Otevřít hlavní menu

Slezská nářečí jsou nebo byly dialekty polštiny, češtiny a němčiny na historickém území Slezska tj. ve Středním a Horním Poodří. Slezskopolská nářečí se do dnes používají na Horním Slezsku (okolí Opolí, Katovic, Ratiboře) a Těšínsku. V Dolním Slezsku byly slovanské dialekty od 13. stol. postupně vytlačovány řečí německých kolonistů, na severu a na východ od Vratislavi se udržely do 19. století. Do pol. 20. stol. zde slezskopolská nářečí dotrvala jen na severních a východních okrajích (Hlohovsko, Sycovsko). Slezskomoravská nářečí(lašská nářečí) jsou nářečí češtiny, která mají svůj původ v přechodovém zapadoslovanském nářečí kmene Holasiců. Do 16. stol. zahrnovala Krnovsko, Hlubčicko, Opavsko, Hlučínsko a Ostravsko, s přesahem do jižního Ratibořska a západního Těšínska (tok Ostravice). Slezské dialekty němčiny se utvářely ve Slezsku od příchodu německých kolonistů (konec 12. stol.). Zanikly následkem odsunu Němců z polské a československé části Slezska. Počítala se k nim také německá nářečí hraničících ze Slezskem oblasti Sudet.

Slezskopolská nářečí se dost liší od sebe navzájem. Na západě Dolního Slezska se pravděpodobně blížila lužické srbštině, na jihu (severně od Kladska) mohla mít některé české rysy. Severní a východní část hornoslezských dialektů je mazuřící (jako malopolské). Jižní část Horního Slezska se některými lexikálními a mluvnickými prvky blíží češtině a moravskoslezským nářečím, nářečí na jihovýchodě Těšínska mají navíc rysy karpatské (goralé).

Slezskopolská nářečí byla už od 16. stol. řadou autorů považována za jazykovou směs, jazyk Slezů, tj. těch, kteří se "slezli" (shlukli) z různých zemí a jazyků. Od konce 17. stol. byl v tomto kontextu užíván pohrdavý název Wasserpolnisch. Jako svérázná jazyková směs byla též označována (zvl. v 19. stol.) řeč Moravců (v Opavsku, Hlučínsku, Ratibořsku) tj. slezskomoravské nářečí. Na tomto základu vznikly pozdější názory (politicky instrumentalizované) o existenci samostatného jazyka slezského, resp. slezských jazyků, viz slezština, laština, těšínské nářečí. Ve vědomí části mluvčích také dnes příslušnost slezskopolského nářečí k polštině, resp. slezskomoravského k češtině není přípustna.

LiteraturaEditovat

Bąk, S. Mowa Polska na Śląsku, Wrocław 1974. Balhar, J. - Jančák, P. a kol. Český jazykový atlas. Díl 1-5, Praha 1992–2005. Encyklopedický slovník češtiny, Praha 2002. Schwarz, E. Jazyk německý na území ČSR, Československá vlastivěda 3. Jazyk, Praha 1934. Šrámek, R. Slezsko a severovýchodní Morava z hlediska jazykového, Ostrav 1997. Zaręba, A. Atlas językowy Śląska. Díl 1-8, Kraków 1969–1996.

Související článkyEditovat