Po Ťü-i

čínský básník

Po Ťü-i (čínsky pchin-jinem Bái Jūyì, znaky 白居易, japonsky: Haku Rakuten, anglicky: Bo Chü-i; 772, Sin-čeng, Che-nan846, Luo-jang, Che-nan) byl čínský básník dynastie Tchang.

Po Ťü-i
Narození28. února 772
Sin-čeng, Che-nan
Úmrtí23. září 846 (ve věku 74 let)
Luo-jang
Místo pohřbeníhrobka Po Ťü-i
Povoláníbásník
StátČína za dynastie Tchang
Významná dílaPíseň o loutně,
Píseň o věčném žalu
OceněníCena Stanislase Juliena (1950)
DětiBai Jinluan[1]
Bai Jingshou[1]
RodičeBai Jigeng[1]
VlivyLi Po a Tu Fu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Po Ťü-i

Život editovat

Narodil se v chudé, ale vzdělané rodině a vychován byl v zásadách konfucianismu. Státní zkoušky složil již v osmnácti letech roku 800, stal se členem císařské akademie a od roku 807 zastával vysoké postavení u císařského dvora v Čchang-anu.[2] Jeho úspěšná kariéra úředníka skončila roku 815, když upadl v nemilost za protesty proti útlaku lidu a byl poslán do vyhnanství. O sedm let později byl omilostněn a získal úřad prefekta v Chang-čou (822–824) a následně v Su-čou (825–827). Zbytek svého života strávil v Luo-jangu vzdálen veřejného života, přičemž se přiklonil k buddhismu.[2] V té době přijal jméno Paj Siang-šan[3]

Dílo editovat

Po Ťü-i byl již za svého života oslavován jako velký básník, vydáván byl v Japonsku a v Koreji a část jeho díla již za jeho života v Číně zlidověla.[2] Vědomě navazoval na básníky Li Poa a Tu Fua,[3] ale svým předchůdcům vytýkal, že „utíkají do hor a řek“ a nevěnují pozornost kritice společnosti. Ve svých básních z doby, kdy byl vysokým úředníkem, projevoval soucit s utrpením prostého lidu. Mnoho jeho básní z té doby je silně satirických, posměšnou báseň napsal například i o Tao Te ťingu (Nad četbou starého mistra), neměl proto zrovna mnoho přátel. Po svém sesazení začal psát osobní lyriku a svými slavnými epickými básněmi na milostné náměty Píseň o loutně (Pchi pcha sing) a Píseň o věčném žalu (Čchang che ke, 長恨歌) o krásné dívce Jang Kuej-fej, která svou krásou zmámila císaře Süan-cunga a nenáviděná na císařském dvoře zemřela žalem, uvedl do čínského básnictví dlouhou epickou báseň. Obě básně patří mezi nejslavnější čínské básně vůbec, byly zpívány a předváděny lidovými vypravěči a později dokonce zdramatizovány.[2]

Ukázka z poezie editovat

Čtyřverší je uvedeno v překladu Josefa Hiršala:

Tvář podobná chlapci z nefritu je ta tam.
Jak jinovatkou spálené teď spánky nově mám.
Neleká mne jen, že tělo zestárlo.
Že srdce víc než tělo mi zestárlo, cítívám.

Česká vydání editovat

Kromě jednotlivých básní v antologiích vyšly tři výbory z jeho díla:

Odkazy editovat

Externí odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b c Biografická databáze čínských historických postav.
  2. a b c d Slovník spisovatelů - Asie a Afrika 2., Odeon, Praha 1967, str. 201-202
  3. a b Trojzvuk, Melantrich, Praha 1987, doslov Marty Ryšavé, str. 462.
  4. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1021