Sergej Vasilijevič Pavlov
Sergej Vasilijevič Pavlov (rusky Се́ргей Васи́льевич Па́влов), narozen 4. října 1896 na kozácké stanici Krasnodoněckaja, oblast Donského vojska - zemřel 17. června 1944 poblíž městečka Novogrodek, okupované Bělorusko, byl ruský vojenský velitel, letec a ataman kozáckého vojska.
| Sergej Vasilijevič Pavlov | |
|---|---|
| Narození | 4. října 1896 Kozácká stanice Krasnodoněckaja, Oblast Donského vojska,  Ruské impérium |
| Úmrtí | 17. června 1944 (ve věku 47 let) Poblíž Novogrodku, .svg){kind=small} Říšský komisariát Ostland |
| Místo pohřbení | Novogrodek |
| Národnost | Ruská |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost |  plukovník Donského vojska generálmajor wehrmacht (in memoriam) |
| Doba služby |  Ruská imperiální armáda1915 - 1917
 Wehrmacht1942 - 1944 |
| Sloužil | Ruské impérium Německá říše |
| Složka |  Letectvo carského Ruska  Jezdectvo (kozáci) v Donském vojsku |
| Velel | Pochodový ataman Donského vojska |
| Války | První světová válka, Ruská občanská válka, Druhá světová válka |
| Bitvy | Východní fronta (první světová válka), Ruská občanská válka, Protipartyzánské operace v okupovaném Bělorusku, ústupové boje s Rudou armádou u Novočerkasska, Obrana na řece Mius |
| Vyznamenání |  Kříž svatého Jiří |
Mládí
editovatNarodil se 4. října 1896 v důstojnické rodině donských kozáků. Vojenskou dráhu započal v Prvním donském kadetském sboru a v roce 1914 pokračoval studiem na Nikolajevské jezdecké škole (rusky Николаевское кавалерийское училище[pozn. 1])[1]. Tuto ukončil v roce 1915 a byl odeslán na frontu.
První světová válka
editovatVálečnou službu začal jako praporčík (rusky Хорунжий[pozn. 2]) u 47. donského kozáckého pluku. V roce 1916 byl odveden do pilotní školy a jako důstojník letectva sloužil až do konce první světové války[1]. Během první světové války bojoval v sestavě Jihozápadního frontu. Za odvahu v bitvách byl vyznamenán Křížem svatého Jiří.
Ruská občanská válka
editovatPo Říjnové revoluci se vrátil na Don, kde se připojil k oddílu protibolševických partyzánů. V bojích byl těžce raněn a zotavoval se v kozácké stanici Konstantinovskaja.
V Ruské občanské válce bojoval na straně bílých. Do řad Donského vojska se zapojil ihned po všeobecném povstání donských kozáků na jaře 1918. Podílel se na obsazení Novočerkasska. V hodnosti esaula velel obrněnému vlaku a sloužil u kozáckého letectva[1].
V březnu 1920 na něj nezbylo místo při evakuaci z přístavu Novorossijsk. Občanskou válku ukončil jako plukovník.
Život v SSSR
editovatProtože mu ze strany bolševiků hrozila smrt, musel změnit jméno a skrývat se. Získal dokumenty na jméno Sergej Pavlov[2] a pracoval jako účetní nebo technický kreslič.
V roce 1921 byl sovětskými bezpečnostními orgány zatčen jeho otec, který pak ve věznici zemřel[1]. V roce 1936 byl zatčen sovětskou policí, ale nebyl identifikován, a proto byl následně propuštěn.
Podařilo se mu v roce 1939 pod cizím jménem dálkově vystudovat technickou školu stavebního inženýrství a pracoval na stavbách okolo města Novočerkassk[1]. Pracoval také v lokomotivce v Novočerkassku, kde se stal zakladatelem podzemní protisovětské organizace Štáb osvobození Donu.
Druhá světová válka
editovatOd začátku války na východě kolem sebe soustřeďoval odpůrce sovětské moci a při obsazení města Novočekassk německou armádou v roce 1942 již velel ozbrojenému kozáckému oddílu. Na okupovaném území Donu byl v roce 1942 zvolen polním atamanem a byl aktivním členem kozácké samosprávy. 12. listopadu 1942 vydává ve městě Novočerkassk Prohlášení Vojska donského, které deklaruje spojenectví s Třetí říší a ozbrojený boj proti sovětské moci[1]. Do konce roku 1942 zformoval Plastunskou setninu a následně 1. Donský kozácký pluk.
Pod tlakem ofenzívy Rudé armády probíhal v únoru 1943 ústup kozáckých formací pod jeho velením. Boje na západní hranici Donského vojska chránily ustupující kozácké rodiny před sovětskou armádou. 13. února 1943 opustil Novočerkassk spolu s posledním protisovětským kozáckým útvarem a následně se účastnil obrany na řece Mius. Po ukončení ústupových bojů mu byla podřízena všechna registrační místa pro kozácké uprchlíky u městečka Proskurova[1].
V dubnu 1943 se ve štábu plukovníka Pavlova konalo jednání, jehož výsledkem bylo úspěšné sjednocení roztříštěných kozáckých útvarů po ústupu před Rudou armádou. To vedlo k posílení jeho autority a velitelského postavení. Posléze pod jeho vedením byly zformovány další kozácké útvary. Vzhledem k jeho postavení, bylo mu podřízeno 18 000 kozáků včetně civilistů, byl pochopitelně cílem operací sovětské rozvědky, která se snažila k němu vyvolávat nedůvěru a zasévat spory mezi kozáky[pozn. 3]. Aktivity sovětských rozvědčíků vůči němu však německému velení potvrdilo správnost podpory jeho vůdčího postavení[1].
Přesto však intriky mezi kozáky došly sluchu Němců, a proto byl 13. dubna 1943 vyšetřován pro zneužití pravomocí a porušování kozáckých práv německými vojenskými úřady. Tato obvinění se nepotvrdila a vyšetřování bylo zastaveno. Německé týlové velitelství čerpající ze zpráv zevnitř kozáckých útvarů ho však ve spise OKH ze dne 5. října 1943 hodnotilo jako nevyhovujícího pro štábní službu, protože má špatné charakterové vlastnosti a své rivaly odstraňuje za použití všech prostředků. Zdrojem těchto zpráv a strůjcem intrik byl pravděpodobně T. I. Domanov[1][pozn. 4].
Deklarací ze dne 10. listopadu 1943, také díky činnosti Pavlova a jeho bojovým výsledkům, byly kozácké útvary uznány Třetí říší za spojenecké armády. Prohlášení nese za německou stranu podpisy maršála Keitela a ministra Rosenberga[1].
Po ústupu na západ byli kozáci v březnu roku 1944 usídleni poblíž Sandoměře. 13. března 1944 byl Pavlov jmenován členem Hlavní správy kozáckých vojsk a uznána jeho hodnost jako plukovníka kozáckých vojsk[1]. Vojenské jednotky pod jeho velením se účastnily protipartyzánských operací v okupovaném Bělorusku.
Byl zavražděn 17. června 1944. O jeho smrti existují dvě verze:
- T. I. Domanov uváděl, že byl zastřelen omylem příslušníky policie Běloruské lidové sebeobrany (bělorusky Беларуская народная самапомач), kteří zahájili palbu, neboť jeho útvar mylně považovali za partyzány převlečené do německých stejnokrojů. Pavlov jedoucí na čele hlídky byl zastřelen[2].
- Podle vyšetřování SD se události kolem jeho smrti uskutečnily jinak. Ráno 17. června 1944 byl ohlášen útok partyzánů na kozáky. Ataman Pavlov se svým náčelníkem štábu T. I. Domanovem vyrazil na hlášené místo útoku. Byl zastřelen ve vzdálenosti 1,5 km od místa střetnutí s partyzány z automatické pistole, což prokázala pitva. Jeho vrahem byl osobní pobočník D. V. Bogačev[pozn. 5], který byl odhalen jako příslušník GPU[1].
V té době se také přiblížila fronta, proto kozáci vykopali rakev s ostatky S. V. Pavlova a na ústupu do Polska je zakopali na neznámém místě. Po své smrti byl povýšen na generálmajora wehrmachtu[1].
Bývalý úředník Ministerstva pro okupovaná východní území (německy Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete) Eduard Radtke ho charakterizoval následujícími slovy[1]:
"Byl dynamickou osobností, jako letec si zvykl rychle se rozhodovat, ... ale impulzivní rozhodování není vhodné pro atamanskou funkci... Zahynul svou neopatrností... Byl skutečně čestným člověkem."[pozn. 6]
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Doslovný překlad učiliště má v češtině jiný význam. Jde obvykle v ruském prostředí o střední odbornou školu.
- ↑ Slovo Хорунжий má doslovný význam vlajkonoš. Odpovídající hodnost v současné české armádě je štábní praporčík. Pro srozumitelnost je použit výraz praporčík, tj. nositel praporu, byť to není zcela přesné.
- ↑ Formování útvaru znamená především obsazování velitelských postů a je pochopitelné zklamání mnohých, když se na ně nedostalo. Což značně sovětské rozvědce usnadňovalo práci.
- ↑ Timofej Ivanovič Domanov při pozdějším vyšetřování sovětskými orgány uváděl, že se k Němcům přidal na základě tajného úkolu NKVD identifikovat zrádce, rozkládat útvary a likvidovat okupanty. Čemuž odpovídají jeho četné spory s dalšími kozáckými důstojníky.
- ↑ Byl zatčen německou bezpečnostní službou a 3. července 1944 zastřelen.
- ↑ V odkazovaném pramenu je citát uveden ve značně větším rozsahu. Pro potřeby wikipedie zkráceno autorem článku.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Павлов, Сергей Васильевич na ruské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n AUSKÝ, Stanislav. Kozáctvo: poslední nástup a zánik. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 246 s. ISBN 80-204-0993-9. S. 63-66, 88, 91, 121, 124.
- ↑ a b DVĚ VÁLKY (PŘEZDÍVKA). Záhada smrti posledního pochodového atamana kozáckých vojsk - dílo sovětské rozvědky nebo samotných kozáků? [online]. Blogerská platforma DZEN.RU, 2021-07-20 [cit. 2024-05-22]. Dostupné online.
Externí odkazy
editovat- Článek z novin Kozák vycházejících pod německou kontrolou věnovaný smrti atamana S.V. Pavlova. Číslo 16(33) ze dne 28. června 1944, str.4 (rusky)