Selektivita vzdělávacího systému

termín

Selektivitu vzdělávacího systému chápeme jako rozřazování žáků do jednotlivých vzdělávacích proudů[1] (do diferencovaných vzdělávacích zařízení a diferencovaných vzdělávacích programů) na základě výběru. Tento pojem úzce souvisí se stratifikací, tedy mírou, "do jaké jsou uvnitř vzdělávacích systémů různé typy škol, které mají odlišné kurikulum, které je považováno za „vyšší a nižší“"[2], jíž je možnost výběru podmíněna. Míra selektivity vzdělávacího systému se proměňuje podle uspořádání vzdělávací soustavy (vymezení vzdělávacích institucí a určení jejich návazností)[1] v tom kterém státě. Takto rozlišujeme státy s vysokou (např. Česká republika) a nízkou (např. Finsko) mírou selektivity.[3] V dnešní době je selektivita před dokončením povinné školní docházky ve vzdělávacích systémech vnímána spíše negativně, neboť její existence neodpovídá politice rovných šancí na vzdělávání[4] a dále prohlubuje rozdíly ve společnosti (dochází k reprodukci vzdělanostní, ekonomické, sociální a kulturní nerovnosti)[5].

Kdo vybírá a co jeho volbu podmiňujeEditovat

Selektivita vzdělávání obsahuje tři základní komponenty – jaká existuje pestrost nabízených možností; kdo vybírá; na základě čeho vybírá.

Volba vzdělávacího proudu určuje životní dráhu jedince od raného dětství, tím kdo vybírá, je, zdá se, samo dítě (žák). Ovšem až do věku plnoletosti (18 let) je za nezletilého (až na výjimky) právně odpovědný jeho zákonný zástupce (rodič; poručník, pěstoun, opatrovník). Jako takový je zodpovědný i za povinnou školní docházku dítěte a je také tím, kdo o vzdělávací výchově dítěte rozhoduje především[p 1], neboť dítě na takovou volbu nemá dostatek schopností a informací. "Čím je dítě mladší, tím více o něm rozhodují možnosti a aspirace jeho rodiny a nikoliv jeho schopnosti a dovednosti."[6] Výběr té které vzdělávací dráhy se tedy odvíjí od ekonomické situace rodiny (řada vzdělávacích programů je za úhradu), ale je také ovlivňován dalším důležitým aspektem. Ačkoliv je selektivita vnímána jako svobodná volba s cílem dosáhnout co nejkvalitnějšího vzdělání konkrétního dítěte (žáka), řada sociologických teorií tvrdí, že na každého jedince má jeho sociálně-ekonomický status takový vliv, že je jeho sociálně-kulturní dědictví (ač třeba nevědomým) determinantem jeho volby[7] – rozhodování při výběru vzdělávacího proudu tedy není u těch, kdo vybírají (rodiče, děti), svobodné: „Zdá se, že selektivní systém již pouhou existencí volby zvyšuje aspirace rodičů nadaných žáků a snižuje aspirace rodičů nenadaných žáků. Všichni již jakoby předem vědí, kam v systému patří a co mohou od školy očekávat.“[8]

"Rodiče s různým socioekonomickým statusem mají různé strategie výběru školy. (...) Ukazuje se totiž například, že na (...) víceletých gymnáziích, která mají reprezentovat nejvyšší stupeň akademické náročnosti, studují děti rodičů s vysokým socioekonomickým postavením spíše než děti skutečně nadané. (...) Romské děti bývají do zvláštních škol (současných škol praktických), které jsou jinak určeny pro žáky s mentálním postižením, umísťovány jen na základě své etnické příslušnosti, nikoli v souvislosti se svými rozumovými schopnostmi[9]. (...) Mnozí romští rodiče se zařazení svého dítěte do praktických škol nebrání a někdy ho i vyžadují.[10] Romové totiž podle disertační práce Martina Kaleji (2010)[11] význam vzdělání zpravidla chápou, ale mají obavy, zda dítě školu zvládne."[6]

Na jakých úrovních selektivita probíháEditovat

Výběr vzdělávacího proudu úzce souvisí s možností volby v konkrétním čase, kdy se o dalším směřování dítěte (žáka) ve smyslu vzdělávání rozhoduje. Možností volby vzdělávacích proudů v rámci vnější diferenciace existuje nepřeberné množství. Vybírat lze nejen na úrovni různých typů vzdělávacích organizací (škol), ale také v rámci jedné vzdělávací instituce lze volit mezi řadou vzdělávacích programů. Ty je možno dělit podle kvantitativních (IQ, známky,...) a kvalitativních (specializace na konkrétní oblast podle dovedností nebo hodnotových měřítek – jazyková třída, matematická třída, rozšířená výuka tělesné výchovy, rozšířená výuka informatiky, aj. – např. Základní škola a Mateřská škola Věry Čáslavské, Praha 6) měřítek[12]. Momentů rozhodování o budoucnosti dítěte je v procesu institucionální výchovy celá řada[6], klíčovými jsou především ty, kdy se rozhoduje o postupu na další úroveň vzdělávání.

Struktura selektivity vzdělávání na úrovni škol v ČREditovat

  • vysokoškolský stupeň vzdělávání[13] – v každém školním roce možnost výběru veřejné vysoké školy; státní vysoké školy; církevní vysoké školy; soukromé vysoké školy; zahraniční vysoké školy

Dopady selektivity vzděláváníEditovat

Pro selektivitu vzdělávacího systému existují jak podpůrná tak zamítavá stanoviska (např. viz. efekty diferenciace v článku "Diferenciace vzdělávání"). Zastánci selektivity vzdělávání považují možnost výběru vzdělávacího proudu za své nezadatelné právo.[6] "Kromě toho argumentují i zvýšením kvality poskytovaného vzdělání díky vzájemné konkurenci škol – školy jsou nuceny bojovat o rodiče, nabízet lepší služby a tím se zlepšují. Tento efekt však řada výzkumů zpochybňuje (Farell, Jones, 2000[15]; Matějů, Straková et al., 2006[8]; Whelan, 2009[16]; Matějů, Straková, Veselý, 2010[17]). Naopak je upozorňováno na negativní efekty jako zvyšování socioekonomické či etnické segregace ve školách (např. Alrichter, Bacher, Beham, Nagy, Wetzelhütter, 2011[18]; Rabovsky, 2011[19])."[6] Na jedné straně se díky existenci selektivity rodiny aspirující na nejvyšší možný stupeň vzdělání svého dítěte často dostávají pod enormní tlak, dostát svému sociálně-ekonomickému statusu, na druhé naopak rodiny z nižších společenských vrstev nemají k výběru vzdělávacího proudu přístup (dochází k vytváření vzdělanostní nerovnosti). "Výběr školy rodiči v rámci klientského modelu sám o sobě patrně způsobuje v praxi vzdělávacím systémům mnoho problémů, od snižování rovnosti šancí na vzdělání až po nenaplněné očekávání ohledně lepších vzdělávacích výsledků."[6] Na silné selektivitě vzdělávání (kupříkladu právě v ČR[3][20]) pak v neposlední řadě tratí celá společnost, neboť se tak ochuzuje o talenty, které nedokáže díky selektivitě a vzdělanostním nerovnostem vytěžit.[8]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Míra direktivity se liší podle vztahů v rodině.
  2. Tento stupeň vzdělání navazuje na střední stupeň vzdělání, ale není podmínkou pro nástup na vysokou školu – je jinou formou terciálního vzdělání srovnatelnou s bakalářským stupněm vysokoškolského vzdělání.

ReferenceEditovat

  1. a b VESELÝ, A. 2015. 2 KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC VZDĚLÁVACÍ POLITIKY: JAK ANALYZOVAT VZDĚLÁVACÍ VÝSTUPY, VÝSLEDKY A E FEKTY. Vzdělávací politika. Brno: Masarykova univerzita.
  2. KERCKHOFF, Alan C. Transition from School to Work in Comparative Perspective. [s.l.]: Springer US Dostupné online. ISBN 9780387325170. S. 453–474. Cit. dle Veselý 2015: 50. 
  3. a b PISA 2015 data. [s.l.]: OECD Dostupné online. ISBN 9789264285507, ISBN 9789264285521. S. 189–297. 
  4. BLAŽEK, Radek. Silvie PŘÍHODOVÁ. 2016. Mezinárodní šetření PISA 2015. Národní zpráva – Přírodovědná gramotnost. [online]. [cit. 21. 05. 2019] Praha: ČŠI. ISBN 978-80-88087-08-3
  5. JOBST, Solvejg; SKROBANEK, Jan. Vzdělávání, devalvace kulturního kapitálu a sociální reprodukce. Srovnání Bourdieuho a Willise. ORBIS SCHOLAE. 2018-02-23, roč. 3, čís. 1, s. 7–19. Dostupné online [cit. 2019-05-21]. ISSN 2336-3177. DOI:10.14712/23363177.2018.236. 
  6. a b c d e f RUDOLFOVÁ, Jitka. Magdalena MOURALOVÁ, Veronika PAVLOVSKÁ. 2015. RODIČE A VYSOKOŠKOLŠTÍ STUDENTI JAKO VEŘEJNĚ POLITIČTÍ AKTÉŘI. Vzdělávací politika. Brno: Masarykova univerzita.
  7. NĚMEC, Jiří. ORBIS SCHOLAE. 2009-02, roč. 3, čís. 1. Dostupné online [cit. 2019-05-21]. 
  8. a b c MATĚJŮ, P., STRAKOVÁ, J. et al. 2006. (Ne)rovné šance na vzdělání. Vzdělanostní nerovnosti v České republice. Praha: Academia.
  9. Výzkum veřejného ochránce práv k otázce etnického složení žáků bývalých zvláštních škol. 2012. Kancelář veřejného ochránce práv [online].[cit. 21. 05. 2019] Dostupné z: <http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/DISKRIMINACE/Vyzkum/Vyzkum_skoly-zprava.pdf>
  10. ČLOVĚK V TÍSNI 2002. Interkulturní vzdělávání I. Člověk v tísni, společnost při České televizi, o. p. s., program Varianty [online]. Dostupné z :< http://www.varianty.cz/cdrom/> [cit. dne 21. 05. 2019].
  11. KALEJA, M. 2010. Volba další vzdělávací dráhy žáků základních škol v kontextu rodiny. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky. Dizertační práce. Školitel doc. PhDr. Mgr. Pavel Mühlpachr, Ph.D.
  12. GREGER, David; STRAKOVÁ, Jana. Editorial. Vnější diferenciace ve školním vzdělávání. ORBIS SCHOLAE. 2018-02-05, roč. 7, čís. 3, s. 7–10. Dostupné online [cit. 2019-05-21]. ISSN 2336-3177. DOI:10.14712/23363177.2015.10. 
  13. a b c d e MŠMT ČR. Školství v ČR. www.msmt.cz [online]. [cit. 2019-05-21]. Dostupné online. 
  14. MŠMT ČR. Nejčastější dotazy k předškolnímu vzdělávání. www.msmt.cz [online]. [cit. 2019-05-21]. Dostupné online. 
  15. FARRELL, M.; JONES, J. 2000. Evaluating Stakeholder Participation in Public Services – Parents and Schools. Policy & Politics 28/2, s. 251–262.
  16. WHELAN, F. 2009. Lessons Learned: How Good Policies Produce Better Schools. London: Fenton Whelan.
  17. MATĚJŮ, P., STRAKOVÁ, J., VESELÝ, A. 2010. Nerovnosti ve vzdělávání. Od měření k řešení. Praha: SLON.
  18. ALTRICHTER, H.; BACHER, J.; BEHAM, M; NAGY, G.; WETZELHUTTER, D. 2011. The effects of a free school choice policy on parents’ school choice behaviour. Studies in Educational Evaluation 37, s. 230–238
  19. RABOVSKY, T. 2011. Deconstructing School Choice: Problem Schools or Problem Students? Public Administration Review 71/ 1, s. 87–95.
  20. KOUCKÝ, Jan; KOVAŘOVIC, Jan; PALEČKOVÁ, Jana;, TOMÁŠEK, Vladislav; Jiří Papánek, Eva Potužníková, Martin Zelenka. Učení pro život – Výsledky výzkumu OECD PISA 2003. [s.l.]: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Ústav pro informace ve vzdělávání Středisko vzdělávací politiky ÚRVŠ PedF UK, 12. 2004. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat