Omomyoidea

čeleď savců (vymřelých)

Omomyoidea představují nadčeleď pravých primátů (euprimátů). Společně s adapoidními primáty (Adapoidea) patří mezi nejstarší známé euprimáty. Tato skupina se ve fosilním záznamu poprvé objevuje ve spodním eocénu, úspěšně se vyvíjela v průběhu celého eocénu a vymizela až ve spodním oligocénu.[2] Fosilní nálezy pocházejí ze Severní Ameriky, Asie, Evropy, možná i ze severní Afriky.[3]

Jak číst taxoboxOmomyoidea
alternativní popis obrázku chybí
Rekonstrukce rodu Teilhardina
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídasavci (Mammalia)
Nadřádplacentálové (Placentalia)
Řádprimáti (Primates)
PodřádOmomyiformes
NadčeleďOmomyoidea
Čeledě[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika

editovat

Podle tradiční definice představují adapoidi eocenní lemury, zatímco omomyiodi eocenní nártouny (Tarsiiformes).[4] Omomyoidi bývají často řazeni coby čeleď Omomyidae přímo jako sesterská skupina k čeledi nártounovití (Tarsiidae), dohromady pak tvoří klad Tarsiiformes.[5] Takováto definice ale nemusí být přesná, protože obě skupiny jsou zřejmě primitivnější než moderní poloopice, a je lépe je tedy klasifikovat jako primitivní kmenové strepsirhinní (adapoidi) a haplorhinní (omomyoidi) primáty.[4]

Vztah omomyoidů k nártounům není zcela jednoznačný; některé z podobností s moderními nártouny nemusejí být průkazné, naopak chybí určité charakteristické rysy uší, očnic, čenichu a kostry, které se objevují u současných nártounů. Navzdory těmto nejasnostem většina vědců omomyoidy spolu s nártouny a vyššími primáty (Anthropoidea) řadí na základě společných rysů mezi haplorhinní primáty, vztahy mezi těmito skupinami ještě zbývá určit.[6]

Fleagle (2013) řadí omomyoidní primáty do nadčeledi Omomyoidea a vlastního monotypického podřádu Omomyiformes v rámci haplorhinních primátů.[1] V rámci nadčeledi Omomyoidea hodnotí čeledi Omomyidae a Microchoeridae. Omomyidae představují rozmanitou skupinu s velmi různorodými adaptacemi. Dělí se na velké množství rodů, které jsou řazeny do dvou podčeledí: archaické podčeledi Anaptomorphinae, která představuje pravděpodobně nejprimitivnější omomyoidní primáty, a pokročilejší podčeledi Omomyinae. Čeleď Microchoeridae je evropská poměrně specializovaná čeleď, tvoří ji méně rodů.[2][7] Fleagle mezi omomyoidní primáty řadí ještě čeleď Archicebidae, s jediným známým druhem Archicebus achilles, který pochází z nejranějšího čínského eocénu. Archicebus představuje bazálního haplorhinního primáta.[8]

V některých případech se k omomyoidům řadí některé rody incertae sedis. Za zmínku stojí pozdně paleocenní Altiatlasius (Maroko) a raně eocenní Altanius (Mongolsko), co sem bývají někdy řazeni.[9] Altanius je považován za společného předka adapoidů a omomyoidů, avšak afinity obou rodů jsou i vzhledem k omezenému fosilnímu materiálu nejasné.[10]

Omomyoidní primáti představovali menší druhy, většina zástupců nedosahovala hmotnosti 0,5 kg, avšak některé pozdější formy dosáhly hmotnosti 2,5 kg.[11] Vzhledem se podobali kombám či nártounům, typicky měli krátký čumák.[2] Nejprimitivnější omomyoid, Teilhardina, se ještě podobá raným adapoidům zubní morfologií a primitivním zubním vzorcem 2.1.4.3, ostatní linie se vyznačují redukcí a reorganizací chrupu.[12] Omomyoidi se vyznačovali velkými řezáky a malými špičáky. Stoličky měly buď ostré vysoké hrbolky anebo byly relativně ploché, což by ukazovalo na krmení se hmyzem anebo ovocem.[2] Vzhledem k očnicím směřujícím dopředu se zdá, že se omomyoidům vyvinulo stereoskopické vidění. Kostra vykazuje adaptace pro lezení i skákání z větve na větev, palce a prsty umožňovaly dobrý úchop.[11]

Reference

editovat
  1. a b Fleagle 2013, s. 418–419.
  2. a b c d Vančata 2013, s. 32.
  3. Benton 2013, s. 403.
  4. a b Fleagle 2013, s. 260.
  5. Benton 2013, s. 404.
  6. Fleagle 2013, s. 256.
  7. Vančata 2013, s. 33.
  8. Fleagle 2013, s. 255.
  9. BIRX, James. 21st Century Anthropology: A Reference Handbook. [s.l.]: Sage Publications, Inc, 2010. 1125 s. Dostupné online. S. 542. (anglicky) 
  10. Fleagle 2013, s. 232.
  11. a b Benton 2013, s. 405.
  12. Fleagle 2013, s. 247.

Literatura

editovat
  • BENTON, Michael, 2015. Vertebrate palaeontology. 4. vyd. [s.l.]: Blackwell Publishers. Dostupné online. (anglicky) 
  • FLEAGLE, John G, 2013. Primate Adaptation and Evolution. 3. vyd. [s.l.]: Elsevier. Dostupné online. ISBN 978-0-12-378632-6. (anglicky) 
  • VANČATA, Václav, 2013. Paleoantropologie a evoluční antropologie. Praha: Univerzita Karlova. 

Externí odkazy

editovat