Simona; STANFORD, S. Adam; HOLDEN, Brad P. Early-type galaxies at z = 1.3. I. The Lynx supercluster: cluster and groups at z=1.3. Morphology and color-magnitude relation. The Astrophysical Journal. 2012-08-01, roč. 754, čís. 2, s. 141. ArXiv: 1205.1785. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1088/0004-637X/754/2/141. 
  44. ↑ NAKATA, Fumiaki; KODAMA, Tadayuki; SHIMASAKU, Kazuhiro. Discovery of a large-scale clumpy structure of the Lynx supercluster at z∼1.27. Proceedings of the International Astronomical Union. 2004/03, roč. 2004, čís. IAUC195, s. 29–33. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 1743-9221. DOI 10.1017/S1743921304000080. (anglicky) 
  45. ↑ FOSBURY, R. A. E.; VILLAR‐MARTIN, M.; HUMPHREY, A. Massive Star Formation in a Gravitationally Lensed H ii Galaxy at z = 3.357. The Astrophysical Journal. 2003-10-20, roč. 596, čís. 2, s. 797–809. Dostupné online [cit. 2020-12-03]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/378228. (anglicky) 
  46. ↑ SHERROD, P. CLAY. A complete manual of amateur astronomy : tools and techniques for astronomical observations. Mineola, N.Y.: Dover Publications 319 s. Dostupné online. ISBN 0-486-42820-6, ISBN 978-0-486-42820-8. OCLC 51445992 S. 56. 
  47. ↑ JENNISKENS, PETRUS MATHEUS MARIE,. Meteor showers and their parent comets. Cambridge: [s.n.] 790 s. Dostupné online. ISBN 978-1-316-34854-3, ISBN 1-316-34854-7. OCLC 910848046 S. 198. 
  48. ↑ JENNISKENS, PETRUS MATHEUS MARIE,. Meteor showers and their parent comets. Cambridge: [s.n.] 790 s. Dostupné online. ISBN 978-1-316-34854-3, ISBN 1-316-34854-7. OCLC 910848046 S. 738. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Souhvězdí_Rysa&oldid=24275652“